Vražda v Saské Kamenici a bitva u Moháče

Počet zobrazení: 3118


„Levharti vtrhnou do chrámu a vychlemtají obětní nádoby; to se stále opakuje;
nakonec to lze předem odhadnout a stane se to součástí obřadu.“
(Franz Kafka)
 

„Kdekoli křesťanská Evropa rozšíří svou moc, své zvyky a svá zřízení, tam také dojde k válce, a to k válce mezi křesťany. Tak je tomu v Africe, Americe, i v evropských částech Osmanské říše, které připadly některému křesťanskému státu.“
(Ivo Andrić: Travnická kronika)
 

26. srpna v Saské Kamenici dva muži, kteří se do Německa přistěhovali z Iráku, sexuálně napadli ženu, která se do Německa přistěhovala z bývalého SSSR, a muže, který se ji pokoušel bránit, jenž měl tytéž kořeny – a jednoho kolemjdoucího, rodilého Němce. Všechny tři je útočníci zranili, a krajan, který se ženy zastal, na svá zranění na místě zemřel.

26. srpen, tak zvaný Den svatého Rufa, je v historii střední Evropy významným dnem. Ten den v roce 1278 zabili vlastní vojáci na Moravském poli v dnešním Rakousku hlavu českého soustátí (které tou dobou sahalo až k Jaderskému moři) Přemysla Otakara II., ve chvíli, kdy ustupoval před vojsky římského krále Rudolfa I. Habsburského. V roce 1346 tentýž den u severofrancouzského Kresčaku byl v rámci stoleté války mezi Anglií a Francií vojáky anglického krále Eduarda III. zabit Jan Lucemburský. Konečně v roce 1526 se toho dne v bažinách u Moháče na trojhraničí dnešního Maďarska, Chorvatska a Srbska začala formovat jedna z mnoha bitev, které si ve 13. – 17. století kladly za cíl odvrátit stálý postup tureckého Osmanského sultanátu do srdce Evropy. Tentokrát „sjednocená křesťanská Evropa“ nechala tento úkol na nezkušeném dvacetiletém uherském a českém králi Ludvíkovi I. z litevského rodu Jagellonců, který měl přezdívku Dítě a který v beznadějně prohrané bitvě nepadl zabit zbraní vojáků sultána Sulejmana I. Nádherného, ale který se se svým koněm utopil v bažinách, čímž za několik vteřin ukončil více než stopadesátiletou vládu svého kulturymilovného rodu ve třech královstvích střední Evropy. (Čehož ruče využili Habsburkové a z království uvolněných Jagellonci postupně vytvořili svou Dunajskou říši.)

nikola_a_sulejman.jpg
Nikola Šubić Zrinský a Sulejman I.

Tak jako si v 16. století mohli obyčejní maďarští lidé vyložit bitvu u Moháče jako půtku dvou přivandrovalců, Litevce a Turka, stejně mohla být jejími německými obyvateli vyložena i irácko-ruská tragédie v Saské Kamenici. Za to, že to tak ani v jednom případě nedopadlo, mohl rozdíl ve způsobu, jakým ten který přistěhovalec do země přišel. Zatímco litevští Jagellonci v době bitvy u Moháče už 36 let seděli na uherském trůně, který zdědili, a země za jejich vlády začala vzkvétat, vojska Turkmena Sulejmana I. přišla nezvána – se záměrem plenit. Skrze stejnou optiku se dnes dívají místní na symboliku kamenické vraždy. Ve východní části Německa se propast mezi západní částí země od dob rozdělené NDR a SRN v některých oblastech, jako jsou zaměstnanost či výše mezd, nijak nezmenšila a v mnohém ohledu se ještě zvětšila (jako návštěvník měst za hranicí ČR znám i novou praxi odstraňování horních pater východoněmeckých paneláků, ve kterých kvůli masovému odlivu obyvatelstva nemá kdo bydlet a která by dolním patrům, v nichž stále ještě někdo bydlí, zbůhdarma ubírala teplo…). Hrůzy sovětské nadvlády za elektrikou nabitými západními hranicemi a pod dohledem všudypřítomné STASI v myslích odvál čas, a z dob, kdy východoněmecký dav zvažoval, zda lynčovat „gastarbajtra z Ruska“, agenta KGB Putina, zbyly jen vzpomínky na sociální jistoty. Dnes má německý východ největší obavu z převážně muslimské migrační vlny, jež byla do sjednocené SRN pozvána kancléřkou Merkelovou, která tak nerespektovala evropskou dohodu Dublin 3, podle níž mají příchozí žádat o azyl v první zemi EU, jíž dosáhnou. (Že evropských břehů dosáhli takřka vždy lépe situovaní uprchlíci, kteří si mohli dovolit zaplatit organizátorům ilegálního přechodu, často ze zemí, kde válka vůbec neprobíhá, zatímco opravdu potřební z válkou zničených zemí zůstali v tureckých uprchlických táborech, si jen uvědomme – tuto skutečnost probereme v některém budoucím textu.) Vzrůstající nezaměstnanost, kriminalita a vznik slumových no-go zón, v kterých bydlí výhradně přistěhovalci z odlišných kultur (na což reálně socialistická východní Evropa nebyla zvyklá), jim dávají za pravdu. Paradox, že protestní akce obyvatel města, které nosívalo jméno Karla Marxe, využijí ultrapravicová seskupení, která se tam sjela z celého Německa, se dal čekat. Zametání problému pod koberec (jehož se dopouští současná německá vláda porušováním evropského zákona a mainstreamová média celé dnešní Evropy zaměňováním zákonných azylantů s ilegálními migranty), pomohlo německým ultrapravičákům neméně tak, jako jejich předchůdcům ve 20. a 30. letech 20. století pomohly dvě po sobě následující hospodářské krize, vyvolané politikou západních demokracií.

