Reklama
Reklama

Radikálem snadno a rychle

Počet zobrazení: 2087

Politolog Oskar Krejčí se zamýšlí nad tím, jak by měl vypadat hodnotový rámec kritického pohledu na současnost. Volá po diskusi o tom, co je to humanismus.

Politika vstupuje do veřejného mínění prostřednictvím médií. Tato banalita skrývá ale lokální českou šifru: politika je lidem osvětlována médii především prostřednictvím dvou témat, jimiž jsou DĚJINY a VOLBY. Protože média nemají paměť, potřebují při výkladu dějin berličku. A tak se v posledních letech roztrhl veřejnoprávní pytel s odborníky a umělci, kteří průběžně tvarují různá výročí tak, aby to vyhovovalo režimnímu výkladu současnosti. Z druhé strany volby jsou důležité pro iluzi lidovlády, k mediální legitimizaci budoucích kroků. Samozřejmě ne těch, které náhodou udělá český či venezuelský prezident, protože ti jednají v rozporu s výkladem historických dat.

K těmto nástrojům utváření veřejného mínění přidává Česká televize ještě některé další zpravodajské novotvary. Možná se tak stalo cílevědomě při pátrání po sedmé funkci jazyka [1], možná pouze při pošetilém hledání změny za každou cenu. Předně se ve zpravodajství objevil mikropříběh prostého člověka v jeho vlastním podání. Divákovi, který nechápe abstraktní pojmy, je přece nutné představit událost zabalenou v osudu jemu podobného neprivilegovaného jedince. Tento tah slepuje informaci se skrytou emocí. Divákovi zpravodajství je prodávána story, která ukazuje, že redaktorův výklad je správný. Příběh je důležitý, protože nikdy nepopře – jaká to náhoda! – moudrou ideu šéfredaktora, což svědčí o demokratickém sepětí redakce s lidem.
 

Dějepis bez historie

Při hledání příběhu je spisovatel víc než historik, protože prodat současný zájem prostřednictvím minulosti vyžaduje spojit tvář s dobrodružným dějem. Asi není náhoda, že továrna na sny vznikla v zemi s minimalizovanými dějinami státu, ale s rodinnými příběhy dobyvatelů Západu. Proto je Hra o trůny tak důležitá: fantazy, která nabízí informaci o věčné krutosti dějin bez shakespearovské fakticity. Pro dobu s nadvládou virtuální reality nad skutečností je znalost politických i etnických uskupení v Pánu prstenů důležitější než nudné dějiny 2. světové války. Politické spektrum se už přece nedělí na levici a pravici, ale na elfy a trolly. Neurčitost je potřebná, protože umožnuje politické a mediální elitě libovolně formovat pravidla soutěže o prestižní i honorované pozice mezi elfy. Trollové jsou ale také důležití, protože jejich temná tvář umožňuje udržet ošklivý obraz nepřítele čitelný, i když se – jaká záludnost! – nechová nepřátelsky. A samozřejmě nelze zapomenout na obětavý kanál ČT 2, který pravidelně v neděli večer pečuje o to, aby divák obdržel dávku vysoké kultury, o kterou by bez platby veřejnoprávního desátku zůstal ošizen: western! Příběh z Divokého západu přece dává českému veřejnému mínění tolik potřebný globální rozměr.

fake-news-lie-drawing-graphic-media-art-3040484.jpg
Fake News Lie Drawing Graphic Media Art / CC0 Public Domain

Začalo to před několika lety, kdy veřejnoprávní pojetí událostí dne vykořenilo stereotyp tematického a logického navazování informací. Prosadilo se chaotické řazení domácích a zahraničních zpráv, střídaní i opakování témat, které rozbíjí souvislosti. V mlze se ztrácí referenční bod, z něhož vychází intepretace dějů. Události jsou zbaveny časového i věcného kontextu, který jediný by jim mohl přisoudit skutečný význam. Jistotu přináší pouze opakování zpráv o počasí z USA, zajímavostí z Izraele, ale také pravidelné povídání o utrpení v Rusku a hrůzách v Číně. Takto je uhněteno celkové vyznění: není to u nás dokonalé, ale na východ od Česka je to mnohem horší. Lékem na neduhy je „více Západu!“ Neprofesionální podbízivost před Bílým domem, kde zrovna vládne ne zrovna sympatický pán, potvrzuje obětavost redaktorů, kteří dobře vědí, že vždy je lepší mýlit se se Západem, než mít pravdu s Východem.
 

Suzerén a komprador

Volby představují téma, které zastupuje diskusi o faktické odpovědnosti za budoucnost. Bouřlivé debaty se týkají nepraktických věcí. Z demokracie se vytratil spor o program a nahradila jej hádka o symboly. Je samozřejmě zajímavé, kdo bude slovenským prezidentem – ale změní se něco? Prezidentští kandidáti prezentují zásadní postoje k věcem, jevům, událostem, aniž mohou získat pravomoci k jejich ovlivnění. Lidé se přou, kterou stranu či hnutí zvolí a odvolávají se přitom na jejich programy. Netuší přitom, s kým jimi preferovaná strana uzavře po volbách koaliční smlouvu a kterou postavu vybere na pozici ministra zahraničí.

