Žádné nové dějiny se konat nebudou

Francis Fukuyama - americký filozof, ekonom, politolog, bývalý zástupce ředitele odboru politického plánování ministerstva zahraničí USA a spolupracovník Rand Corporation, nyní profesor na univerzitě v Bostonu. Tři nejdůležitější Fukuyamovy práce jsou Konec dějin, Poslední člověk a Důvěra, společenský kapitál a cesta k blahobytu. (V jednom z posledných interview sa zamýšľa ešte raz nad významom svojej tézy o konci dejín.) Když jste před osmi lety publikoval Konec dějin – nejprve jako studii a později jako knihu –, dal jste podnet k jedné z největších intelektuálních debat konce 20. století. Myslíte si i dnes, po nesčetných polemikách a nových zkušenostech, že opravdu nastal konec Dějin s velkým D? Že nic lepšího než liberální demokracii si už lidé nevymyslí? - Věřím v to, co jsem tehdy psal o dějinách pojímaných podle Hegela a Marxe, jako lineární, vývojový a nepřetržitý proces hromadění a vrstvění zkušeností všech lidských generací. V posledních osmi letech se nestalo nic, co by mohlo mé tehdejší názory zmenit. V podstatě jde o to, zda mají postprůmyslové společnosti nějakou jinou alternativu pro liberální demokracii v politice a pro globálně se integrující kapitalismus v hospodářství. Takže si stále myslíte, že jiná alternativa není? - Ovšemže není. Není to náhodou případ, kdy je přání otcem myšlenky? - Všichni, kdo se mnou polemizovali – a je jich bezpočet –, uváděli četné alternativy: neobolševismus, fašismus, islámský fundamentalismus, umírněné asijské autoritativní režimy. Vy z takové konkurence strach nemáte? - Myslím, že „asijský systém“ může být pro demokracii vážným konkurentem po určitou dobu, protože – navzdory všem – je schopen dosáhnout vysoké efektivnosti v organizaci výroby, v technologickém pokroku a při zvyšování životní úrovně některých zemí. A jak je vidět třeba v Koreji, i při vytváření stále silnějšího demokratického tlaku. - Existuje, samozřejmě, vztah mezi úrovní hospodářského nebo civilizačního rozvoje a silou demokratických tužeb a schopností dané společnosti vytvořit a udržovat demokratické vlády, a to i tehdy, nemá-li daná země demokratické tradice. Názorně je to vidět v Japonsku, Jižní Koreji, na Tchaj-wanu. To je důvod, proč mimo jiného soudím, že – obecně vzato – má hlavní teze stále platí a další země se časem, s tím, jak se budou rozvíjet, připojí k demokratické skupině. Zřejmě vás nepresvedčila teze Samuela Huntingtona, podle které se svět postupně dělí na velké bloky civilizovaných formací: islámský, konfuciánský, pravoslavný, západní... Mají být nejen navzájem k sobe nepřátelské a žít v sílícím konfliktu, ale budou se také ubírat odlišnými cestami. - S tím nesouhlasím, protože pro lidi je nejdůležitější identifikovat se s poměrně malými, místními, územně blízkými komunitami, nikoli s velkými civilizačními formacemi rozptýlenými v obrovském prostoru. Člověk má takovou povahu, že se cítí být více Baskem než křesťanem, spíše Irem než katolíkem, spíše Skotem, Newyorčanem nebo polským, nevím čím... Horalem... - Třeba horalem než příslušníkem západní civilizace. V současné době se silná identifikace s velkou civilizační formací vyskytuje jen v islámu. Avšak ani tam není tak silná, jak to líčí Huntington. Uvědomuji si význam kulturního a náboženského společenství, ale kdybych měl akceptovat Huntingtonovu tezi, pak bych musel nechat zcela stranou velké integrační síly, které v dnešním světě působí, podněcují národy k navazování kontaktů, směně zboží, kapitálu, služeb a idejí, a tedy i mravů, což vede k postupnému připodobnění. Můžeme sledovat, jak jsou si stále podobnější nejen ulice Washingtonu, Tokia, Londýna či Varšavy, ale také – snad trochu pomaleji – životní styl a způsob myšlení lidí, kteří těmito ulicemi procházejí. Určitě si jsou stále