Ukázka ze stále aktuální Nové knihy o volbách

Počet zobrazení: 2661

V súvislosti s blížiacimi sa parlamentnými voľbami v Českej republike (8. a 9. októbra 2021) český webový časopis !Argument pripomenul ukážkou stále aktuálnu knihu politológa Oskara Krejčího Nová kniha o volbách. Keďže autor sa v nej dotýka aj slovenských skúseností s voľbami, iste bude ukážka zaujímavá aj pre čitateľov Slova. Kniha je k dispozícii aj na stiahnutie.

nova_nova_kniha_o_volbach.jpgDemokracie je s volbami srostlá dvěma hlavními ideami. Předně jde o uznání zásady rozhodovat prostřednictvím principu většiny, jak o tom pojednávala 2. kapitola této knihy. Princip většiny formalizuje rozhodovací proces do té míry, že umožňuje počítat hlasy a zároveň jako rozhodnutí uznává ten názor, k němuž se přiklonilo více hlasů. Druhou ideou, prostřednictvím které jsou volby spojeny s demokracií, je koncept reprezentativní vlády. Idea reprezentace stanoví, jak rozhodovat v politickém procesu tam, kde nelze použít většinový princip v rámci všeho lidu. V procesu voleb ovšem použití těchto idejí často deformuje samotný ideál demokracie jako vlády lidu.

Většinový princip je demokratický v tom smyslu, že umožňuje největšímu množství lidí zachovat si autonomnost, neboť většina lidí žije v politickém prostředí, které si tak či onak sama zvolila – jen menšina tedy žije v podmínkách, které si tak či onak nepřála. To však platí jen tehdy, když ve volbách vítězí ten, kdo získal podporu více než poloviny voličů. V moderní společnosti plné rozporů jak mezi individui a skupinami, tak i v postmoderním vědomí jednotlivce, je ale ve volbách nadpoloviční většina zpravidla vytvářena uměle. Tuto tvorbu většiny v dnešních liberálních demokraciích lze rozdělit na dva hlavní postupy:

  • VYNUCENÁ VĚTŠINA Většinu je možné vytvořit tak, že se ovlivní volební chování či jednání jednotlivce. Toho lze dosáhnout několika způsoby. (1) Spojení stranického a volebního systému nutí voliče hlasovat pro strany a ne pro osobnosti, jimž by nejraději dali svůj hlas. Tak se uměle vytváří většina jako podpora strany. Často je přímo v zákoně stanoveno, že kandidovat je možné jen na listinách stran, koalic či hnutí. To je praxe známá z voleb Poslanecké sněmovny Parlamentu ČR a Národní rady SR. Ovšem i když tomu tak není, pouze velké skupiny-strany a stát disponují prostředky pro prosazení potřebného množství kandidátů. (2) Zároveň většinový systém či použití kvora v systému poměrného zastoupení nutí voliče hlasovat pro silné strany, ne pro strany, jimž by případně chtěli dát svůj hlas, ale u nichž není pravděpodobné, že budou mít v parlamentu dostatečné či vůbec nějaké zastoupení. Tak se to děje při volbách do zákonodárného sboru Česka i Slovenska. (3) Pocit ohrožení může vyvolat tzv. strategické hlasování, kdy přílišná síla dominantní strany nutí voliče k hlasování pro potenciální vyvažující sílu, ne pro toho, komu by nejraději dali hlas. Řadu nedostatků tohoto typu může odstranit úprava volebního systému, ale ani pak nelze odstranit problém fiktivní většiny.
  • FIKTIVNÍ VĚTŠINA Na rozdíl od umělého vytváření většiny prostřednictvím zásahů do motivace jde v tomto případě o mechanické vytváření většiny. Fiktivní většina se vytváří na úrovni mocenských orgánů bez konsensu uvnitř většiny lidu. (1) Relativní většinový systém příliš často dává vládu straně, která nemusí získat přízeň skutečné většiny voličů – tedy více než 50 % platných hlasů. Moc připadne tomu politickému subjektu, který byl nejsilnější, byť tato síla byla pod 50 % platných hlasů či dokonce byla menší než síla stran poražených. (2) Absolutní většinový systém sice vyžaduje nadpoloviční souhlas voličů, ovšem často vede ke zvýšené volební pasivitě. Takto se vytváří iluze většinového názoru občanské veřejnosti v Senátu Parlamentu ČR – například v 2. kole senátorských voleb se v obvodu Frýdek-Místek rozhodlo o volbě senátora při účasti 13,46 % oprávněných voličů; mandát takovéhoto senátora má ovšem stejnou váhu jako mandát senátora, na jehož zvolení se podílelo sto procent voličů. Většina v parlamentu je tedy výsledkem zvoleného principu ve volebním systému, ne vůle voličů. (3) V případě systému poměrného zastoupení vznikají často vládní koalice ze stran, které v předvolebním boji postupovaly nezávisle či přímo proti soběVětšina tak není vytvářena ve veřejnosti, ale na úrovni parlamentu – přesněji řečeno dohodou stranických elit –, a to třeba i proti původním představám voličů. Tuto zkušenost má jak Česko, tak i Slovensko. Jde o politický kompromis zájmů, který nebyl vyjádřen v podobě rozhodování voliče o jeho vlastních prioritách v sociálních zájmech. Nejsilnější strana koalice se stává vlastně vládnoucí – byť neobdržela nadpoloviční většinu hlasů. Vládu tak získává umělý blok představitelů politických sil, z nichž žádná nezískala většinu, přičemž tento blok jako celek nebyl předmětem volby. Demokracie se tak mění v republikánskou oligarchii, v níž elita zvládla techniky masové manipulace v postmoderní společnosti.

