Východní partnerství? Příliš podobné cordonu sanitaire!

Ukrajina ve snaze co nejvíc se zalíbit Západu začíná svým patologickým antirustvím vadit Západu při řešení jiných problémů, konstatuje v rozhovoru pro Prvnizpravy.cz politolog Oskar Krejčí.

PZ: V pátek skončil čtvrtý summit Východního partnerství, tedy setkání hlav států Evropské unie a šesti bývalých sovětských republik. Nad jeho výsledky či přesněji řečeno nevýsledky zavládly rozpaky. Je podle vás zklamání oprávněné?

Zklamán může být jen ten, kdo se oddával planým iluzím.

PZ: Dobře… V čem vidíte iluze?

Samotný koncept takzvaného Východního partnerství je velmi sporný. Jedná se o projekt Evropské unie, který v roce 2008 předložil polský ministr zahraničních věcí za podpory svého kolegy ze Švédska. První schůzka Východního partnerství se uskutečnila následující rok v Praze, tedy za předsednictví Česka. Manifestovaný cíl Východního partnerství je zřejmý: připravit těsnější spolupráci Unie a šesti postsovětských států z východní Evropy a Kavkazu, konkrétně Arménie, Ázerbájdžánu, Běloruska, Gruzie, Moldavska a Ukrajiny.

PZ: Mělo by být na tom podivného? Proč by takovýto projekt nemohl vzniknout?

Od začátku nad celým projektem visí otázka, zda se jedná o akci bez Ruska, nebo proti Rusku. Zda se jedná o sociálně-ekonomickou kooperaci, nebo o konfrontační geopolitiku. O spolupráci s někým, nebo proti někomu. To, že se rozporuplná vize Východního partnerství bez Ruska stále udržuje při životě, svědčí o tom, jak velká je setrvačnost lidské hlouposti. Můžete vyměnit celou Eurokomisi, a stejně Unie bloudí dál po neosvědčených kolejích.

Mimochodem: v dobách českého předsednictví vznikla též fascinující vize hedvábné stezky, která by spojila Střední Asii a Evropskou unii. Tedy hedvábná stezka bez Číny… Takhle absurdně vypadají zahraničněpolitické sny některých politiků v Bruselu a v Praze!

PZ: Myslím, že bylo mnohokrát řečeno, že Východní partnerství nesměřuje proti někomu. Naposled to zaznělo i tentokrát v Rize.

V lásce a v politice se slovům nedá věřit. Mimo čin je všechno lež. Letmý pohled na mapu ukáže, že k Východnímu partnerství byly přizvány státy od Pobaltí na severu po Kaspické moře na jihu, a to v pásu mezi Unií a Ruskem. Už v roce 1919 tehdejší francouzský premiér Georges Clemenceau navrhoval vytvořit cordon sanitaire, sanitární kordon – blok východoevropských států, který by oddělil sovětské Rusko od zbytku Evropy. Podobnost je skutečně nápadná.

Prof. Krejčí: Ukrajina je výsledkem strategické slepoty Západu

Letošní summit Východního partnerství ale nevyzněl zcela jako sanitární kordon. Dokonce hned ze dvou důvodů nezávislých na přáních bruselských politiků a úředníků. Od počátku bylo jasné, že severní a jižní křído onoho pásu – tedy Bělorusko z jedné strany a Arménie plus Ázerbájdžán ze strany druhé – do žádných protiruských extrémů nepůjdou.

PZ: To, že se s Minskem v tažení na Moskvu nedá počítat, bylo ale zřejmé už při vzniku Východního partnerství. Nesvědčí tento fakt ve prospěch tvrzení, že se nejedná o sanitární kordon, ale o sociálně-ekonomickou spolupráci?

V době formování vize Východního partnerství byly Spojené státy, a tedy i  NATO/EU, opojeny úspěchem takzvaných barevných revolucí. Vzpomeňte si, jak urážlivě se tehdy unijní diplomacie chovala k běloruskému prezidentovi. O podlézavých mainstreamových médiích nemluvě. Počátky Východního partnerství EU lze jen obtížně oddělit od tzv. transformační diplomacie Washingtonu. Dnes je tato symbióza nahlodána velmi spornými výsledky zmíněných barevných revolucí.

PZ: Řekl jste, že summit Východního partnerství v Rize nevyzněl v geopolitickém konfrontačním duchu ze dvou důvodů.  Jak podle vás vypadá ten druhý?

