Amerika ve válce
Prezident George Bush schválil novou Národní bezpečnostní strategii Spojených států amerických. Snaha udržet převahu USA nad zbytkem světa pokračuje. Síla a transformační diplomacie – tak by se dal stručně vyjádřit obsah nové, přibližně padesátistránkové Národní bezpečnostní strategie USA (http://www.whitehouse.gov/nsc/nss/2006/), kterou v polovině března podepsal americký prezident George Bush. Literárně vzato je nová strategie zvláštní dokument: jednotlivé kapitoly začínají citacemi z předcházejícího, stejně nazvaného dokumentu z roku 2002. Tyto citace definují úkol, pak následuje seznam úspěchů a přehled trvající problémů či cílů. V předcházejícím znění strategie byly zajímavé především čtyři momenty: - Podle staré strategie disponují Spojené státy bezprecedentním a s nikým neporovnatelným vlivem a silou. To je „okamžik příležitosti“ pro USA. - Povaha a motivace „darebáckých států“ naznačují, že na ně nepůsobí hrůza jaderných zbraní. Zastrašit tyto státy možnou odpovědí nelze, neboť jejich vůdcové jsou ochotni riskovat, připraveni hazardovat se životy vlastních lidí a bohatstvím národů. - Krátká pasáž o mezinárodním právu byla věnovaná výkladu odvěkého práva na sebeobranu. - Již v předmluvě k celému dokumentu prezident USA psal, že „ve jménu zdravého rozumu a sebeobrany Amerika bude jednat vůči vznikajícím hrozbám ještě předtím než se plně zformují“. Preventivní úder proti bezprostřední hrozbě byl vyhlášen za legitimní, a to i tehdy, když panuje nejistota, pokud jde o místo a čas možného nepřátelského útoku. V textu se pak uvádělo, že Spojené státy budou usilovat o podporu svého úsilí ze strany mezinárodního společenství, ovšem „nebudou váhat jednat samostatně, když to bude nutné“.Žádný z těchto principů nebyl v nové strategii zpochybněn či dokonce odvolán. Staronové cíle První věta z prezidentovy předmluvy k nové strategii „Amerika je ve válce“ sděluje, že se situace po 11. září 20001 nezměnila. Výstavba armády a bezpečnostních orgánů je vnímána jako úkol udržet převahu USA nad zbytkem světa. Právo je sice zmiňováno, ale nikoliv mezinárodní právo – důraz je kladen na dodržování a prosazování práva v ostatních zemích. Zahraniční politika je především spojována s nevojenskými nástroji a akcemi společně se spojenci. Ovšem v pasážích o nebezpečí šíření jaderných zbraní lze opět nalézt větu, že „jestliže to na základě odvěkého práva na sebeobranu bude nutné, nezříkáme se užít sílu ještě před tím než budeme napadeni, i když panuje nejistota ohledně času a místa nepřátelského útoku“. Jako největší nebezpečí jsou ukázány darebácké státy, terorismus a šíření jaderných zbraní. Je pozoruhodné, že ve výčtu třinácti nástrojů ke „zničení tyranie a na podporu efektivní demokracie“ chybí použití vojenské síly. V celém dokumentu je naopak patrná orientace na tzv. barevné revoluce. A to ve chvíli, kdy se na postsovětském prostoru dostaly do zřejmých problémů. Akcent na šíření a podporu demokracie má dostat podobu transformační diplomacie. Ta je pojata jako úkol „hledat a podporovat demokratická hnutí a instituce v každé zemi a kultuře s konečným cílem ukončit tyranii v našem světě“. Dokument ale nepojednává jen o oblasti vojenství a občanské společnosti, ale i o svobodné ekonomice. Posloužit mají i příklady úspěšných zemí, jejichž „moudré vedení a výběr ekono-mické politiky“ slouží jako vzor. V dokumentu je i seznam takovýchto zemí: Jižní Korea, Tchaj-wan, Irsko, Polsko, Chile, Botswana – a Slovensko... Terorismus a šíření jaderných zbraní Nebezpečí terorismu prý vyrůstá z politického odcizení, zlosti na ostatní, subkultuře konspirace a falešných informací a z ideologie, která ospravedlňuje vraždění. Tedy z žádné objektivní sociálně-historické kolektivní zkušenosti či chudoby a útlaku. Základním úkolem v boji proti terorismu je prevence, přičemž tvrdé jádro teroristických uskupení musí být „pronásledováno, zabito nebo zajato“. Jako lék na terorismus je předepsána demokracie. Ta je chválena na všech stránkách dokumentu – několik měsíců po řádění hurikánu Katrina lze například v doktríně nalézt tvrzení, že demokracie se vypořádává s živelními katastrofami