Idea reprezentativní vlády též obsahuje problémy, spojené s volbami. V souhrnu lze říci, že pojetí demokracie a voleb v Česku a na Slovensku má v sobě zakódováno několik bariér, které brání dosažení ideálu, podle něhož by měl zastupitelský orgán být mapou či zmenšenou fotografií názorů a zájmů veřejnosti:

VOLEBNÍ SYSTÉM pro volby do zákonodárného sboru, tedy Parlamentu ČR a Národní rady SR. Slabinou současného využití systému poměrného zastoupení pro volby zákonodárných sborů je, že zužuje výběr voliče na volbu mezi kandidátními listinami stran. Volič pouze může preferenčním hlasováním částečně ovlivnit pořadí na kandidátní listině vybrané strany. Použitý systém většinových voleb do Senátu Parlamentu ČR pak rozehrává všechny nuance volební aritmetiky i geometrie. Kombinace obou hlavních volebních systémů představuje dnes standardní a vhodné řešení neřešitelného sporu o tom, který z nich je lepší – neodpovídá ale na otázku, zda je Senát v Česku nutný. Jako celek je systém pro volby na různých úrovních v Česku i na Slovensku komplikovaný a nepřehledný.

SVOBODA SVĚDOMÍ POSLANCE v dnešním pojetí narušuje představu o volbách jako smlouvě mezi občanem a jeho reprezentantem. Koncepce volného mandátu vede v podmínkách nevyzrálé demokratické kultury politiků ke ztrátě kontroly veřejnosti nad politickým procesem. Vedlejším produktem této situace je rozbíjení stranických klubů v českém i slovenském parlamentu, jinak řečeno odchod poslanců či senátorů ze strany, která mu umožnila získat mandát. V roce 2005 při vládní krizi v souvislosti s odvoláním předsedy strany ANO z vlády někteří slovenští politologové odhadovali, že by vláda mohla padnout až při zúžení její podpory na 60 ze 150 poslanců Národní rady. Tento odhad se potvrdil v únoru 2006, kdy byly po odchodu KDH z vládní koalice vyhlášeny předčasné volby.

STRANICKÝ SYSTÉM je pro většinu občanů nepřehledný. Při malé ideově teoretické vyhraněnosti politiků se častým důvodem vznikání stran stává skupinové či individuální sobectví, neukojené ambice a prostý rozdíl v představách o taktice. Stranické spory se vedou o symboly, ne o obsahové otázky politického řízení. Straničtí vůdcové skrývají své skutečné cíle za brožurkové programy. Velké otázky politiky nebývají předmětem volebního sporu. Volební systém je nutné koncipovat tak, aby byla na minimum omezena možnost vytváření partokracie.

Přestože dnešní role stran není stejná jako za 1. republiky, důležité prvky partokracie zůstaly. Volební zákon umožňuje kandidovat do Poslanecké sněmovny PČR a Národní rady SR pouze na listinách stran, hnutí a koalic. I když senátorské volby jsou z tohoto hlediska volnější, volební kauce je dalším limitem. O významu této skutečnosti svědčí fakt, že nejúspěšnější skupinou v komunálních volbách bývají nezávislí nestraničtí kandidáti a koalice jdoucí napříč ideologiemi či zájmy stranických centrál. Nedůvěra k politickým stranám je tedy značná. Právě ta je zdrojem vzniku či prestiže stran na jedno použití.

