Reklama
Reklama

Zaváté šlépěje
Egona Bondyho

Počet zobrazení: 1999

Život je nevyzpytatelný. Mezi haraburdím panelového bytu jsme začali zgruntu u nás doma uklízet. Hledání a ztráty byly gigantické. K radosti své jsem nakonec objevil svůj velmi rozsáhlý imprimovaný rukopis rozhovoru z roku 1997 s Egonem Bondym (*1930 – Ɨ 2007).

Tenkrát Egonek hodně zlobil. Nebyl sám.

Padli jsme si do oka.

V písemném styku mi tento o šest let starší, vzdělaný a moudrý muž často psal dopisy a vzkazy „zeleným inkoustem“ (stejně jako mi tak zeleně, soustružnickému učni ČKD v pražské Baranově ulici, učinil v darované knize „Básně noci“ podpisem Vítězslav Nezval).

V písmu mně Egon oslovoval: „Milý soudruhu Zdeňku!“

(Undergroundový básník, dramatik a prozaik, levicový marxistický filozof Egon Bondy, vlastním jménem Zbyněk Fišer se narodil v Praze. Pocházel z rodiny československého generála. Svérázná postava četných povídek spisovatele Bohumila Hrabala. Především jeho Legendy o Egonu Bondym a Vladimírkovi. Bondy byl aktérem Něžného barbara. Pseudonym Egon Bondy převzal v letech politických procesů v padesátých letech XX. století, státní slovenské občanství si k českému přidal po rozdělení Československa v roce 1993. V pětadvaceti letech mu při testování osobního IQ vyšlo jedno z nejvyšších čísel. IQ 145.)

Egon Bondy na pražské ulici. Foto: Autor

e.bondy_843-hrabica.jpg

Filozof Erich Fromm označil Egona Bondyho za velkého českého i světového filozofa. Jakého hodnocení se dostává Frommovi od Bondyho?

Fromm byl především velký světový humanista. Přímo sršel vitalitou. Rychle reagoval. Ve svém životě jsem měl několikrát možnost se s ním setkat a mluvit s ním. Byl to neobyčejně příjemný člověk. Tento filozof byl zcela naplněn mediterární tradicí (pramenící z oblasti Středozemního moře). Z ní vzešla všechna čtyři velká eschatologická hnutí, pojednávající o posledních věcech člověka. – judaismus, islám, křesťanství a marxismus. Erich Fromm byl především evropským humanistou. Jako takový neměl dostatečnou znalost ani porozumění pro specifické formy humanismu, například čínského. To není z mé strany jeho kritika. To je moje konstatování. V žádném případě nelze přehlédnout to, že se Fromm významně zapsal do dějin psychoanalýzy.

Jak se vám dostalo té cti a vysokého ocenění ze strany Ericha Fromma?

Stalo se poté, když si Fromm v roce 1966 přečetl mého Buddhu a když si hned nechal přeložit moje „Útěchy z ontologie“. Vyslovil názor, že tyto moje práce jsou filozofickým objevem. Samozřejmě, že jsem z toho měl ve svém mládí velkou, až dětinskou radost.

Velký zájem vyvolala u nás Frommova do češtiny přeložená práce „M í t  nebo  b ý t?“

Fromm dal přednost tomu BÝT. Při kritice měl na mysli hlavně buržoazní společnost, proti níž byl – a proti níž budu až do posledního vydechnutí vždycky i já. Čínská tradice a zejména buddhismus rovněž kladou to BÝT do prvního pořadí. Ale nesmíme přehlédnout, že indoevropská tradice klade do popředí hlavně MÍT. To přece už od dob antiky. Projevuje se to i po vstupu Árijů do Indie u Vikingů. To je totiž indoevropská mánie. MÍT! A to si sebou neseme dodneška i my všichni.

Jak jste se ocitl v Bratislavě, na Slovensku?