podobnější, ale na druhé straně – a vy o tom píšete ve své poslední knize – existují bariéry, které globalizace nemůže zdolat. Například charakter společenských vztahů zakotvených v tradici. I vy uvádíte, že hospodářský úspěch nezávisí jen na tom, zda je společnost dost vzdělaná a jaká je vládní hospodářská politika, ale také na tom, zda si lidé navzájem důvěrují. Byl jste to vy, kdo přišel s tezí, že klíčem k bohatství je důvěra. - Protože důvěra – založena na odpovědnosti, věrohodnosti a důvěrivosti – je nezbytnou součástí tvůrčí spolupráce. Jednotlivé společnosti, a to i ty, které spolu sousedí, se značně liší stupněm důvery nejen mezi jednotlivými lidmi, ale i mezi různými společenskými třídami, profesními skupinami a místními komunitami. Ve společnostech, v nichž mají hlavní slovo rodinné vazby – v části Číny, v Itálii, ve Španělsku, ve většině zemí Latinské Ameriky a částečne i ve slovanských zemích – zahrnuje okruh lidí těšících se vzájemné důvěre rodinu, spolužáky a nevelký okruh přátel. Za tímto okruhem pak důvěra prudce končí. V takovém rodinném kulturním modelu funguje vlastně dvojí morálka – jedna v rodinném kruhu, druhá mimo nej. Osoba zastávající jakýkoliv úřad se řídí především zájmy svých nejbližších, z toho se rodí nejen nepotismus a korupce, ale také trvalé třídní a politické napětí. Zaměstnanci a zaměstnavatelé, šéfové a podřízení, politici a voliči, představitelé různých společenských a profesionálních skupin nespolupracují ve společném zájmu a, naopak, mezi sebou vedou nekonečnou válku o to, kdo urve nejvíc pro sebe a své nejbližší. V takové společnosti je velmi obtížné přesvedčit zaměstnance, že jeho vlastní zájem i zájem jeho rodiny musí dočasně ustoupit před zájmy jeho zaměstnavatele. Stejně obtížné je přesvedčit akcionáře nebo manažery, že musí omezit své příjmy v zájmu zaměstnanců, potřeb obcí nebo podniků, s nimiž spolupracují. Srovnáváme-li Čínu a Japonsko nebo Německo a Francii, brzy zjistíme, že klíčem k úspěchu je zvyšování úrovně vzájemné důvery v co největším měřítku. Problém spočívá v tom, že je poměrně snadné přemístit továrnu z Německa do Španělska nebo z Tokia do Šanghaje, že lze přestěhovat stroje, technologii, organizaci práce a dokonce i mzdový systém, ale nelze transplantovat kulturu, zvyklosti ani stupnici hodnot. V ére globalizace to představuje hlavní bariéru, která brzdí vyrovnání životní úrovně mezi jednotlivými částmi sveta. Myslíte si tedy, že „národní charakter“ – jehož existence byla po léta popírána jako projev politiky nekorektního myšlení – nejenže existuje, ale dokonce rozhoduje o bohatství národu? - Nepochybně existuje společenský kapitál, který usnadňuje nebo ztěžuje rozvoj. Nikdy jsem však netvrdil, že je to rozhodující faktor. Hospodářský úspech ale z dvaceti procent závisí na vzájemné důvěre, kterou vůči sobě příslušníci dané společnosti chovají. Aby bylo dosaženo trvalého, intenzivního a stabilního růstu, k tomu nestačí jen náležité předpisy, správně nastavené daně, rozumná cla a racionální menová politika. K tomu všemu je ještě zapotřebí vytvořit společenské ovzduší příznivé co možná nejširší spolupráci. A zde je rozhodujícím faktorem vzájemná důvěra. Takže si myslíte, že v důsledku odlišné úrovně vzájemné důvěry v různých společnostech přežije i v epoše globalizace tradiční hierarchie národů, podle které bylo v moderním světě Mexiko vždy méně vyspělé než USA, Japonsko mělo silnější ekonomiku než Čína a Německo bylo bohatší než Itálie nebo Rusko? - K podobnému determinismu jsem se nikdy nehlásil. Kultura, zvyklosti a dokonce i národní identita se vyvíjejí s každou generací. Jen se podívejte na Italy, kterí byli dlouho považováni za jeden z nejzaostalejších evropských národů a dnes mají větší národní důchod než Angličané. Nevěřím proto v nějaký kulturní