POLITICKÁ KULTURA přebírá návyky z podnikatelské sféry a u politických činitelů je často zaměřena na osobní okamžitý prospěch: politická angažovanost je vnímána jako forma soukromého podnikání, nikoliv služba společnosti. Sociální nejistota dokonce i při relativně vysoké životní úrovni zúžila prostor pro postmateriální politická témata, což je zvláště patrné na poklesu vlivu ekologických stran a hnutí vždy v předvečer voleb. Takto se vytrácí víra v možnosti „voleb podle otázek“, ne podle stran či mediálně zkonstruovaných osobností. Zároveň masmédia dokáží jakémukoliv politikovi přičarovat aureolu osobnosti – nebo mu zajistit informační embargo, přičemž uspěchaný občan si jej přestane pamatovat během tří až pěti týdnů.

MANIPULACE Z MOCENSKÉHO CENTRA se netýká pouze výběru nejvýhodnějšího volebního systému a zneužívání volební aritmetiky a geometrie či přímé propagandy. Důležitým prostředkem ovlivnění volebního chování se stávají nástroje nepřímé stranické propagandy v podobě přijímání krátkodobých a efektně nafouknutých líbivých rozhodnutí vlády v nejcitlivějším období předvolební kampaně, která dokáží ovlivnit těkavé nerozhodné, tedy i málo informované a málo zkušené voliče výrazněji než vlastní propaganda stran.

Řada těchto problémů souvisí s potřebou hledat nové instituce k naplnění ideálů demokracie v dramaticky se měnících podmínkách. Politický systém by měl reagovat na vytváření změny sociální struktury, životního i sociálního prostředí, na vznik nových potřeb a hodnot. Příkladem může být představa o roli dělby moci jako záruky liberální demokracie. Smyslem dělby moci, alespoň podle představ otce této myšlenky, utopického socialisty Jamese Harringtona, však nebylo formální vyvažování sil, ale napomáhání spravedlnosti. Jenže:

  • V české i slovenské parlamentní demokracii schopnost získat či vytvořit většinu v zákonodárném sboru znamená získat výkonnou mocKontrolní funkci pak vykonává opozice, která ovšem představuje politicky slabou menšinu.
  • Soudci jsou vybíráni podle ideologické věrnosti režimu.
  • Nezbytným a stále významnějším prvkem mocenské struktury liberální společnosti jsou masové sdělovací prostředky, o nichž se klasická teorie dělby moci nezmiňuje. Současná civilizace vstupuje do postgutenbergovské fáze, kdy knihy vytlačují televize a internet. Masové sdělovací prostředky mají sice nezastupitelnou demokratickou funkci, samy však nejsou demokratickými institucemi. Jedná se převážně o podnikatelské instituce, které se řídí logikou fungování kapitálu, ne demokratickými normami. Jejich síla je v tom, že dokáží zpřetrhat tradiční vazby mezi nabídkou a poptávkou: umějí vytvořit umělé potřeby – a to i na liberálně-demokratickém trhu politických osobností a stran. Masmédia zásadně ovlivňují formování toho, jaký smysl lidé přikládají politice, co obecně i v dané chvíli pokládají v politice za důležité – ale i to, jak jednají. Není náhoda, že autoritářské osobnosti přitahují právě elektronická masmédia, neboť jsou pro ně vhodným nástrojem nedemokratické manipulace veřejnosti. Prostřednictvím masmédií má dnes politická elita nebývalé možnosti při ovládání procesu socializace, což jí umožňuje řídit lidi bez potřeby přímého fyzického násilí.
  • Občanská společnost se v liberálním pojetí změnila na síť dobrovolných organizací nezávislých na státu, ale závislých na sponzorech. A tak o síle občanských sdružení často nerozhoduje sociální potřeba, ale to, kdo má peníze. Vzhledem k tomu, že pouze malá část společnosti disponuje penězi – ať již podnikatelé a velcí manažeři firemními, nebo etablovaná mocenská elita státními – je dlouhodobá existence občanských iniciativ sociálně i ideologicky předurčena. Došlo ke komercionalizaci občanských aktivit, které jsou závislé na příspěvcích a kulturním obzoru nových zbohatlíků. Specifickým problémem demokracie v malých a nestabilních státech je financování, podpora a často i programování takovýchto nezávislých organizací tzv. třetího sektoru ze zahraničí – získávají tak možnost nadstandardním způsobem zasahovat do rozhodovacího procesu. Ani největší dobrovolné politické instituce, jimiž jsou strany, se nedokáží v tomto prostředí pohybovat bez státních dotací nebo korupce.
  • Specifickým ohniskem moci se stávají národní banky, které jsou programově „samostatné“ – tedy nepodléhající domácí demokratické kontrole, jsou však závislé na mezinárodních institucích. Ty podřizují monetární politiku požadavkům širším než je národní či státní zájem, střežený parlamentem a vládou – na ty zbyla jen fiskální politika a odpovědnost za sociální problémy.
  • Značná část rozhodovacích procedur, které zásadně ovlivňují kvalitu života lidí, se přesunula do zahraničí, a to hned po dvojí linii: ve směru mezinárodních organizací, sídlících například v Bruselu, a v prorůstání nadnárodních korporací do domácí ekonomiky. Jestliže rozhodování v Evropské unii podléhá alespoň částečně demokratické kontrole, nadnárodní korporace jsou v zásadě nekontrolovatelné nástroji, opřenými o vnitrostátní dělbu moci.