Odešel jsem do Bratislavy z Telče na protest, když se v roce 1993 dělilo Československo. Rozdělení republiky – mé rodné vlasti – jsem považoval a pořád budu považovat za historickou blbost, za velkou chybu a za nesmysl, za věc, která odporuje logickému chodu dějin. Jak se dneska ukazuje v širších souvislostech středoevropského regionu, zřetelně to chybí.

Egon Bondy v Laurinské ulici v Bratislavě. Foto: Autor

e._bondy-hrabica-2.jpg

Uspokojuje Pražana být Bratislavanem?

Velmi rychle jsem si na slovenské prostředí a na Bratislavu zvykl. Dokonce už píšu i knihy ve slovenštině. Jsem obklopen neobyčejně blízkými přáteli. Mohu všude doživotně chodit bezplatně na kulturní akce. Všude mě všichni znají. Ale moje komunikace se světem je dneska velmi restringovaná. Omezená. Stýkám se s minimem lidí, jenom s těmi, k nímž je můj vztah velice hluboký. Rozhodl jsem se žít v úplném klidu a v samotě jako poustevník. Což mi vyhovuje. Můj život gruntovně změnila jedna událost. Smrt mé ženy Julie.

Snad jsem to jasněji sdělil v úvodu k Severinovi:

„Jak rád bych se na této další cestě shledal s tebou – jak rád!... Však čím dál tím častěji se mě zmocňuje kupodivu klidné tušení, že to již nikdy nebude možné, že na tvém úmrtním loži jsem tě viděl naposled…“

Existuje pomocná ruka?

Stačím si. Nepotřebuji zatím většinou od jiných pomoc. Ale neodmítám přízeň. Jedinou problematickou otázkou je pouze obživa. Bohužel, musím opakovat, co jsem už řekl jinde a před časem. Možná déle než pět let jsem si nekoupil litr mléka, ani kousek sýra. To přesahuje moje možnosti. Ale přátelé mi nosí, co jim doma zbude. Moje potřeby jsou minimální a touto přízní jsou vcelku kryty. Nemám televizi, přehrávám si jenom hudbu. Aktuální informace mi přinášejí jiní.

Pobíráte český důchod?

Pobírám. O jeho výši nemíním mluvit. Jenom snad připomenu, že je to ten nejnižší důchod, který Česká republika svému občanovi dává. Ale je zase vyšší než ten, který dává svému občanovi Slovenská republika. Je to také tím, že jsem odešel do invalidního důchodu „na blbost“. Ve svých pětatřiceti letech. Stejně jako dobrý voják Švejk. A předtím jsem vlastně po vysoké škole jenom čtyři roky pracoval ve Státní knihovně. A pak jsem nějakou dobu hlídal na poloviční úvazek v Národním muzeu. Dříve se s tím málem dalo nějak vyjít. Ale dneska se s tím nedá vyžít. Dříve jsem chodil kolem řeznictví a mlsně se díval na maso a obdivoval se salámům za výkladními skříněmi. Teď jsem k tomu pohledu musel přidat ještě nedostupné knihy.

Nedávno se ozval z médií názor, že s dialektikou jsme definitivně skoncovali. Vy sám jste uznávaným odborníkem na tuto metodu poznání a existence a tak mně pochopitelně zajímá, co vy na to?

Takové bláboly jsou naprostou hloupostí. Vždyť již Popper na invektivy, které byly předstírány v americkém tisku, že často používá termínu dialektika, na níž se odvolává, odpověděl jasně, stručně a kategoricky: Každý ví, že dialektika je základem Universa. To samé tvrdím já, když říkám a dokazuji, že dialektika je! Už padesát let se zabývám filozofií a nejenom tuto metodu používám. Dovedla mě k závěru, že je opravdovým gruntem. Dialektika nebyla vynalezena a uchopena dělnickým hnutím. Nejstarší doklady o dialektice jsou už v čínské filozofii.

Již v 6.století před naším letopočtem. Stejně se s ní setkáváme u Buddhy, a také u Herakleita. Od těch dob se s ní pracuje.

Nevyvrací dialektiku genové inženýrství nebo neuronová teorie?

