Nepopularita, která osvobozuje
Mohou nejnižší čísla průzkumu skutečně uvolnit ruce prezidentovi v jeho druhém, tedy posledním období tak, že může dělat naprosto vše, co chce? Tak se aspoň zdá, pozorujeme-li v poslední době konání George W. Bushe. Vědom si toho, že se už nebude moci ucházet znovu o prezidentský úřad a zdánlivě nijak znepokojen mizernými výsledky průzkumů veřejného mínění (v červnovém Gallupově průzkumu jej favorizovala 32 %, sotva o 1 % více než jeho výsledek nejhorší), Bush zdvojoval své úsilí u řady témat, která jej činila velmi nepopulárním – počínaje eskalací irácké války přes zmirňování přistěhovaleckých zákonů až po veto výzkumu kmenových buněk. Buď si hraje na vizionáře, jenž dojde spasení v učebnicích dějin nebo bude možná vzpomínán jako jeden z nejneúspěšnějších mužů všech dob. Bush nijak nevystřízlivěl špatnými zprávami, které měsíc co měsíc vykazovaly průzkumy – vzdorovitě odmítal ustoupit jak liberálům tak konzervativcům. Kongresmani se vzdali pokusů přimet Bílý dům ke kompromisu. Prezident šel tak daleko, že rozhněval vlastní konzervativní voličskou základnu návrhem revidovat přistěhovalecké zákony, který předložil spolu s demokraty. Možná se Bush cítí touto vážnou situací osvobozen a volný podnikat všecko, co považuje za správné, bez ohledu na politickou „korektnost“. Rekordní nepopularita Jestliže se mu to podaří a získá-li opět popularitu než odejde za půldruhého roku z úřadu – nebo získá-li ji později u historiků – byl by vzorem pro budoucí prezidenty s podobnými potížemi u veřej-nosti. Od doby, kdy začaly moderní průzkumy veřejného mínění, byli jenom dva američtí prezidenti tak dlouho nepopulární jako Bush – a každý z nich představuje jinou cestu, kterou by probíhalo Bushovo dědictví. Harry S. Truman ztratil natolik oblibu, že v roce 1952 už podruhé nekandidoval, dnes je však připomínán jako čestný a otevřený politik. Richard Nixon v roce 1974 s ostudou rezignoval a nikdy se zcela nezbavil skvrny skandálu Watergate. Při pohledu na průzkumy, při nichž byli lidé dotazováni, zda souhlasí nebo nesouhlasí s Bushovou politikou, většina dotazovatelů se shoduje, že čtyřicetiprocentní souhlas je nejnižší hranicí, která ještě znamená, že politik se může vyhnout potížím. Pokles pod dvě pětiny by už měl v Bílém domě vyvolávat paniku, tvrdí průzkumníci, a neschopnost rychle se vyšplhat nad tuto hranici podlamuje prezidentovu autoritu a důvěryhodnost jeho vlády. Souhlas s Bushovou politikou se v Gallupových průzkumech nedostal nad 4 % po devět měsíců – od září minulého roku, hned po pátém výročí útoků 11. září 2001. Tak dlouhou dobu vykazovaly průzkumy tato nízká čísla pouze pro Trumana a Nixona. Truman prakticky strávil s důvěrou pod 40 % poslední dva roky svého úřadu, Nixon zůstal pod touto hranicí rok před svou rezignací. Bude-li mít Bush tak nízký souhlas veřejnosti i v říjnu, bude Nixon třetím v pořadí v análech prezidentské nepopularity – jinými slovy, nikdo v Bílém domě nezůstával v posledním půlstoletí tak nepopulární jako Bush. Blýská se nad Kongresem? Při takové „důvěře“ by se asi leckterý prezident schovával ve své úřadovně (známý Oval Office) pod stolem. To ovšem není vůbec Budhův styl. Bush dokonce prokazuje v této situaci smysl pro humor. Dokázal to v březnu. Na večeři pořádané Sdružením rozhlasových a televizních korespondentů řekl: „Před rokem bylo moje hodnocení kolem 30 %, můj kandidát do Nejvyššího soudu musel odstoupit a můj viceprezident kohosi postřelil,“ odmlčel se, aby se přítomní mohli zasmát, a pokračoval: „Ach, to byly staré zlaté časy.“ Obtížná současnost je zčásti vyvažována útěchou, kterou může nacházet v postoji veřejnosti vůči Kongresu s novou demokratickou většinou. Demokraté, kteří v něm nyní vládnou, jsou ještě méně populární než prezident: poslední průzkum jim dává 14 %, nejnižší stupeň v celé historii Gallupových průzkumů. Což je letos i nejnižší úroveň pro jakoukoliv instituci, kterou Gallup testoval – méně než pro zdravotnické organizace nebo „velký byznys“. Americká veřejnost je skutečně v tak špatné náladě a tak zhnusená tím, co se děje ve Washingtonu, že by Bush mohl věru věřit, že nízké hodnocení není jenom jeho chyba. Kdykoli se někdo zmíní o nízké důvěře, může – on i všichni kolem něj – poukazovat na to, že Kongres je na tom ještě hůř. Nicméně zůstane-li jeho hodnocení tak nízké i na podzim, byl by to už celý rok, co Američané nevěří v jeho politiku. Jelikož existuje sotva nějaký způsob, jak důvěru posílit, můžeme patrně jenom sledovat, jak nadále zkouší trpělivost veřejnosti tím, že prostě dělá to, co sám považuje za správné. A „naplno“. Procenta důvěry už asi nemohou příliš klesat. A i kdyby se tak stalo, zdá se rozhodnut nedbat na ně. Za těchto okolností by mohl dát bombardovat Írán a nedávno zčásti omilostněnému bývalému šéfovi viceprezidentova úřadu Lewisit „Scooter“ Libbymu poskytnout milost plnou – týž den. V politice Bílého domu by tak mohl začat platit nové pravidlo: radost z nepopularity, jež osvobozuje. Autor je publicista