determinismus, ale také si nemyslím, že stačí změnit technologii a instituce, aby bylo možno překonat vzdálenost, která dělí různé společnosti. Je třeba ještě změnit zvyklosti, mentalitu a do jisté míry i „kulturní identitu“, což ovšem neznamená, že je nutné se zříci vlastní národní kultury. Řečeno zcela jednoduše: Italové nadále jedí špagety a mají početné rodiny, ale stávkují mnohem méně než před dvaceti roky. Podstatne se změnil jejich vztah ke korupci, nepotismu a k dalším neformálním vazbám, které tam byly tradične silnější než normální společenské vazby, loajálnost vůči státu a pospolitost uvnitř podniků. Bez zdravých společenských vazeb nemůže nejen demokracie, ale ani ekonomika dlouhodobe správne fungovat. Proto je jedním z nejhorších důsledků komunismu práve zničení společenských vazeb. Jediné vazby, které komunistický stát nebyl schopen zničit, byly vazby rodinné. Všechny postkomunistické společnosti tedy musí bojovat nejen s všeobecným nedostatkem vzájemné důvěry, ale také s nedostatkem loajálnosti a schopnosti tvůrčí spolupráce v širších kruzích, než je rodina nebo nejbližší přátelé. Z tohoto hlediska je ruská společnost značně slabší, než byla před sto lety. Polská určitě také. Proto i když budete mít nejlepší instituce, západní investice, otevřený trh a dobré ekonomy, nedohoníte Němce ani Italy, dokud nedokážete nahradit po komunismu zdědenou nedůvěru a nepřátelství vzájemnou důvěrou, loajalitou a součinností ve větším společenském měřítku. Takže si myslíte, že globální ekonomika si vynutí globální rozšíření určitého kulturního modelu či vzoru, určitého druhu společenských vazeb a vzájemné důvěry, které zajistí národům konkurenceschopnost? - Rozdíly se budou postupne zmenšovat. Avšak vzájemná důvěra – jejíž úroveň závisí na tom, jaké pohádky slyšíme v detství, o jakých knížkách diskutujeme ve škole, co slyšíme v kostele, co se učíme v hodinách dějepisu a jaká stanoviska zaznamenáváme u svých rodičů – se bude menit mnohem pomaleji než například životní styl. A nakonec budeme všichni stejní? - Lidé vychovaní v různých národech a společnostech určite nikdy nebudou stejní, ale rozdíly mezi námi se v mnohém ohledu budou zmenšovat. Když sleduji, co se děje v Evropě, Americe a Asii, vidím dve hlavní tendence. V důsledku toho, že patříme do jednoho hospodářského systému a žijeme v podobných režimech, jsme si na jedné strane stále bližší a sobě podobní. Čteme stejné knihy, stejně se oblékáme, podobně pracujeme, sledujeme stejné televizní programy a experti – finančníci, vědci, politici či podnikatelé – zakládají světové organizace. Na druhé straně pro nás nabývají stále víc důležitosti místní komunity. A to už dokonce ani ne tak komunity regionální nebo národní, ale komunity žijící v dosahu snadné dopravy autem. Proto jsem přesvedčen, že Huntingtonuv černý pesimismus není na míste. Plody demokracie a globálního volného trhu jsou příliš atraktivní, než aby jim dokázaly dlouhodobě odolávat velké společenské skupiny. V tomto smyslu Dějiny opravdu skončily. Svět však přece trvá dál. - Konec Dějin neznamená konec světa. Lidé se budou dále rodit a umírat jako dříve. Budou prožívat dramata a podílet se na konfliktech. Budou přicházet s novými myšlenkami a určitě budou i bojovat – i když válečnický instinkt dnes vybíjíme spíše na svobodném trhu než na bojišti. Dramatických událostí a námětů pro tisk bude stále dostatek. Jenom nás v tomto světě nečeká další úsek historické cesty, která nás – od kmenů přes nejrůznější staroveká impéria, nevolnictví a další fáze feudální moci, různé despotické režimy, monarchie, tyranie a diktatury – přivedla konečne do časů demokracie. V tomto smyslu skončily hegelovsky chápané dějiny, protože nic lepšího než demokracii a volný trh v našem lidském světě vytvořit nemůžeme. Svět se nicméně mění. Na