NATO a technologie
Po summitu NATO se v českých médiích roztrhl pytel s kritikami vztahu USA a evropské části Severoatlantické aliance. Teď už u nás zase všichni usnuli. Na západ od nás si však stále štěbetají i vrabci na střeše o technologickém a hospodářském náskoku.
Tento náskok je již obrovský a neustále se zvyšuje. „Staré“ evropské země NATO z toho mají tak staženou zadnici, že by s ní mohly štípat drát. Zcela bez příkras je situace taková, že pokud se Evropa bude příčit zájmům USA, a to i ve vnitřních záležitostech, stane se pro Spojené státy „irelevantní“. Tak to alespoň prohlásil prezident Bush. Těžko říci, co tím přesně myslel, u něj člověk nikdy neví, ale nic dobrého to asi nebude.
Nadšení nových členů NATO pramení z dojmu, že vstoupily do silné aliance, která je schopna je ochránit a zároveň rozumným způsobem využít jejich národní armády k zajištění bezpečnosti v evropském regionu. Tento dojem považuje mnoho lidí ve starších členských zemích NATO za mylný a jsou k budoucnosti NATO skeptičtí. Roznesla se dokonce anonymní a poněkud morbidní metafora: „Mrtvola NATO se nadýmá rozkladným plynem postkomunistických zemí.“
Dostává se snad USA do role Temného pána, který ovládá zombii NATO? To by bylo příliš jednoduché. Současná tvář USA, tvář amerického prezidenta, se žánrově nehodí do hororu, ale spíše do absurdní komedie. „Budoucnost bude zítra lepší,“ prozradil svého času prezident Bush. Co se tedy chystá v zákulisí?
Postoj USA je stroze pragmatický. Oficiální Bushova doktrína neskrývá, že nejde o to, aby se USA staly světovým četníkem, ale o to, aby se staly světovým vládcem. Jen tak je možno zajistit bezpečnost zájmů Spojených států a všech jeho spojenců. Státy již nechtějí exportovat své hodnoty, svůj životní styl, jsou skeptické k řešení sociálně-ekonomické situace mimo USA. Je potřeba získat kontrolu nad co největším množstvím potenciálně nebezpečných lokalit. Nejde jen o kontrolu vojenskou, ale i špionážní (např. kontrola nad tokem informací v telekomunikačních sítích, kontrola nad územím pomocí družic), ekonomickou (kontrola nad hospodářskými i finančními toky – zdroje pro terorismus), migrační (kontroly azylantů) atd.
Spojené státy mají k dispozici dostatek zdrojů, aby svoji koncepci úspěšně prosazovaly. Mohou se opřít o jednoznačnou a neustále se zvyšující technologickou převahu. Dokáží zaplatit ty nejlepší mozky na světě. Navíc neulpívají na překonaných metodách uplatňování vojenské síly a transformují armádu do nové podoby. Souhrnně se tyto transformace nazývají Revolution Military Affairs (RMA). Součástí RMA jsou nadmíru účinné koncepty jako například asymetrická válka – na jedné straně obrovská koncentrovaná síla USA, na straně druhé rozptýlené utajené skupinky teroristů. Jak básní americký ministr obrany Rumsfeld: „Američtí vojáci byli schopni spolupracovat s domorodou protitalibanskou opozicí, osedlat spolu s nimi koně, vynořit se z prachu zvířeného výbuchy a vtrhnout do tábora dezorientovaného protivníka těsně potom, kdy na zem dopadly poslední střepiny přesně naváděných bomb z vysoko letících letadel.“
RMA staví na technologickém pokroku. Ten je enormní obzvláště v oblasti výpočetní a komunikační a navigační techniky. Například při konfliktu v Perském zálivu patřilo pouze 10 procent všech raket do kategorie již zmíněných přesně naváděných zbraní (precision guided weapons) zatímco v Afghánistánu jich bylo už 90.
S potenciálem Spojených států se Evropa nemůže měřit, pouze v několika málo odvětvích, z nichž nejdůležitější je letectví, je zatím schopna konkurovat. V Evropě chybí stále politická a organizační „střecha“ k dohnání technologického náskoku Spojených států. Evropa vydává na vývoj technologií 60 procent toho co v USA, ale výstup je pouze 10 procentní ve srovnání se Státy. Proto může americký neokonzervativec Robert Kagan prohlásit, že se Evropa „vzdaluje od moci“. A má naprostou pravdu.
Pro USA je v geopolitckém měřítku výhodná pouze bilaterální spolupráce (např. s Velkou Británií či Francií), ale nikoliv multilaterální (s NATO jako celkem). Pro USA je neefektivní ohlížet se na NATO kdekoliv mimo evropský region, neboť je to struktura byrokraticky těžkopádná a technologicky nekompatibilní, složená navíc z nejistých spojenců. Antimilitarista William Pfaff označil evropskou část NATO za „samofinancující se cizineckou legii Pentagonu“.
