„...z mincí na mne civí císař jako živý, škoda že jích nemám více.
Řekl jsem si, ty se nesmí ztratiti! Třeba budou ještě někdy platiti!..“

Dnes jsem náhodou zaslechl tuhle písničku. a kromě dětství, kdy mi moje máma říkala, že jsem přesně jako její vypravěč (schovávám opravdu všechno, i to co jsem našel na ulicích, a smysl toho, proč jsem to z nich zvedl, znám jen já) se mi vybavila ještě jiná historie.

Jeden príbeh - úvodom

Na prvé novembrové zhromaždenia na námestiach v Bratislave som nechodil. Nemal som čas. Od vtedajšieho námestníka riaditeľa rozhlasu Šaňa M. som dostal úlohu dohliadať na ľudových milicionárov. Tí najradikálnejší sa schádzali v rozhlasovom Snack Bare a vysedávali tam dlho do noci. Jedného večera keď sa začínali radikalizovať viac ako predtým mi námestník povedal "Seď tu s nimi. Objednávaj toľko koľko vypijú. Nesmú odisť pred polnocou!" Pozeral som naňho ako puk. "Však si psychológ, tak si poraď! ... O ostatné sa postarám." a niekam odišiel.

Ohledně chystajících se oslav příchodu „nejlepšího možného ze všech režimů“ (který nějak vůbec nekorespondoval s hodnotami, které jsme opustili roku 1938, respektive 1948) mě moc potěšil student UMPRUM Jan Kvíz, kterého oslovili, aby jim k výročí udělal plakát – a on napsal „Díky, že můžem“ a pod to dal seznam 30 nejbohatších českých oligarchů. Druhý frajer je sochař Pavel Karous, autor knihy Vetřelci a volavky, která mapuje osudy předrevolučních objektů, které jsou často ničeny ve jménu skutečnosti, že vznikly za „nesprávného režimu“.

ĽUDSKÝ ĆINITEĽ A MORÁLKA V HISTORICKEJ SKRATKE (prológ)

Hneď úvodom si dovolím v parafrázach  tlmočiť odkaz posledného a možno preto aj nanajvýš odvážneho diela Sigmunda Freuda „Der Mann Moses" (1939) (slovenský preklad 1995).