jedné straně v mnoha zemích, kde byla diktatura, vládne dnes demokracie. Na druhé strane se však objevují varování, že ve starých demokraciích dnes sílí procesy, které ohlašují konec nebo přinejmenším vážné problémy demokratických států. - Co konkrétního máte na mysli? Například vyloučení. Procento lidí jakoby vedle společnosti, nebo zcela mimo ni stále narůstá. - Netvrdím, že se demokracie nesetká s novými výzvami. Stále budou vznikat nové problémy, které budeme muset překonávat. Přesto si nemyslím, že by bylo právě dnes vyloučení pro demokracii největším problémem. A co jím podle vás je? - Problémů je celá řada. Například se západní demokracie neumějí vypořádat s problémem trhu práce pro lidi s nízkou kvalifikací. V Americe to vede k drastickému poklesu výdělků takových lidí, v Evropě k vysoké nezaměstnanosti. Dnes je to největší výzva pro hospodárskou politiku – není to však hrozba pro demokracii. Pokud existuje nějaká opravdová hrozba, pak je sociologického rázu – zhroucení společenského řádu, na němž byly demokracie založeny. Myslíte tím tradiční buržoazní řád? - I tak to můžete pojmenovat. Mám na mysli především rozpad rodiny. Ve Spojených státech rodí dnes téměř každé třetí dítě svobodná matka. Krize společenských hodnot a společenské důvěry má řadu projevů: krize rodiny, růst zločinnosti, zanikání různých veřejných institucí, jako jsou církve, spolky nebo zájmové kluby, rostoucí role advokátů, kterí mají srovnávat důsledky poklesu vzájemné důvěry. Co to má společného s budoucností demokracie? - To bude námět mé příští knihy, protože jsem přesvědčen, že souvislost je tu velká. Demokracie je systém omezené moci, což znamená, že stát akceptuje širokou oblast občanských svobod, práva jedince a jeho soukromí. Aby mohl podobný systém fungovat, musí tu existovat určitý společenský řád. Lidé musí uznávat určité společné zásady, které organizují jejich život. Musí mít pocit pospolitosti a přijmout pravidla, na základě kterých fungují dobrovolné spolky a skupiny v oblastech, do nichž nezasahuje stát. Tento soulad, z něhož vyrůstal demokratický řád, se dnes rozpadá. V Americe a v západní Evrope se rozplývá společenský kapitál demokracie, který umožnoval našim rodičům a dědům podílet se tvůrčím způsobem na činnosti nejrůznejších společenských hnutí, klubů a spolků. Lidé se cítí stále víc osamoceni, bezejmenní v davu, v kterém žijí. Pociťují nedostatek společenských norem a pravidel. Trápí je nedostatek společenské soudržnosti. A kde taková soudržnost není, tam musí stále energičteji vstupovat stát. Toho se obáváte? - Pro demokracii je určite lepší slabý stát a silná společnost než atomizovaná společnost a všemocný všudypřítomný státní aparát. Demokracie je bezpečnější a účinnější tam, kde jsou rodinné, sousedské a místní vazby. Dnes všechny tyto vazby slábnou. Takže ochabuje i demokracie... Z čeho pak můžeme mít jistotu, že přežije? A co když začnou lidé hledat nějaké jiné řešení? - Dnes tu ješte takový problém není. Nicméně souhlasím: bude-li tento rozklad pokračovat, začnou se lidé energicky dožadovat toho, aby stát zasáhl a obnovil společenskou harmonii a řád. Mohou být uvedeny do pohybu procesy, které postupne povedou k nahrazení demokracie nějakým autoritativním nebo dokonce totalitním řešením. A to by mohlo znamenat konec demokracie a začátek nějakých nových dějin. - Žádné nové dějiny nebudou. Mohou nastat krize, regrese, a dokonce i kolaps. Demokracie se může vyvíjet. Může ale také radikálně ochabnout. Může i prohrát, i když v to nevěřím. Nic lepšího však nevymyslíme. Vyzkoušeli jsme všechny možné varianty a žádná nebyla lepší než dobře fungující demokracie. Proto je třeba ji hájit, což především znamená chránit její infrastrukturu. Nejen společenskou infrastrukturu s jejími mravy, vazbami a pospolitostmi. Ale