Všechno vzniká z nedostatku materiálu, jeho zpracováním. Ve skutečnosti se každý člověk o fungování dialektiky přesvědčuje. Moderní věda začínala z pozic mechanického materialismu. Také se tehdy zdálo, že dialektika je nepřítomná. Ale jenom do chvíle, kdy se šlo trochu pod kůži. To je všechno otázka nedostatečného dostatku dat a jejich zpracování.

Můžete stručně charakterizovat váš přínos ke zpracování dějin čínské filozofie a vůbec asijské filozofie?

Myslím, že jde o první systematickou práci u nás. Předtím na toto téma existovala jenom vysokoškolská skripta. Nebo nepoužitelné zdroje ruské provenience. Věcí o indické filozofii je přece jenom více. Myslím, že jsem zatím připravil asi osm svazků. Celý poslední rok pracuji na novém zpracování starověké čínské filozofie. Jde o samostatný tlustý svazek ke starověkým dějinám čínské filozofie a k tomu ještě dynastie Chan. Od vstupu buddhismu do Číny to je zpracováno dobře.

Proč jste napsal prózu Sklepní práce?

Bylo to stejné jako u dějin čínské filozofie, jejichž svazek byl určen pro underground. Stejné to bylo u Sklepní práce. I tato kniha byla odpovědí na společenskou objednávku. Tenkrát v dobách tzv. normalizace už nestačilo psát jenom básně. To nebylo psáno pro lidi z establishmentu, ani pro lidi ze „šedé zóny“, které jsme měli rádi jako vosinu někde. To byli totiž zarytí antikomunisté, kteří pracovali na oficiální scéně a pro sebe využívali peněz, které stát vrhal do kultury. I o nich jsem psal. Dělal jsem to hlavně pro mládež, pro studenty.

Jste marxistickým filozofem. Jaké stanovisko zaujímáte ke Karlu Marxovi?

Marx je a bude čten i objevován stále znovu. Je v něm nepřeberné bohatství myšlenek. To konečně mohu doložit ze své autopsie, vlastní zkušenosti. Předloni jsem věnoval celé léto, více než dva měsíce čtení Marxových „Grundrisse“. Objevil jsem takové věci, o nichž jsem neměl ani potuchy. Nevěděl jsem o nich a ani jsem na ně nepomyslel. Četl jsem to jedním dechem. Pro názornost bych rád uvedl jednu z Marxových myšlenek: jediná revoluce v dějinách byla a bude jedinou, tou je zavedení strojní výroby. Předtím nebyly žádné třídy. Můžeme mluvit pouze o třídách par analogia. Nebyla žádná třída otrokářů a otroků. Skutečné třídy jsou až po zavedení strojové výroby. Ta vedla k zavedení kapitalistického výrobního způsobu. Tuto fázi je podle Karla Marxe zapotřebí co nejrychleji překonat. Marx se snažil o to, aby co nejrychleji byl vytvořen subjekt z dělnické třídy. Aby se vytvořila její organizace. Intuitivně tušil, že pouze v historickém období a situaci jsou dány možnosti pro zdárné provedení přechodu k beztřídní společnosti. Už jako mladý vědec v rukopisech z roku 1844 napsal, že největší pohromou, která by lidstvo mohla postihnout by bylo, kdyby se zmeškalo to období, v němž lze kapitalismus odstranit a přejít k budování socialistické společnosti. Protože jinak by nastoupil státní kapitalismus. Terminologie je to v dnešku pravěká. Ale zhruba měl na mysli to, čeho jsme dneska očitými svědky my všichni.

V čem to spatřoval?

Státní kapitalismus může podle Marxe stimulovat určité vymoženosti socialismu – jakými je vysoká životní úroveň, zkrácení pracovní doby, sociální vymoženosti aj. – vedoucí k všeobecné spokojenosti. Na něž by lidstvo zcela bídně nakonec zašlo. Zmizel by třídní boj – tedy motor dějin. To je předpověď, která se, bohužel, do značné míry splnila. Probíhá nyní před našima očima.