lépe než jiné režimy. Principy politiky zaměřené proti šíření zbraní hromadného ničení patří k nezajímavěji definovaným zásadám americké strategie. Tato politika rezignuje na možnost, že by se k darebáckým státům či teroristům dostaly některé důležité technologické komponenty a znalosti nutné pro sestrojený jaderných zbraní. Pozornost soustřeďuje na úsilí, aby nezískali „podstatné složky štěpných materiálů“. V této souvislosti strategie definuje dva cíle: zabránit státům získat kapacity k produkci štěpného materiálu vhodného pro sestavení jaderných zbraní; zabránit předání štěpných materiálů darebáckým státům či teroristům ze států, které mají kapacity pro výrobu odpovídajících štěpných materiálů. Mimořádná pozornost je věnována Íránu a Severní Koreji, přičemž dokument zdůrazňuje, že zahraniční politika USA k Íránu a Severní Koreji má mnohem více výhrad, než je jejich jaderný program. Regionální problémy Výsledek intervence v Iráku je představen jako úspěch. Dokument předkládá plán vypořádání se s dílčími nedostatky, které v Iráku přetrvávají, zdá se však příliš obecný. Doktrína pak přináší přehled regionálních výzev, jimž má být věnována pozornost. Je to především genocida v Súdánu, kolumbijští partyzáni a drogoví obchodníci, demagog vládnoucí ve Venezuele, který podkopává demokracii a destabilizuje region, diktátor na Kubě, barbarský povstalecký kult v Ugandě, konflikt v Etiopii a Eritreji a maoisté v Nepálu. Naopak například Kosovo není zmíněno ani jednou, situace tam je zřejmě pokládaná za vyřešenou. Nová strategie obsahuje i varování adresované Kremlu, že „úsilí zabránit demokratickému vývoji doma a v zahraničí bude překážet rozvoji vztahů Ruska se Spojenými státy, Evropou a jejími sousedy“. Obdobně dokument sice uznává ,dramatický ekonomický úspěch‘ Číny, ale změny v této zemi pokládá za nekompletní. Mezi hříchy pekingské vlády, které dokument vyčísluje, je i „trvající čínský vojenský rozvoj netransparentním směrem“. Zároveň je ale zdůrazněno, že i v novém strategickém prostředí americké „bezpečné, věrohodné a spolehlivé jaderné síly stále hrají rozhodující roli“. A k odstrašení nepřítele má sloužit i modernizace ofenzivních jaderných sil. Jak píše americký neokonzervativní politolog Robert Kagan v knize Labyrint síly a ráj slabosti, „musíme podporovat kontrolu zbrojení, ale ne vždy svého vlastního. Musíme se řídit dvojím metrem.“ Nukleární převaha Shodou náhod souběžně s novou strategií vyšel v prestižním americkém časopise Foreign Affairs článek Keira Liebera a Daryla Presse nazvaný Vznik nukleární nadřazenosti USA. Základní ideou tohoto článku je teze, že padesát let trvající možnost vzájemného zaručeného zničení mezi USA a Ruskem zmizela. Už prý neplatí, že v případě překvapivého napadení Ruska by byly Spojené státy ohroženy odvetou. „Po skončení studené války byl (americký) nukleární arzenál významně vylepšen,“ a to ve všech charakteristikách. Naopak ruský upadal. Citovaný článek zdůrazňuje, že modernizace jaderných sil USA nebyla namířena proti darebáckým státům či terorismům. Současné a budoucí jaderné síly USA jsou projektovány tak, aby byly „schopny preventivního odzbrojovacího úderu proti Rusku nebo Číně“. Autoři tvrdí, že vypočítali, že překvapivým americkým útokem může být ruský i čínský jaderný arzenál zničen a případné jeho zbytky mohou být zachyceny protiraketovou obranou. Představa, že tomu někdo v Bílém domě uvěří, je děsivá. Celkově však upravená podoba Národní bezpečnostní strategie USA vyznívá méně ofenzivně než verze z roku 2002. Z původního znění se dalo řadu měsíců dopředu odvodit, že začne intervence v Iráku. Z nového znění nevyplývá, že bude útok proti Iránu; snad jen selektivní vojenské údery. Ovšem i transformační diplomacie se má opírat o rostoucí vojenskou sílu. Jak píše americký politolog, ekonom a historik Immanuel Wallerstein v knize Úpadek americké moci, vracíme se k „nejstaršímu příběhu v dějinách hegemonistických mocností. Dominantní mocnost se soustřeďuje na vojenství, kandidát na nástupce se zaměřuje na ekonomiku. Tento druhý přístup se vždy vyplácí, a to značně.“ Autor je spolupracovník týždenníka Slovo