Souvisí bezprostředně s problémem transformační diplomacie: chybí peníze. Svrhnout vládu v Kyjevě je snazší než zajistit, aby Ukrajina nezbankrotovala. O tom, že vítězí čínská koncepce hedvábné stezky nad unijní, rozhodl fakt, že ze strany Pekingu se nejedná o propagandistickou bublinu, ale finančně podepřený projekt. Co může dnes Unie nabídnout v rámci Východního partnerství? Sliby. A nevěřte tomu, že sliby nezarmoutí! Kyjev a Tbilisi věřily na bezvízový styk…

PZ: Ukrajina ale obdržela půjčku 1,8 miliardy Euro…

Především na restrukturalizaci zahraničního dluhu. Což je eufemismus, který sděluje, že se jedná o peníze pro věřitele, nikoliv pro Ukrajince. Třeba věřitele v Moskvě.

PZ: Ovšem bezvízový styk zůstává na stole.

No právě – na stole. Turecko podepsalo asociační dohodu s dnešní Evropskou unií už v roce 1964 a od té doby čeká na přijetí. Zrušit víza pro Ukrajinu – to by muselo být zásadní politické rozhodnutí, které by nebralo ohled na propad životní úrovně většiny obyvatel v této zemi. A bylo by to jen další v řadě mnoha chybných rozhodnutí Unie ve vztahu k Ukrajině, protože by zvedlo stavidla sociální migrace na východní frontě. Ve chvíli, kdy si Evropská unie neví rady s migrací na jižní frontě.

PZ: Osud afrických a středovýchodních imigrantů patřil k agendě summitu v Rize. I když každý nemusí souhlasit s přijatými závěry, posun je patrný.

Posun je pouze v řešení nejviditelnějších problémů současných imigrantů a jižních států Unie, kde jsou dnes zadržováni. Nejsou řešeny příčiny migrace a osud budoucích migrantů. Rozsah tohoto problému, jeho přerůstání v tragédii, si jen málokdo dokáže představit. Frontex, což je Evropská agentura pro řízení operativní spolupráce na vnějších hranicích členských států EU, uvádí, že loni bylo v Unii zaregistrováno 283 tisíc imigrantů, přičemž prognóza pro tento rok uvádí 500 tisíc až jeden milion běženců. Podle téhož zdroje bylo v roce 2008 v Evropské unii zaokrouhleně 226 tisíc žádostí o azyl, loni to už bylo 627 tisíc.

A nejde jen o ony šťastné zoufalce v táborech pro uprchlíky. Podle údajů Mezinárodní organizace pro migraci, která sídlí ve Švýcarsku, zahynulo v letech 2000 až 2014 při pokusu dostat se do Evropy 22 400 lidí. Evropská unie je zemí zaslíbenou, která je ohraničena bezejmennými hroby.

To vše bez bezvízového styku pro potenciální sociální migranty z Ukrajiny.

PZ: Jestli vám dobře rozumím, pak zklamání Kyjeva z výsledku summitu Východního partnerství pramení především z nedostatku peněz v Bruselu. 

Především, ale nejen. Myslím, že Evropa obecně začíná být unavená z Kyjeva. V předvečer jakéhokoliv jednání – normanské skupiny, minských kontaktních skupin, vysoké návštěvy z Unie či ze Spojených států – ožívá střelba na východní frontě, kyjevské zpravodajské sužby a oficiální místa informují o přívalech ruských vojáků a zbraní na Ukrajinu a o naléhavé potřebě pomoci ve jménu spásy Evropy. Tentokrát to bylo hysterické prohlášení prezidenta Petra Porošenka o tom, že Ukrajina je ve válce s Ruskem. V předvečer summitu v Rize nabyl též platnost zákon o desovětizaci Ukrajiny, byl přijat zákon o možnosti neplatit zahraniční dluhy, o vynětí východních provincií z platnosti norem o lidských právech a podobně. Krojované vlastenčení ukrajinského prezidenta je možná důležitou součástí soutěže uvnitř kyjevské politické elity, v Rize však působilo rušivě.
  
Ukrajina ve snaze co nejvíc se zalíbit Západu začíná svým patologickým antirustvím vadit Západu při řešení jiných problémů. Vedle jižních migrantů je tu zadluženost některých členských států Unie. Brusel se musí chystat na nové jednání s Velkou Británií o podmínkách členství tohoto ostrovního státu, jak to v Rize oznámil znovuzvolený premiér David Cameron. Dokonce i ve Washingtonu začíná být jasné, že nelze zvítězit nad bojovníky tzv. Islámského státu bez uznání Asadova režimu v Sýrii, což znamená alespoň nějakou dohodu s Ruskem. Nemluvě o jednání iráckého předsedy vlády Hajdara Abádího v Moskvě s Vladimírem Putinem, která se uskutečnila tento týden, byť premiéra od cesty odrazovali… A pak jsou tu prapodivné americké zájmy v Jihočínském moři.

Abych se vrátil na začátek našeho rozhovoru: zklamán z výsledků summitu v Rize může být pouze ten, kdo podléhá sobecké propagandě kyjevských vládců či žije v orwellovském světě České televize.

(Jiří Kouda, prvnizpravy.cz)
Uverejnené so súhlasom prof. Oskara Krejčího