také infrastrukturu duchovní. Je třeba podporovat – a tam, kde není, tedy vytvořit – iracionální hrdost občanů na to, že žijí v demokratickém státe, a na toleranci, se kterou se navzájem vůči sobe chovají a bez které by demokracie nemohla existovat. Demokracie je lepší než jiné systémy, není však snadná a bývá i nepříjemná. Tolerance je lepší než netolerance, ale často od svých vyznavačů hodne vyžaduje. Aby demokracie a tolerance přežily, nestačí jen racionální poznání, co je lepší a horší. Dlouhodobe neexistuje demokracie bez hrdosti na demokracii a stejně tak neexistuje tolerance, jestliže není naší chloubou. Takže stojí za to se zamyslet, zda „poslední člověk“, který se usídlil v demokratických zemích na „konci Dějin“ – vyhýbá se konfliktům, je klidný, projevuje pochopení, nemá chuť s někým válčit, odmítá, jak citujete Nietzscheho „pyšnou víru ve vlastní moc a nadřazenost ve prospěch povrchního, bezpečného přežívání v pohodlí“ – může být hrdý nejen na vlastní dům, kancelář, bankovní účet, automobil, ale i na demokracii. Dokáží demokracii ochránit neomaloměštáci, pro které jsou měřítkem pro hodnocení světa platební karty? - „Poslední člověk“ navzdory tomu, co si myslel Nietzsche, není maloměšták jen bojující o své plastikové peníze. Opravdový „poslední člověk“ je produkt pečovatelského státu. Žije z toho, co mu dá stát, a myslí, že se o jeho potřeby má starat úředník. Dokonce chodí i do nejaké práce, ale ne proto, aby tvořil, aby se realizoval, „získal si uznání“, přestiž či úctu, ale aby si zajistil minimální pohodlí. Žije, aby konzumoval, a nikoli proto, aby konkuroval jiným. V posledních padesáti letech vznikly na Západe celé společnosti takových „posledních lidí“, kterí v práci jen koukají na hodinky a, když přijdou domů, zasednou s celou rodinou před televizi a konečně se cítí být opravdu štastni. A vy byste videl raději, aby byli štastni z hrdosti, že žijí v demokratických zemích? - To také. Především však vidím to, co vidíte i vy –, že sociální stát, zvláště jeho evropská verze, vytvořil model občana, který ničí kořeny liberální demokracie. Člověka zaujatého vlastním blahobytem a pohodlným životem, ale postrádajícího jakýkoli altruismus, ochotu dobrovolně cokoli obetovat pro své společenství a postoupit jakékoliv riziko. A to nejen riziko ekonomické, ale i politické, jako např. obranu svobody a demokracie, kdyby je mělo neco vážne ohrozit. Názorně je to vidět na politice evropských velmocí po pádu berlínské zdi. V konzumní společnosti nechce nikdo obětovat život při obraně ostatních a tím méně při obrane nejakých cizích Bosňanů v daleké Jugoslávii. Myslíte si, že „poslední člověk“ je nejen příliš pohodlný, aby byl agresivní vůči jiným, ale že je také tak silně demoralizovaný, že není ochoten sám se bránit? - Mám takový dojem. Spíše bude hledat nejakou dohodu s útočníkem. Pokud v moderních společnostech liberální demokracie přežily agresivita a hrdost, kterými se vždy řídilo lidské jednání a které vytvářely pokrok, pak se dnes soustředily do hospodářské oblasti a politiky a přežívají v některých svobodných povoláních. Ti, kdo nejsou „posledními lidmi“ a kterí chtejí neco víc než pohodlný život, urputně zápolí na volném trhu. Je to ale boj nekrvavý. Konkurence na svobodném svetovém trhu – ale i na místních trzích – nejen generuje pokrok, ale také nahrazuje války a souboje. Opravdové krvavé bitvy se dnes neodehrávají na bojištích a na oceánech, ale na hlavních burzách – na Wall Street v New Yorku, v londýnské City, v Tokiu, v Hongkongu. Ve světě ovládaném spíše silou peněz než zbraní už není třeba nikoho zabíjet. Lepší je ho zruinovat, vzít mu jeho trh, vnutit mu konkurenci, které nakonec podlehne. K vyhrání „studené války“ přece nebylo zapotřebí jediného výstřelu. Když jsem četl Vašeho Posledního