Pokud USA skutečně chtějí stabilizovat světovou situaci v zájmu bezpečnosti co největšího počtu lidí, v zájmu zachování přírodního bohatství, v zájmu kulturní výměny a hospodářské spolupráce, pak je potřeba se nad jejich programem vážně zamyslet. Mohli bychom si říci: Přijměme svoji roli, přes všechny výhrady, přes všechen sentiment z nenávratně ztraceného vlivu Evropy na světové dění, přes nebezpečí z koncentrace moci na straně USA. Přes to, že se začneme podílet na zdlouhavém, jednostranném, preventivním a agresivním konfliktu, který nebere ohled na lidská práva. Přes to všechno by se v současné třaskavé geopolitické situaci mohlo ukázat, že program Spojených států je jediným možným řešením, které snad odvrátí hrozící globální kolaps.
Bohužel. Nezdá se, že Spojené státy hodlají hájit zájmy a bezpečnost většiny lidí, dokonce ani svých vlastních občanů ne. Iluze, že jde o obranu spravedlnosti, svobody a demokracie, je mediálně podporována, ale ve skutečnosti se jedná o proces přesně opačný. Profesor Mandelbaum přednášející americkou zahraniční politiku na Univerzitě Johna Hopkinse ve Wahingtonu to vidí zcela zřetelně: „Dokud se Američané nesmíří s každodenní realitou dozoru nad svým životem, potud bude USA ve válce, jejíž civilní oběti na vlastní půdě budou převyšovat vojenské.“
V USA sílí hlasy ostře kritizující politiku vlastní vlády. Lidé vnímají, že nejen vláda, ale všichni Američané jsou zodpovědní za bezpráví, které je působeno za hranicemi. Těmto hlasům svědomí rozhodně nepomáhá ve světě rozšířený antiamerikanismus namířený proti všemu co souvisí s USA, tedy i proti všem občanům Spojených států. Zaslepený antiamerikanismus nechápe, že sami Američané nemají na reálnou politiku uplatňovanou jejich vládou zásadní vliv.
Naopak daleko výraznější vliv na vládu USA mají různé lobby nadnárodní finanční elity prosazující program globalizace. Členem této elity je například i olejářský klan Bushů. Pragmatický postoj USA hájí mnohem spíše zájmy soukromé prosperity těchto elit, které se každoročně schází na Světovém ekonomickém fóru ve švýcarském Davosu a rokují zde o sférách vlivu. Tato elita ovšem není nijak jednotná. Nachází se v situaci, kterou by bylo možno v metafoře popsat asi takto: Parta lupičů společnými silami překonala cestu plnou nástrah a dostala se až k pokladu (světové zdroje) ukrytému hluboko na nepřístupném a nebezpečném místě. Poklad je veliký a stačil by pro všechny, je tu však chamtivost shrábnout vše pro sebe. Lupiče čeká namáhavá zpáteční cesta opět plná nebezpečí. Při jejich překonávání budou lupiči muset kooperovat, ale zároveň budou číhat, kdy jeden druhému vrazí kudlu do zad. Soupeření těchto elit je skutečný světový nepřítel, nikoliv například terorismus, který je pouze jedním z důsledků soupeření elit o moc. S jistou dávkou nadsázky a zjednodušení je možno chápat Bin Ladina, ale například i Saddáma Husajna, jako členy elity, kteří už moc zlobili a tak byli vykopnuti z klubu.
USA jsou světovým hegemonem. Neprosazují zájmy veřejné, ale soukromé. Protiváhou USA rozhodně nemůže představovat NATO. Ani společná čistě evropská armáda by příliš nezmohla i pokud by jejímu vzniku nebránila neslučitelnost národních zájmů evropských armád. Evropa je stále příliš roztříštěna a bude to trvat ještě generace, než si její národy začnou skutečně důvěřovat.
Postavit znovu na nohy prestiž OSN a jejich vojenských jednotek, jako protiváhu a kontrolu nad aktivitami Spojených států, by vyžadovalo kooperaci i takových mocenských celků jako Rusko a Čína. Bush je nyní s Putinem jedna ruka, Afghánistán posvětil veškeré mordování v Čečensku a nejspíš i další velmocenské výboje Ruska. Čína je stále velká neznámá. Jako jediný státní celek představuje pro USA a nadnárodní elity vážnou potenciální hrozbu. Po posledním sjezdu komunistické strany se ale zdá, že Čína se bude dále ekonomicky (ale nejspíš pouze ekonomicky) otevírat. Neshody s USA by pro Čínu znamenaly ztrátu rozsáhlých trhů.
Kritikům současné americké zahraniční politiky a globalizace je často vytýkáno, že nepřicházejí s pozitivním řešením situace, že nepřinášejí alternativu. Nejspíš to bude proto, že žádný rozumbrada, ba ani největší génius nevymyslí někde u stolu řešení tak zapeklitého průšvihu, jako je ten, ve kterém vězíme všichni na celém světě až po uši. Jediný, kdo s tím může něco zmoci, jsou lidé, všichni lidé dohromady, ve svém každodenním životě, ve svém každodenním rozhodování, ve svém úsilí, ale i v úsměvu a v naději.