Můžete to prokázat na konkrétních faktech?

Situace je dnes taková, že podle západních ekonomů a sociologů vládnoucí vrstva ve vyspělých zemích reprezentuje pouze 0,5 % obyvatelstva. Za normální stav se podle nich pokládá taková historická situace, kdy vládnoucí třída má 2 % populace. Jakmile se sníží historicky, což si oni prověřují na dějinných příkladech, procentuálně počet členů vládnoucí třídy pod 0,2 %, vzniká tu po všech stránkách krizová situace. Začíná to neklapat. Je to trend, aby bohatí byli stále bohatší a chudí stále chudšími. Společnost se ocitá v bordelu a je před kolapsem. To je charakteristické i pro říši římskou, kdy počet vládnoucí třídy klesl ze 3 % na 1 %.

Jak charakterizují současnou společnost?

Tvrdí, že tento počet klesl na 0,5 %. A to je počátek těžké společenské krize. Když ta vládnoucí vrstva klesne, přestává mít charakter třídy. Oligarchie má před našima očima zjevných charakter mafiánů. Takové společnosti spějí k vnitřnímu zhroucení. Poslední fází je náraz z vnějšku. A tím může být i katastrofa, zemětřesení, zhoubné nemoci nebo jiné pohromy. Společnost ztrácí své regulérní rysy. Rozkládá se. Existující mafie jenom vysávají a parazitují. To je situace nezdravá a hlavně neudržitelná. Proto je Karel Marx dneska tak inspirativní. Na Západě vycházejí z originálních rukopisů stále nové a nové svazky. U nás, bohužel, již nevycházejí. A kdyby ano, z knihoven je asi vyřadí.

Foto: Viola Ivašková

e._bondy-v.ivaskova.jpgV roce 1991 jste napsal báseň, vizi o budoucnosti. Jmenovala se „Egon Bondy 1991...“ Její slova se vyplnila.

Marxistu, třebas jedincem ostouzenému a vysmívanému z toho, že Marx i Engels byli ješitní ekonomové a filozofové, to samozřejmě nepotěší. Muselo být zhruba od počátku ledna 1990 jasné, že se nejedná o žádné změny ve směru vpřed. Ale že se jedná o zjevnou retardaci. Tedy o restauraci. To, že dějiny probíhají v dialektické polaritě revolucí a kontrarevolucí není přece nic nového. Vždyť se stačilo podívat se na sovětský režim. Jak dokázal usilovně pracovat na tom, aby pohřbil sám sebe. Nic jiného se nedalo čekat. Zaplať pánbůh, že je po tom. Ale to, že vývoj získá ty formy, které nastoupily, to jsme, kdož jsme byli levicovými marxisty, ani obyčejní občané, nečekali. Pokud si všechno dobře pamatuji, většina občanů v Československu – i za humny – se chtěla zbavit nešvarů minulého režimu, neschopné vlády, všeho, co je omezovalo. A i u nás mysleli a zvonili klíči za to, že se začnou gruntovně bourat staré pořádky. Jenom malá menšina si tehdy představovala návrat k divokému kapitalismu. Téměř nikdo nechtěl v listopadu 1989, aby se rozpadlo Československo a aby se zvýrazňovala jeho sametovost, aby došlo ke zrušení sociálního zabezpečení, aby ceny zboží, zejména potravin vyletěly nahoru, tak jak vyletěly, aby byla koruna devalvována pod nátlakem Mezinárodního měnového fondu jako umělá devalvace. Nikdo nechtěl, aby byla zastavena výstavba bytů, aby se snížila tradiční výroba tradičního zboží, aby se přešlo z výroby, která byla rentabilní, na výrobu neprogresivního charakteru. Když se nyní dozvím, že český ministr veřejně v televizi prohlásí, že se v průběhu privatizace ztratilo 100 miliard korun, tak zůstává rozum stát. Dovolil by si to někdo za starého, padlého režimu? To by asi lezl po stropě. K tomu chci říct, takové věci nemají v historii nikdy dlouhého trvání. Všechny restaurace starých režimů vydržely maximálně jednu generaci. Ale pozor! My samozřejmě dneska nevíme, jak se bude tento režim hroutit. Ve hře je samozřejmě strašná spousta parametrů. Jsou zde ukazatele demografické, ekologické, ekonomické, mocenské i vojensko-politické. To je gordický uzel, který zatím nikdo nerozplete.