Zkušenosti z pádů demokratických režimů ukazují, že tento řád zpravidla ohrožuje ekonomický úpadek, korupce vládnoucí skupiny, nespravedlivá sociální nerovnost a hodnotová krize. V polyarchiích s aristokratickou či oligarchistickou elitou vládne privilegovaná menšina používáním primitivního pseudodemokratického procesu, který je omezen pouze na ni samotnou. Podle druhé definice či v liberálním pojetí je demokracie především soubor formálních procedur, pomocí kterých se hledá řešení rozporů a konfliktů mezi politickými elitamiVolby nevyjadřují zájmy veřejnosti, ale názory skupin, které jsou formovány elitami. Úspěšný je ten, kdo dokáže přesvědčit a získat na svou stranu větší část veřejnosti, nebo nalézt kompromis mezi různými elitami. Demokracie pak zůstává onou Jungovou „občanskou válkou“, která má nekrvavá pravidla boje.

Tato redefinice původního pojetí demokracie jako vlády lidu hrozí tím, že z demokratického režimu vytvoří oligarchii, na níž jsou naroubovány demokratické symboly a techniky – a to včetně voleb. A nelze zapomínat, že, jak napsal Samuel Huntington, s výjimkou zahraničních zásahů „změna od demokracie k autoritarismu byla téměř vždy způsobena těmi, kteří byli u moci nebo blízcí moci v demokratickém systému“.

Existuje však celá řada systémových opatření, která mohou omezit nebezpečí pádu demokracie. V institucionální rovině souvisí s hlubší demokratizací režimu ve dvou oblastech: posílení místní samosprávy a využití technik přímé demokracie. Úvahy o posílení samosprávy v demokracii nejsou prosty paradoxu – demokracie sama je přece samosprávou! To, že mnozí demokraté volají po decentralizaci moci a po přesunu kompetencí na nižší články řízení, je pouze důkazem, že moderní demokratický stát z těch či oněch důvodů není samosprávnou institucí národa či občanů. Proto se stále najde mnoho autorů, kteří s odvoláním na antickou tradici, švýcarské kantony či americké kolonisty zastávají tezi, že jediná skutečná demokracie je demokracie v malých městech či oblastech, že ideál samosprávy autonomních osobností je možný jen v malých politických celcích. Z československých teoretiků a politiků měl k takovému postoji k demokracii blízko Tomáš G. Masaryk.

Tato teze nepostrádá pravdivost: čím menší je politická jednotka, tím snadnější je demokratická správa, kompetentnost rozhodování veřejnosti. Je to však jen část pravdy – skupina je přece tím demokratičtější, čím více mohou její členové ovlivňovat podmínky svého života. V současné době proto tezi o nutnosti úplné decentralizace politiky odporují dvě skutečnosti, dotvářející moderní společnost:

  • Složitost současné civilizace zvětšila počet mezilidských vztahů. Komplikovanost sítě mezilidských vztahů rozmnožuje rozpory mezi jednotlivým zájmy, a to jak u jednotlivce, tak i ve společnosti. Zklidňovat tyto rozpory jejich vzájemným vyvažováním je snazší ve větších sociálních celcích;
  • Složitost současné civilizace přinesla i nové problémy, které je možné řešit jen ve velkých sociálních celcích, mnohdy jdoucích dokonce za rámec národních států. Tyto tzv. globální problémy, z nichž dnes nejživějšími jsou ekologie, vojenská bezpečnost a nerovnoměrné rozdělení bohatství mezi jednotlivé skupiny lidí, státy a světadíly, jsou neřešitelné v malých sociálních skupinách.

