O ''dialektickom rozpore'' medzi pravicou a ľavicou
Zkusme uchopit téma „Pravice versus levice, liberální versus socialistický“ vážněji. Co je vlastně tak zásadní výhodou uspořádání, v němž se namísto jedné stabilní skupiny politické elity u moci střídají skupiny dvě? Václav Bělohradský píše o degeneraci elity, která je u moci zkrátka příliš dlouho, podlehne jejím svodům a zkostnatí. Proti tomu má být lékem věčný (?) pohyb pravolevého kyvadla, který nikomu nedovolí se moci chytit a již nepustit. Jedna část elity čas od času vystřídá tu příliš opotřebovanou a zkorumpovanou. Ale je tohle opravdu vše, co máme od demokratické vlády očekávat?
Jedna linie kritiky údajné nepřekročitelnosti faktického bipartijního uspořádání tvrdí, že žádná z politických stran vlastně není doopravdy reprezentativní, žádná dostatečně nezastupuje zájmy voličů. Zajímavý je zde už letmý pohled na některá čísla. Ekonomka Marta Nachtmannová nedávno vystavila na Facebook následující status: „Počty členů politických stran před loňskými volbami do sněmovny (zhruba): ODS 34000, TOP09 3300, VV 2000, ČSSD 24000, KSČM 67000. Členská základna pro dvousetčlenný parlament tak čítá něco přes 130000 osob.“ Budeme-li tedy předpokládat, že zástupci stran reprezentují především své členstvo (a kéž by aspoň to!), vládnou nám politické struktury reprezentující jen asi 15% všech oprávněných voličů. Jak je to v takovém případě s jejich reprezentativností? A co vlastně takové kyvadlo pohybující se sem a tam při svém pohybu přináší? Co by přinášet mělo?
Ignorace problémů lidí
Degenerace dlouhodobých držitelů moci spočívá mimo jiné v jejich stále větší odtrženosti od dění ve zbytku společnosti. Pohyb politického kyvadla by měl teoreticky zaručit, že strana, která je momentálně v opozici, bude naopak usilovat o komunikaci s tou částí oprávněných voličů, která se necítí být dostatečně zastupována držiteli moci. Kyvadlo by fungovalo v případě, že každý nový zpětný pohyb sebou přinese nové problémy a témata trápící „ty dole“, které mezitím opozice zpracovala a přinesla si je do parlamentních lavic a do vlády. Jenže co když se kyvadlo sice stále ještě setrvačně pohybuje, nicméně od „těch dole“ už ve skutečnosti téměř nic nového nepřináší?
Anebo zvolme ještě poněkud odlišnou formulaci. Dejme tomu, že ve společnosti vznikají v průběhu času určitá pnutí a problémy, a úkolem fungující vlády by mělo být hledat na tato pnutí a problémy odpovědi (záměrně se vyhýbám výrazu „řešení“). Zatímco jedna zkostnatělá garnitura potíže ignoruje, druhá získává body na tom, že se právě těmto zanedbaným oblastem věnuje a působí pak o to státotvorněji. Fungují ale dnešní západní demokracie vskutku takovýmto způsobem?
Obávám se, že vůbec ne. Setrvalý nárůst podílu dlouhodobě nezaměstnaných, kteří postupně spadávají mezi sociálně vyloučené; narůstající příjmové nerovnosti ničící když nic jiného, tedy efektivní poptávku udržující v chodu ekonomické aktivity; vyčerpávání zásob neobnovitelných zdrojů energie; destabilizace klimatu stále rostoucími emisemi skleníkových plynů - to jsou jen některá témata, na něž dnes politická pravice i levice hledají odpovědi stejně neúspěšně. Řeči o standardním politickém prostředí mohou v tomto kontextu působit až jako rituální zaříkávání nebo projev neurózy. Jsou skutečně věci v pořádku, jestliže potíží stále přibývá? Fungují vskutku mechanismy, které jsou už v zásadě založeny na cenzuře? A lze se pak vůbec ještě divit destruktivním návratům vytěsněného? Pohyb pravolevého kyvadla už skutečný společenský pohyb nevyjadřuje.
Opakovaně nabízená neúspěšná řešení
Sociálně a politicky vytěsněné (a stále vytěsňované) nejspíš nepřináší nového Sókrata. Je však každopádně třeba navracející se vytěsněné zpracovávat, a ne se je snažit delegitimizací prostě „vypnout“. Zpracovávat ani ne tak proto, aby bylo mytologicky prezentováno coby projev ušlechtilého divocha, jako spíš aby se skutečně, a nejen v mysli komentátora, bylo možno vyhnout nezvladatelné destrukci. Jak toho ovšem dosáhnout? Někteří navrhují, že by měly být kultivovány existující politické strany anebo zakládány nové tak, aby míra reprezentativnosti politických formací a státních institucí i míra komunikace mezi ulicí a politickou elitou výrazně vzrostla. Takový návrh dává svým způsobem dobrý smysl, ale osobně se na něj momentálně dívám se značnou skepsí - a přinejmenším na tomto místě se jím nehodlám zabývat.
