Pan Bílý zasahuje

Můj známý jménem Bílý, s nadsázkou překonávající pověstně neuvážený bonmot italského expremiéra Berlusconiho, jímž dotyčný zlehčil koncentrační tábory, přispěl do internetové diskuse stran mezietnických problémů. Následně byl v jistém médiu označen za „ukázkového českého xenofoba“. Tato nálepka u mne vyvolala nefalšované veselí. Konečně odhalen – pan Bílý, bojovník za bílou rasu, bílou Evropu! Zkrátka White power. Bílá síla. Brněnský patriot Bílý nepije šnaps, ale při písních skupiny Orlík s nostalgií vychutnává dobrou Plzeň. Obdivuje hazardérskou povahu legionářského generála a fašistického vůdce Radoly Gajdy, jehož podobenku si spolu s heslem „Nic než národ“ pověsil doma na čestné místo, dveře ledničky. Kruh blízkých neopomíná zdravit hrdým parole „Vítězství zdar“ a často bývá k vidění v Brně-Židenicích, kde bloudí místy, v nichž během několika hodin uplynul jepičí život rarity českých dějin – fašistického puče. Jak málo mu zůstalo ze snění Nové Evropy. Také ze vzpomínky na aktivní účast ve filohusitsky orientované „Jednotě kalicha“ či katolicky extrémním „Klubu Františka Ferdinanda d´Este“. Při sentimentálním ohlédnutí nesejde na tom, že de facto kráčelo o ideové protimluvy. Trvale jej však mrzí, že nestačil sdostatek přilnout k brněnským „Árijským sestrám“. Bývalý fotbalový chuligán Bílý, byť vždy trochu zmatený, chvíli Pansláv a chvíli příznivec Třetí říše, neztrácí naději, neboť vidí vznosné příklady: třeba sudeťácké „…Es kommt der Tag!” českého premiéra Topolánka. Státníka, jenž svého času prorokoval přebujelé české byrokracii „noc dlouhých nožů“. Příležitost nastane, jestliže Bílý, který v jádru chce mít jen svůj klid, sebere odvahu převrstvit vápnem „šmouhy“ jindy než při malování černé kuchyně. Možná v sobě objeví srdnatost, protože má strach. Sledoval totiž záběry televize, ve kterých francouzští vládní činovníci slibovali Praze podobné problémy s menšinami, jež příležitostně cloumají (nejen) hlavním městem páté republiky. Ostatně Bílému blízké síly sílí v celé Střední Evropě, ať již jde o xenofobii nebo antisemitismus maďarský, polský či slovenský. V případě posledním mu šéf Slovenské národní strany (SNS) Ján Slota hovořívá přímo z duše. Tento člen vládní partaje se nikdy nebál přímo udat Bílému tón: nejvíce asi „zaválel“ veřejným projektem tankového útoku na Budapešť. Poučili se u něj i někteří Maďaři. Když loni Maďarsko slavilo výročí revoluce r. 1956, nechyběli – podobně jako tehdy – ani extremisté, kteří situace využili k veřejnému násilí. Jejich rozjetí muzejního exponátu, obrněnce T34 budapešťskou hlavní třídou mělo symbolický charakter. Autor je publicista