človeka, napadlo mě, zda náhodou neglorifikujete tolik vysmívané buržoazní zbohatlictví, tolik vysmívané intelektuály. - Myslím, že mnoho lidí stále ješte špatně chápe podstatu toho, čím je činnost na kapitalistickém trhu. Ti, kdo mají na tomto trhu úspěch, to nejsou vysmívaní měšťáci v teplých bačkorách. Jsou to spíše rytíři nebo bojující knížata našeho století. Bojují o peníze a odbytiště, ale také o moc, vládu, uznání. Jsou to hegelovští „páni“ připravení padnout, aby uspokojili onen platónský thymós, který jim neustále přikazuje podávat důkaz, že jsou efektivnější, operativnější a mají víc nápadů než jejich konkurenti. Takže zjišťujete, že se vrací výrazné rozdělení lidí na pány a otroky? To dělení, za kterým udělala podle Hegela tečku francouzská revoluce a demokratický stát? - Myslím si, že kult spotřeby a pečovatelský stát už v určitém smyslu z mnoha lidí otroky udělaly. Na druhé straně však volný trh a globalizace vytvořily jiným lidem prakticky neomezenou možnost, aby uskutečňovali své ctižádostivé sny. Domníváte se, že lidská povaha překonala překážky, které přinesla demokracie, a že se v jistém smyslu kruh uzavřel? - Ne tak docela. Před průmyslovou revolucí si musel človek, který měl vůdcovské ambice, chtěl opravdu jako osobnost vyniknout a nenarodil se přitom jako šlechtic, zvolit dráhu buď v armáde, nebo v církvi. A dnes se může stát například Billym Gatesem a během několika let vybudovat virtuální impérium. - Samozřejme. Pokrok je tedy zásadní. Nikdo nemusí padnout, ničí krev není prolita. Vedle hospodářství jsme však vytvořili řadu jiných oblastí nekrvavé rivalizace – ve sportu, vědě, kulture, politice. Dnes není třeba sahat po veřejné moci, aby byl uspokojen thymós. Nejen Bill Gates má moc rovnající se moci prezidenta či premiéra. Mají ji i Michael Jackson, Spielberg, Carreras, Madonna. Hvězdy masové kultury, nositelé Nobelovy ceny, přední sportovci uspokojují své thymóvské potřeby stejnou měrou jako rytíř krále Artuše nebo maršálové císaře Napoleona. Nikdy jsme však nevytvořili a nikdy nevytvoříme ráj na zemi, takže nemáme záruku, že „poslední lidé“, obdivující své hvězdy na televizní obrazovce, nenarazí jednoho dne na „prvního člověka“, jehož archaický thymós se soustřeďuje jen na politickou moc. A nasadí mu myšlenku, aby se ještě jednou pokusil dobýt celou Evropu nebo vytvořit svetovou supervelmoc a z „posledních lidí“ udělal otroky. Většina z nich by na to určitě pokorně přistoupila výměnou za slib svatého pokoje a pohodlného života. Ale i v duších některých těch „posledních lidí“ – jako dřívě v duších některých otroku – dochází k prudkým proměnám, po nichž se v nich s křikem probudí dravý „první člověk“, dovolávající se uznání své hodnoty, nadřazenosti nebo výjimečnosti. Tak se čas od času probouzejí hrozivé nacionalismy, rasismy, fundamentalismy. A nebo prudké reakce společenské sebeobrany. - To také. Ale „poslední člověk“ raději ničí a bere něco jiným, než tvoří nebo cizímu dává. Nic dobrého nemůže opravdu vzejít z toho, že se stále víc lidí přestává zajímat o cokoliv jiného než o vlastní pohodlí, klid a spotřebu. Nikdo nevymyslí nic lepšího než je demokracie, ale společenství „posledních lidí“ může vždy vymyslit neco mnohem horšího. Má-li tedy demokracie přežít nejen jako idea završující intelektuální dějiny lidstva, ale jako systém reálně organizující lidská společenství a fakticky rušící rozdělení na „pány“ a „otroky“, má-li globalizace znamenat rozšíření úspěchu a nikoli neštěstí lidstva, pak je třeba vrátit „posledním lidem“ občanské postavení, občanské postoje a občanskou hrdost. Text bol uverejnený s láskavým dovolením vydavateľstva Mladá fronta Úryvok z knihy: Zakowski, J.: Obavy a naděje. Mladá fronta, Praha 2004. Copyright © Wydawnictwo Sic!, Warszawa 2003, Preklad © Dušan Provazník, 2004