Jsem totiž přesvědčen, že bychom především měli svá očekávání adresovaná stranické politice výrazně redukovat. Bělohradský má v mnohém pravdu, když varuje před iluzemi spojovanými od počátku moderny s transgresí. To že současné politické elity mnohým obtížím nedokážou účinně čelit přece ještě neznamená, že převrácení všeho vzhůru nohama by vedlo automaticky ke zlepšení tohoto neuspokojivého stavu. „Nový člověk“ a „nový svět“ jsou lákadly věru již značně opotřebovanými. V říši mýtu se lze na čas falešně vyhnout dilematům a volbám, které ale v reálném životě nakonec obejít nelze.
Nakonec musíme vždy volit, kolik bychom chtěli silného státu schopného prosadit velkorysé reformní programy, a kolik individuální svobody. Nemůžeme mít současně největší možný blahobyt pro všechny aktuálně žijící a do budoucna ochránit vitálně důležité funkce ekosystému. Ve stejném okamžiku, kdy se kvůli deficitu univerzálně škrtá ve výdajích, nelze očekávat investice do budoucnosti, atd. Ti, kdo tvrdí, že na podobná dilemata jednou provždy vyzráli, zpravidla vědomě či nevědomě lžou. Při bližším pohledu na jimi nabízená univerzální „řešení“ zjišťujeme, že jsou nezřídka již desítky let neúspěšně nabízena na trhu s idejemi, a že tam byla původně představena coby „řešení“ úplně odlišných problémů, než jaké údajně mají zvládat dnes.
Preference západního modelu občanských aktivit
Dost možná, že stranická politika už nebude nikdy uspokojivě reprezentovat všechny možné navzájem divergentní společenské zájmy. Minimální program by tedy byl žádat, aby se aspoň beze zbytku nestala kořistí korporátních sponzorů. Pracovat na tom není nic jednoduchého, a přitom to může být vlastně jediná pozitivní aktivita, kterou vůči politickým elitám vyvineme - totiž stále dokola pracovat na tom, aby ti, kdo se nechali zkorumpovat, byli ve svých pozicích co nejdříve nahrazováni. Kromě toho stát musí uchovat svou odpovědnost za klíčové veřejné služby a infrastrukturu, ne je předhodit lačným tunelářům. O moc víc bychom toho od celostátní politiky čekat neměli.
Odstup od stranické politiky se nemusí nutně vyjadřovat mesiášským jazykem „nepolitické politiky“ a ohánět se poněkud opotřebovaným pojmem „občanská společnost“ (který je v ČR pohříchu dosud spíše v akademickém a mediálním oběhu než ve skutečné praxi). Nemusí se nutně opírat ani o to, co se tu od 90. let prezentuje coby nevládní organizace. Tyto struktury byly do českého prostředí původně poněkud neorganicky implantovány zvnějšku v rámci „pozápadňování“, některé se s ním velmi slušně sžily, ale jiným se to dodnes nepodařilo.
Některé z nich do budoucna přežijí z evropských peněz, některé z peněz individuálních dárců v ČR, některé (což je horší) budou zástěrkou konkrétních zahraničních či ekonomických zájmů, některé prostě bez státních dotací nepřežijí. To že se po roce 1989 poněkud jednostranně preferoval západní model občanských aktivit namísto pokusů zmodernizovat tradičně silné české spolkové aktivity a družstevnictví byla chyba, které ještě bude mnoho příležitostí litovat. Právě v oblastech, kde bude zřejmě stát nadále selhávat, ať už mu povládne pravice nebo levice, by aktivity založené na svépomoci a vzájemné pomoci byly nejvíce třeba.
Na místo snů o instalování politiků, kteří konečně „napraví dobu a poměry“, by se možná mělo postavit úsilí o periodické odstraňování těch, kteří překážejí snahám občanů sami aktivně čelit svým vlastním problémům. Obávám se ale, že by to velmi mnohým připadalo neuspokojivé - a jiní zase budou tvrdit, že je to úkol v praxi příliš těžký, ne-li neproveditelný...
Prevzaté z nášho partnerského webu Britské listy. Krátené, medzititulky Slovo.
Autor foto: Vlado Anjel
Reagujte na článok
Komentáre
Inga, ten fakt, ktorý ste tu v diskusii uviedli, je otrasný!
A na jeho základe si človek môže uvedomiť, aká vratká a zradná je súčasná "demokracia".
Spolok dobre na voľby pripravených dobrodruhov dokáže ovládnuť dnes v zastupiteľskej demokracii štátny aparát, získať moc a ovládnuť toky financií v krajine bez jediného výstrelu a bez násilia, dokonca spraviť politický puč bez revolučného násilia...