Nejen hollywoodský svět je plný tajuplných výrazů. I minulost skrývá tajemství slov. Už dříve existovaly země, které přenášely část své svrchovanosti do zahraničí. V dobách Osmanské říše se státům, které s Istanbulem sdílely svoji suverenitu, říkalo SUZERÉNI. Jejich vladaři byli lenními pány s omezenou svrchovaností, vnějšími pravidly ořezanou svobodou rozhodovat o své zemi. Mnohé přežívá bez ohledu na to, zda funkce státníka je zprostředkována volbou, či nikoliv. Tito vládcové se ale zpravidla ve své roli cítí šťastni, protože vnější znaky moci byly zachovány a občas jsou přizváni k trůnu. Jsou to političtí KOMPRADOŘI. Tento v Česku a na Slovensku málo známý výraz vstoupil do politického lexikonu v Číně, ovšem převzat byl z portugalštiny, kde původně znamenal nákupčího. V Číně devatenáctého století, když začínala kapitalistická modernizace Říše středu, výraz „komprador“ sloužil k označení domorodých obchodních zástupců cizinců či zahraničních firem. Není divu, že zájmy kompradorů byly často v rozporu nejen se zájmy čínských pracujících, ale i se zájmy rodící se místní buržoazie. To připomíná ty kompradorské politiky v Česku či na Slovensku, kteří hájí zájmy zahraničních institucí či a firem na úkor národních.
 

Vzpoura proti měšťáctví

Jazykové zmatení vede ke zmatení mysli, zmatení mysli ke ztrátě orientace. Chybí-li slova, chybí kotva, onen pevný bod, z něhož je možné zamířit k velkým imaginacím a pohnout světem. Kdo dnes ví, co je levice? Ve zmatených dobách, kdy piráti vyvěšují vlajku hornatého kraje na pražskou radnici, žádný kompas nepomůže. Zároveň se ale pod náporem veřejnoprávní manipulace lidé zákonitě stávají RADIKÁLY, bouří se proti veřejnoprávním médiím a samostatně hledají skutečný kořen věcí. Je to tlak zglajchšaltované mluvy, politickou korektností zdisciplinovaná hierarchie témat přisuzující událostem význam, co žene lidi k divokým heslům a k víře v nevěrohodné. Ne východní propaganda, ale veřejnoprávní hloupost plus arogance politiků ­– to jsou choroby, které vytvářejí z lidí s kritickým myšlením radikály, pro něž pouze alternativa skrývá pravdu a skýtá naději. Hledání pravdy nedělá z nikoho trolla. Hledání pravdy je přirozenou potřebou člověka, je tudíž lidským právem.

Doba přeplněná veřejnoprávní desinterpretací zpráv a zarámovaná embargem na nevhodné informace má oslabenou imunitu vůči falešným zprávám a konspiračním teoriím. Hoaxfake news všech možných ideologických odstínů i politických plánů se staly všudypřítomné, přičemž jejich rychlost a přitažlivost je zpravidla větší než u věcných analýz. Je stále obtížnější nezaplést se při zdravém hledání alternativ do extrémismu či nihilismu. Kde hledat svorník umožňující spojit zdravou skepsi a rozumný pohled na svět? I v dobách duchovního úpadku, propagandou rozmělněné kontrapozice levice a pravice, ve chvílích převládajícího sebeuspokojení hedonisticky orientovaného měšťáctví je to HUMANISMUS, který zůstává vírou uhlířskou.
 

Manifest humanismu

Je samozřejmě možné namítnout, že nikdo pořádně neví, co humanismus je. Tato námitka může být zásadní, když otevře dialog. Diskuse prolamuje klišé a rozbíjí informační poklop, pod kterým se někteří politici a propagandisté snaží střední Evropu uvěznit. Rozprava brzy ukáže, že například v roce 2003 bylo sepsáno prohlášení Humanismus a jeho aspirace. To je Manifest humanismu III, nástupce Manifestu humanismu z roku 1933 a jeho druhé verze z počátku sedmdesátých let. Dá se nad tím mávnout rukou, takových textů bylo už přece sepsáno přemnoho. Onen třetí Manifest ale není bezvýznamný. Připraven byl Americkou humanistickou asociací a podepsán desítkami zajímavých osobností, mezi nimiž lze nalézt 22 nositelů Nobelovy ceny.

Pro autory Manifestu je humanismus progresivní filozofií života. Její hranice vymezili vzájemnou shodou, čímž získali poměrně jednoduchý kodex vyjadřující to, v co humanisté věří. Zjednodušený překlad zásad této filozofie života říká:

  • Znalost světa pochází z pozorování, experimentování a racionální analýzy.
  • Lidé jsou nedílnou součástí přírody, výsledkem neřízené evoluční změny.
  • Etické hodnoty jsou odvozeny z lidské potřeby a zájmu, přičemž jsou ověřovány zkušeností.
  • Naplnění života vychází z individuální účasti na službě lidským ideálům.
  • Lidé jsou svojí podstatou sociální povahy a nalézají smysl ve vzájemných vztazích.
  • Práce ku prospěchu společnosti maximalizuje individuální štěstí.

Netřeba s tímto kodexem souhlasit ve všech bodech. Někomu může chybět bůh, jinému vyjádření potřeby akce proti vraždícím idejím a skutkům, protože pouze čin je pravdivý. Ať tak či onak, právě humanistická víra v nedokonalého člověka je oním bodem, z něhož je nutné vycházet při formování principů tolik potřebného radikalismu. Radikalismu, který nepodléhá fobiím, neřídí se poslední poplašnou zprávou, nevěří v rychlou změnu k lepšímu. Ale k zásadní změně směřuje.

Poznámky:

[1] V pozoruhodném románu Laurenta Bineta Sedmá funkce jazyka (Praha: Argo, 2017) se jedná o ovládnutí tajemné řečnické dovednosti, pomocí které lze „kohokoliv přesvědčit, aby udělal cokoliv, a to v jakékoliv situaci“. (Poznámka redakce)

(Komentár vyšiel v českom webovom časopise !Argument 11. 3. 2019)

Facebook icon
YouTube icon
RSS icon
e-mail icon
     
Reklama
Reklama

Blogy a statusy

Reklama
Reklama
Reklama