Jaká našli tvůrci tohoto stavu východiska?

Profesor Frank z Amsterodamu publikoval před rokem závažnou studii, ve které se odvolává na svou studii, zveřejněnou v 80. letech XX. století. Tento dnešní vývoj predikoval. Vzhledem k charakteru vývoje v tehdejším SSSR. Napsal, že ho dnes nepřekvapuje to, co se stalo se střední a východní Evropou, ale to, s jakým tempem devastace této oblasti probíhá. To podle něj totiž není latinoamerikanizace , ale afrikanizace. Tedy nástup k vymření (tuč. – Z. H. ). A to je zásadní rozdíl. Z Latinské Ameriky se berou prachy, protože se tam investuje, přibývá pracovních příležitostí. Afrikanizace je něco zcela jiného. Tři čtvrtiny rozpočtu USA jsou kryty z úroků Latinské Ameriky. Afrika se nechává vymírat. Když bude nejhůř, pošleme tam sušené mléko. Západní Evropa se uzavřela do hranic Karla Velikého. S jediným rozdílem, že přibrala bývalé území NDR, které tehdy patřilo polabským Slovanům a Knížectví českému. A za jejími hranicemi? Afrikanizace.

Máte pro tato svá tvrzení nějaká fakta?

Existují. Nejsem politik a nejsem ani ekonom. Sleduji fakta z jiných zorných úhlů. Ze západního tisku jsem se dočetl, že v roce 1992 Boris Jelcin v G7 podepsal, že do roku 2010 – 2020 se sníží počet obyvatel Ruska o 30 miliónů obyvatel. A dneska si to už zástupci G7 pochvalují. Novinář, který odhalil Wategate v New York Times napsal, že kolem roku 2050 bude mít Rusko jenom 45 miliónů obyvatel. Možná je to ironie, možná to pochází z G7. To je mafiánský kapitalismus. Klíčem k řešení je genocida.

Čím to můžete odůvodnit?

Dlouho jsem si nemohl uvědomit, jak si tu genocidu mafiánský kapitalismus představuje, když si vymínil, že se stane klíčem k řešení neřešitelných problémů. Pak jsem dospěl k východisku: jde to udělat i bez nože. Měnovými operacemi. Zastavením investic do vybraných oblastí. Nepodporováním určitých skupin obyvatel, které se bez pomoci neobejdou. Cožpak není genocidní politikou, že se jedné čtvrtině obyvatelstva, jakou jsou důchodci, staří lidé, invalidé, lidé sociálně slabí, snižuje jejich životní úroveň měsíc co měsíc?

Myslel jsem, že mafie vypustí nové viry nebo, že spáchá něco podobného. To teprve uvidíme. Ta nelidskost mafiánského režimu, který dneska vládne alespoň od Slovenska přes Ukrajinu a Rusko dál, je bezprecedentní. To, co dělával Čingischán, nesnese s dneškem srovnání, s tím, co se dělá teď.

Existuje nějaká analogie například k minulé vládnoucí vrstvě u nás – ale i ve světě, ve kterém jsme po desetiletí žili?