Vítěz bitvy u Moháče, legendární turecký sultán Sulejman I. který založil výstavný novověký Istanbul (je mimo jiné předobrazem sultána Solimána, otce princezny Zubejdy z Čapkovy Velké pohádky doktorské), zahynul čtyřicet let po Moháči opět v Maďarsku, v bitvě u Szigetu, a vítězství nad ním se tak proslavilo, že vešlo do lidového folkloru i vysoké kultury. Například malíř Alfons Mucha věnoval szigetskému vítězství jeden z obrazů své Slovanské epopeje. Proč došlo k takovému věhlasu jedné dílčí bitvy ve více než čtyřsetleté válce mezi evropskými státy a Tureckem? Chorvatsko-uherský bán Nikola Šubić v momentu nadlidské odvahy vyrazil proti padesátinásobné přesile Sulejmanových vojáků a Sulejman po bitvě ve svém stanu zemřel. Zda byla Sulejmanova smrt nějak příčinně spojena s bitvou, se už nikdy nedovíme, už proto, že jeho vojsko smrt legendárního sultána dlouho tajilo a obléhající křesťané se o ní dozvěděli až v době, kdy bylo jeho tělo v Istanbulu slavnostně pohřbeno. Jana, syna legendárního v bitvě padlého hrdiny Nikoly Zrinského, pak vychoval Nikolův švagr Petr Vok z Rožmberka a jeho stejnojmenný vnuk, básník Nikola Zrinský, se stal zakladatelem současně chorvatské i maďarské poezie. Mnohými pozdějšími čtenáři jeho veršů mohli být i četní potomci osmanských vojáků, kteří se po konečně úspěšné protiofenzivě křesťanských vojsk u Vídně v roce 1683 (po níž se turecký stát začal postupně stahovat z Evropy), nechali pokřtít a zůstali v okupovaných zemích, s jejichž obyvatelstvem zasimilovali. O potomcích maďarských rekrutů, kteří se naopak poislámštili, načež je sultán poslal jako strážce pořádku do Afriky, a kteří dodnes žijí jako exteritoriální složka maďarského národa na hranicích Egypta a Súdánu, se totéž předpokládat nedá. Každopádně obě skupiny ve svých nových vlastech dávno před vynálezem multikulturní politiky (proti níž čelný český antropolog Jiří Štyrský dnes staví perspektivnější koncept interkulturality) prošly dokonalou asimilací.   

K tomuto příběhu nakonec tři zajímavé tečky ze zcela současné doby: Na konci srpna 2016 nalezli maďarští archeologové poblíž Szigetu ostatky sultána Sulejmana I. Maďarská (Orbánova!) administrativa obratem začala plánovat stavbu hrobky, která má do oblasti přitáhnout turecké a muslimské turisty. V sobotu 1. září ve druhém největším ohnisku protestů proti ilegální imigraci do Německa, hlavním městě Dolní Lužice Chotěbuzi (kde stále žije autochtonní slovanská menšina Lužických Srbů), skandovala skupina syrských imigrantů (!) heslo Hitlerových nacistů (!) „Sieg Heil“. 11. září tohoto roku pak měla být odhalena socha osvoboditeli Vídně od Turků z roku 1683, polskému králi Janu III. Sobieskému. Odhalení již hotové sochy však bylo zamítnuto, protože se proti němu postavila vídeňská turecká menšina. Socha tak bude stát ve městě, v němž byla vytvořena: v polském Krakově (kam se turečtí okupanti nikdy dějinně nedostali…)

(Text vyšiel v brnianskych Kulturních novinách 37/2018)

Facebook icon
YouTube icon
RSS icon
e-mail icon

Reagujte na článok

Napíšte prosím Váš text.

Blogy a statusy

Píšte a komunikujte

ISSN 1336-2984