Tyto dvě skutečnosti znamenají, že lékem na neduhy polyarchie nemůže být jen samospráva. Ta musí být součástí demokratizace podmínek života člověka, ne však jedinou její částí. Tou další je demokratizace samotné státní správy, a to i formou zdokonalování volebního systému.

Demokratizace státní správy je nerozlučně spojena i s vyvažováním nedostatků reprezentativní formy vlády technikami přímé demokracie. Argumentování, že poslanec či prezident není reprezentantem jen volebního okruhu, ale celého národa či všech občanů, je jen výmluvou, kterou lze odstranit technickou úpravou volebního systému. Obdobně je to s možností referenda o nejdůležitějších otázkách státu a společnosti – a samozřejmě i s možností zákonodárné iniciativy veřejnosti. V zásadě negativní zkušenosti Slovenska s využitím referenda jsou dány jeho konkrétní zákonnou úpravou a úrovní politických elit. Tradice referenda například ve Švýcarsku či některých státech USA jednoznačně prokazuje jeho funkčnost.

Tvrzení, že postsocialistické země potřebují demokracii bez přívlastků, je prázdnou frází. Samotný vývoj pojmu demokracie je historií přívlastků – čistá demokracie bez přívlastků je vládou lidu, tedy přímou demokracií antického typu. Představa „demokracie“ v dnešní konzervativní doktríně je pouhým skrytím přívlastků do samotného pojmu demokracie, je redefinicí demokracie ve prospěch konceptu oligarchistické republiky. Vytvoření zákonných a politických podmínek pro odvolávání reprezentantů voliči je jednou z těchto cest.

Zmiňované slabiny při naplňování demokratického ideálu prostřednictvím voleb neznamenají, že jiný výběr reprezentantů či jiný způsob rozhodování je lepší. Navíc platí, že na demokracii je nejcennější politická kultura. Demokracie je spojena s velkou variací možných institucí. Problémem postsocialistických zemí nejsou jen nedokonalé zákony, ale hlavně nedostatek občanských ctností, a to zvláště u mocenské elity. Bez tolerance a občanských ctností – jejichž neoddělitelnou součástí je sociální cítění – přinášejí volby jen tyranii největšího volebního bloku, nebo jsou nástrojem manipulace veřejnosti malými mocenskými skupinami. Současný stav politické kultury elit v Česku a na Slovensku naznačuje, že změna kvality není spojená pouze s volbami – bude muset přijít nová generace vůdců, která nebude mít návyky z období transformace a privatizace.

Skutečná demokracie je víc než politický režim – je to sociální systém, zvláštní způsob distribuce bohatství a statusu, kultura mezilidských vztahů. Hlasy lze demokraticky sčítat, chránit všeobecné volební právo, rovnost hlasů, tajný charakter voleb, ovšem o tom, kdo skutečně vládne, rozhodují sociální zdroje. Těžko si lze představit skutečnou demokracii, kde malá skupina lidí je trvalým vlastníkem podmínek existence ostatních lidí. Řešení politických konfliktů a rozporů není totožné s řešením sociálních konfliktů a rozporů, přičemž v podmínkách nepřetržitého sociálního konfliktu nelze trvale dosahovat demokratického řešení politických rozporů. I když nelze vždy naplnit ideál demokratické rovnosti, je třeba jej ctít. To znamená, řečeno slovy Charlese Montesquieua, že „každá nerovnost v demokracii musí vyplývat z povahy demokracie a ze samé zásady rovnosti“. Proto pouze při rozvíjející se ekonomice a při rostoucí sociální rovnosti mohou politická demokracie a s ní spojené volby být jednou ze záruk společenského míru a cestou k dokonalému životu. Jestliže součástí definice demokracie není zájem veřejnosti – tedy nějaká varianta sociálního státu – nemá demokracie obsah.

Oskar Krejčí: Nová kniha o volbách.
Praha: Professional Publishing, 2006. 484 s.

Celou knihu si můžete stáhnout  Oskar Krejčí – Kniha o volbách.

(Text uverejňujeme v spolupráci s českým webovým časopisom !Argument)
 

Facebook icon
YouTube icon
RSS icon
e-mail icon

Reagujte na článok

Napíšte prosím Váš text.

Blogy a statusy

Píšte a komunikujte

ISSN 1336-2984