Kdysi jsem o tom na počátku osmdesátých let napsal rozsáhlou studii. Mohl bych si všimnout procesů v SSSR, ale stejně i těch u nás. Kdo se stal vládnoucími skupinami třeba v ekonomice a v bankovnictví? Lidé s informacemi, někteří nebo jejich potomci s hvězdou na čele, s chutí po majetku a po penězích. Nevytvořili žádný nový výrobní způsob. Znali jediný způsob: vládnutí a lup. Normální loupež zdrojů země, přírodních zdrojů země pro sebe. Loupež pracovních sil. A dneska z toho všeho, co si přisvojili, loupí. A až jim dojdou možnosti, protože ve svém celku jsou hloupí a líní, tak to prostě prodají. Zase a znovu. Nakonec musí prodat i svou státnost. A to se děje. A bude dít. Egoistický zájem nové vládnoucí vrstvy naprosto odstranil ze své pozornosti zájmy obyvatelstva. V pozadí všeho jsou prachy a jejich síla. Síla peněz je nepřemožitelná.

Jak to ale řešit?

Je to velmi složité. Zatím to není jasné ani z hlediska teorie. Je pochopitelné, že budovat světový revoluční proces v podmínkách, v nichž chybí uvědomělý třídní subjekt, je nesnadné. Situace musí být řešena zcela novými prostředky. Tento subjekt, jak si ho představoval Marx a nakonec i Lenin, si nelze vycucat z prstu. Mao Ce-tung měl pravdu v jednom: ideologie má přednost před ekonomikou.

Existuje etnikum, které si dokáže poradit?

Myslím, že existuje. Je jím Čína. Dokáže to způsobem velmi svérázným, nenapodobitelným a nepřenosným. Ale velmi účinným a pragmatickým. Číňané si svůj pořádek, sice podle svých asijských orientálních způsobů, dokáží nastolit i udržet. Nám nemusí být po chuti. Na hrubý pytel dávají hrubou záplatu. Může to být i pro nás děsivé. V celých čínských dějinách je jedno velké tajemství. Nemají na něj patent jenom oni. Mají jej Indové, Japonci, další. Mnohokrát byla dána Číně možnost nastolit kapitalistický výrobní způsob. Všechny podmínky byly pokaždé splněny. Přinejmenším takové, jaké byly třeba ve Flandrech nebo v severoitalských městech ve 13. století. Taková souhra byla v Číně několikrát. Pokaždé, když se to začalo trochu hýbat, hned přišel císařský výnos a hlavy šly dolů. Majetek byl zabaven. Ale oni to formulovali tak, že tady dochází k vykořisťování člověka člověkem. A to je přece proti cestě nebes! Proti konfuciánství a taoismu.

V létě jste díky svému českému příteli a norským přátelům pobýval v Arktidě. Tam prý jste byl opravdovým poustevníkem?

Bylo to kouzelné. Žil jsem asi tisíc kilometrů za polárním kruhem. S knihami a mezi knihami, které má tato země, Norsko, k dispozici v největším výběru. Je to dneska nejbohatší evropská země.

Udržujete kontakty s vědeckým světem?

Nabídek mi pošta doručuje týdně mnoho. Ale já je všechny hážu přímo do koše. Neberu své poustevnictví jako pózu. Je to pro mne životní styl, k němuž mne dosavadní život přivedl. A nemíním z toho nic slevovat. Mám na přemýšlení dost svých věcí. Dokončuji rukopis knihy, starověkou čínskou filozofii. Znepokojuje mě mnoho věcí kolem nás. To, co je podle mého největším nebezpečím na sklonku dvacátého století, a co jsme my marxisté stále říkali, že totalita nejsou jenom černé holínky nebo dělání gulagů.

Co je tedy vůbec totalita?

Totalita je hlavně manipulace s lidským vědomím. Podívejte se, co se dnes v důsledku zapojení mediálních prostředků dá všechno s lidmi dělat? Čeho jsou během krátké doby takové manipulace tato média schopna? A to je největší totalita  jakou jsme nikdy předtím nepoznali.

 

Facebook icon
YouTube icon
RSS icon
e-mail icon

Reagujte na článok

Napíšte prosím Váš text.
CAPTCHA
This question is for testing whether or not you are a human visitor and to prevent automated spam submissions.
     
Reklama
Reklama

Blogy a statusy

Reklama
Reklama
Reklama