Uvedomujeme si na Slovensku, kto dnes vládne v parlamente a vo vláde využívajúc svoju "prekrúžkovanú" moc a rozhodujúc promilem svojho hlasu v politických štruktúrach na vážkach politického rozhodovania?
Preto na mňa pôsobí úsilie o spravodlivosť v zastupiteľskej demokracii ako márne úsilie rytca písmen do starobylých kamenných tabuliek prečítať si niečo z rýh vyrytých na napálenom okrúhlom ligotavom DVD - bez príslušnej inej technológie je disk plný informácií mrtvym predmetom rovnako ako dnešná aklamatívna buržoázna demokracia, ktorú akosi z tradície a zo zvyku voláme zastupiteľskou...
Už v prvých slobodných voľbách to tak úplne neplatilo a neskôr sa ukázalo, že partie okolo Občanského Fóra i VPN (Verejnosť proti násiliu) osvojili maniere veľkých politických strán. Žiadny kolektívny konsenzus, chvíľu ešte dokopy držali na základe hodnôt občianskej slobody a demokracie, ale akonáhle sa po voľbách konečne dostali k moci, uzurpovali si právo hierarchicky a stranícky rozhodovať. Nespomínate si? Klaus vystrnadil Komárka, direktívne a bez alternatív spustil "šokovú terapiu" vedúcu k rozbitiu ekonomických organizačných štruktúr, k privatizácii, k navracaniu majetku.
Na Slovensku sa tvrdo do seba pustili zástancovia občianskej línie a národnoemancipačnej línie a slovenská politika sa rozložila do strán ako VPN pôvodné a VPN premenované na HZDS s Mečiarom na čele, neskôr zvyšky po rozdelení vytvorili ODÚ (občianska demokratická únia) a rozkladala sa ľavica na KSS a KSS-SDĽ a kopec ľavicových mini-strán, KDH tak dlho pevne stojace sa časom samo rozkladalo svojimi odídencami, jednoducho, veľká politika a moc disponovať s verejnými prostriedkami skutočne rozkladá charaktery.
Prišlo obdobie, v ktorom slávny hrdina novembrových námestí Ján Budaj vyslovil osudovú vetu, že nám začala vládnuť "partokracia". Bez príslušnosti k strane ani na miesto vrátnika nehľadieť.
Voľby v 2010 nielen u nás, ale i v Čechách a všelikde po Európe priniesli nový fenomén - vo voľbách začali uspievať celkom neznáme pred voľbami takmer novorodené stranicky, niektoré neuspeli (PalihoKapurková), niektoré však vážne zamávali politickou scénoz ( v ČR VV (Věci veřejné), TOP 09,) na Slovensku MOST-Híd, ale i prekrúžkovanci Obyčajní ľudia či OKS).
Ukazuje sa, že vzniklé koalície sú slabučké a lepidlo časom vysychá. V Čechách i na Slovensku.Vlády, ktoré majú v čase turbulencií a kríz riadiť spoločnosť a ekonomiku cez búrlivé tsunami a katastrofy, sami každú chvíľu točia kormidlom, ruvú sa o kormidlo, bijú sa...
Vo svete turbulentného ekonomického a spoločenského vývoja, ako hovoria bratia Česi, "o prekot", museli podnikateľské organizácie hľadať iný druh riadenia a vedenia, ktorý by takéto znaky "verejnej politiky" potlačil a vie viesť spoločnosť v každej búrke.
Bolo by ľahké riadiť organizáciu i spoločnosť autokraticky, diktátorsky, Ale od prvej chvíle by si vlastne organizačný vodca tvoril proti sebe nepriateľov, vytváral odpor.
Každý manažér, ktorý mal možnosť vyštudovať MBA a kvalitne absolvovať prípravu na predvídanie - plánovanie, na organizovanie, koordinovanie, vedenie a kontrolovanie mi dá za pravdu, že manažér nerozhoduje autokraticky, ale na základe hlbokého poznania a výberu rozhodnutí, ktoré dá na posúdenie ( ak je viac "ľavicový", tak rozhoduje participatívne, ak je viac "pravicový", tak rozhoduje vyjednávaním - dohodou) a nakoniec i tak je tou zodpovednouz inštanciou, ktorá berie na seba zodpovednosť za rozhodnutie.
Takíto manažéri chýbajú. Ozaj, kto z našich i českých politikov okrem "oprávnenia" zo straníckej centrály a svojho odborného a teda často dosť odtrhnutého od politiky vzdelania má riadnu a praxou overenú manažérsku kvalifikáciu?
Alebo opačne:
To už ste videli nejaký významný podnik, ktorému horia polia, zaplavujú sa budovy, pracovníci posedávajú na zemi od ničnerobenia (=nezamestnaní), banka posiela exekútora a on sedí s ostatnými v "koaličnej rade" a jedná a jedná a dohaduje sa a vykrúca sa a prípadne hrozí odstúpením a podobne?
Akcionári by ho vyhodili na hodinu. Ale veď vo veľkej politike sme akcionármi MY - VOLIČI!