Reklama
Reklama

Pět mýtů o demokracii

Počet zobrazení: 3280
Politológ Oskar Krejčí v časopise !Argument uvádza na pravú mieru päť najčastejších mýtov o demokracii. Ako tieto mýty súvisia so sučasnými protestmi?

 

Ve všech zemích Visegrádské čtyřky se pouliční demonstrace pokoušejí napravit výsledky voleb. Tlak z ulice je podněcován liberálními skupinami, které jsou pozoruhodné tím, že si monopolizují zásluhy za změny v roce 1989 či jejich odkaz – a zároveň alibisticky kritizují stav společnosti vzešlý z těchto změn. To vše přikrývají bruselským kosmopolitismem a směle útočí někde na levicové, jinde na pravicové vlády. Je možné se jen dohadovat, zda se jedná o stupňovanou permanentní předvolební kampaň – nebo o snahu svrhnout vládu. Nabízí se otázka, zda je takové pojetí demokracie ještě demokracií.
 

1/ Vláda lidu prostřednictvím lidu a pro lid
 

Toto krásná charakteristika demokracie je z Gettysburgského projevu amerického prezidenta Abrahama Lincolna (1863), který přednesl na místě důležité bitvy v občanské válce. Je v ní ale skrytá celá řada tajemství. Americký politický systém se formoval jako republikánský a zastupitelský, pracoval s vizí lidové poslanecké sněmovny, aristokratického senátu a prezidenta s monarchistickými pravomocemi. Zastupitelská demokracie je „vládou prostřednictvím lidu“ jen někdy. Jak ji zajistit? Původně například v USA pomocí tolik diskutovaného práva na zbraň, které vstoupilo v platnost v roce 1791 v podobě 2. dodatku k ústavě USA. Jeho text je prostý: „Dobře udržované milice jsou nezbytné k zabezpečení svobodného státu, právo lidu vlastnit a nosit zbraně nebude porušeno.“ Smyslem dodatku bylo zabezpečit právo lidu na revoluci proti tyranii a vyhnout se nebezpečí, že lid bude utlačován pomocí parazitní stálé armády. Takto vypadala podle radikálního osvícence Thomase Jeffersona přímá demokracie. Jenže už za jeho života se „lid“ rozštěpil na politické strany, které následně obětavě převzaly odpovědnost za vládu. Za milici je dnes v USA pokládána především Národní garda řízená jednotlivými státy a federálním centrem. Dosud se ale v nadpoloviční většině států USA užívají nejrůznější nástroje přímé demokracie, včetně práva voličů odvolat státní činitele (možnost v 19 státech plus Washington D. C.) nebo místní činitele (29 států).

Ve střední Evropě převládlo zastupitelské pojetí parlamentní demokracie s neodvolatelnými poslanci vybavenými volným mandátem. Parlamenty však nevznikaly jako demokratická instituce, ale jako sbor privilegovaných, především šlechty, který měl omezovat panovníkovu moc. V moderních parlamentech pak, řečeno slovy Karla Marxe, často řádí nemoc zvaná parlamentní kretenismus, „který napadené oběti začaruje do vymyšleného světa a otupí je o všechnu soudnost, o všechnu paměť, o všechno chápání drsného vnějšího světa“ (Karel Marx: 18. brumaire Ludvíka Bonaparta; V. kapitola). Poslanci ve své většině propadají rozporné iluzi, že dohody uzavřené v kuloárech jsou významné a věčné, přičemž sami jsou připraveni při jakékoliv příležitosti své požadavky radikalizovat a dohody porušit. Ukázkou extrémní podoby tohoto paradoxu je proměna chování ukrajinských poslanců během Majdanu. To vše dnes doprovází oligarchizace liberální demokracie. A k vlastnostem oligarchy patří bonapartismus, tedy snaha uzurpovat „vládu lidu prostřednictvím lidu a pro lid“ ve prospěch osobní moci. To neplatí jen pro Ukrajinu, ale i pro celou řadu jiných států, včetně současného Česka a Slovenska.
 

2/ Média jsou strážci demokracie
 

Existuje zkratkovitá představa, že stát informace tají, zatímco sdělovací prostředky je zveřejňují. Ve skutečnosti v podmínkách liberální demokracie stát většinou informace využívá (někdy i formou utajování) a sdělovací prostředky informace zpravidla prodávají. Z tohoto obchodu média v kapitalismu žijí, příspěvek k demokracii je jen občasný vedlejší produkt tohoto businessu. Téze o svobodných sdělovacích prostředcích přehlíží jejich závislost na majiteli, příjmu z prodeje nosičů, jako jsou noviny, a z reklamy. Svoboda veřejnoprávních sdělovacích prostředků není v tom, že se k nim jejich správci – management a redaktoři – chovají jako k vlastním, ale v tom, že se svým programem vzpírají tlaku trhu a případně překračují zájmy aktuálního politického vedení státu. Embargo důležitých informací a nežádoucích expertů i tendenční interpretace událostí je běžná praxe veřejnoprávních médií. Tím se však mění sdělovací prostředky na nástroj politického boje.

Obraz novinářů jako sociální skupiny, která je svědomím společnosti, je chytřejší a morálnější, než jsou politici – to je produkt novinářské sebe-reklamy a několika ideologů. Díky Napoleonovi jsou noviny (a dnes média obecně) označovány jako velmoc. Kus pravdy na tom je, někteří autoři dokonce mluví o přeměně demokracie v médiokracii. K tézi, že média mají moc, je ovšem vhodné dodat, že každá moc korumpuje. A odolnost proti korupci není skupinová; je zcela individuální – a pohříchu vzácná.
 

3/ Dějiny jsou svárem demokracie a autokracie
 

Tato iluze vyrůstá z představy, že západní politická kultura je dědicem antiky, a to zvláště athénské demokracie. Jenže antické pojetí demokracie a dnešní vize demokracie jsou poněkud odlišné. Navíc pro nejvýznamnější antické filosofy, s výjimkou Demokrita, demokracie byla nebezpečnou vládou demagogů a davu. Toto kritické vnímání převládalo až do poloviny 19. století, do doby, než začaly vycházet mnohosvazkové Dějiny Řecka od britského historika George Grotea. Ten vzal pod ochranu antické demagogy a vykreslil Athény v pozitivním světle jako základ evropské civilizace. Jak řekl John Stuart Mill, Grote napsal „příběh, v němž Athéňané, jako kolektivní osobnost, mohli být nazváni hrdiny“.

Základní směřování liberálního myšlení v době Grotea mířilo k omezení monarchistického absolutismu, v radikální podobě až k republikanismu. K demokracii tehdy nesměřovala liberální doktrína, ale vize socialismu. Představa „demokratických monarchií“, která se stala zamlčenou samozřejmostí dnešní západní politické kultury, by byla tehdy viděna jako absurdní nesmysl.

V současnosti se často objevuje tvrzení, že podstatou demokracie je rovnost před zákonem, že demokracie je vlastně právní stát. To se blíží Aristotelovu ideálu zvanému politea. Faktem je, že liberální vize demokracie je spojena s pravidly, na jejichž dodržování dohlíží stát, který má téměř úplný monopol na regulované násilí. Problém je ale v tom, že každý zákon nemusí být spravedlivý – nedodržování Norimberských zákonů či zákonů apartheidu může být bojem za demokracii.
 

4/ USA jsou kolébkou moderní demokracie
 

Pomineme-li, že demokracie v Evropě má švýcarské kořeny, pak demokracie spojovaná s USA bývá odvozována od otců-poutníků. Ti připluli v roce 1620 na lodi Mayflower, na níž před přistáním podepsali smlouvu o samosprávě své budoucí obce. Tato dohoda vskutku obsahuje prvky demokracie. Problém je v tom, že se jednalo o puritány – náboženskou skupinu, která utíkala za svobodou, kterou nechápala jako uznání svobody pro všechny, ale jako ochranu své identity. Jejich přístup by mnozí dnes označili za náboženský fundamentalismus. Prchali z Anglie i Evropy před věkem rozumu, chtěli žít postaru – a své principy vlády nevztahovaly na ostatní, rozhodně ne na domorodé bezbožníky. A nelze zapomínat, že ještě před nimi přicestovali do oblasti budoucích Spojených států jiní Angličané, kteří v roce 1607 založili osadu Jamestown. Jednalo se o kolonisty vyslané z Londýna akciovou společností Virginia Company. Byli to „podnikatelé“, kteří přišli napodobit španělské dobyvatele – měli zajmout indiánského vladaře a pak jej a jeho poddané donutit vydat zlato. Netušili, že v Severní Americe žádné velké indiánské říše nejsou. „Myšlenka, že by sami mohli pracovat a pěstovat si potraviny, kolonistům zřejmě vůbec nepřišla na mysl. Něco takového dobyvatelé Nového světa nedělali,“ píší Daron Acemoglu, profesor z MIT, a James A. Robinson, profesor z Harvardovy univerzity, v knize Proč státy selhávají.

V řadě ohledů ale Spojené státy přispěly k rozvoji současné vize demokracie. Antická demokracie se týkala malých měst, měla podobu přímého rozhodování občanů na náměstí a byla vždy dočasná. USA – to je velký stát se zastupitelskou demokracií a stabilitou režimu. Původně však s volebním právem jen pro bohaté bílé muže, což bylo na počátku okolo 6 % obyvatel; volby se netýkaly žen, původních obyvatel a otroků. Otroctví bylo v USA zrušeno později než v Rusku nevolnictví. Volební právo ženám jako první přiznal stát Wyoming, ovšem až 19. dodatek k ústavě USA z roku 1920 dal volební právo ženám (v Evropě měly jako první volební právo finské ženy, a to od roku 1906 – tedy v rámci carského Ruska). Rovná volební práva pro rasové a jazykové menšiny jsou v USA ústavně garantována až od poloviny 60. let minulého století.
 

5/ Demokracie mezi sebou nebojují
 

Toto pojetí je nejen iluzí, ale často i nebezpečným přeludem. Nejde jen o to, že kdysi demokratické Théby válčily s demokratickými Athénami. Obecně iluze demokratického míru vyrůstá z přesvědčení, že (a) demokratická politická kultura obsahuje zaběhané, rozvinuté a navyklé metody nenásilného řešení konfliktů; (b) uspořádání demokratického státu, a to včetně vlivu veřejnosti na politiku, je prospěšné míru. Stačí si v této souvislosti pročíst aktuální přehledy o kriminalitě v USA nebo prolistovat seznam zavražděných amerických prezidentů (během krátkých dějin byli zavražděni čtyři prezidenti USA, citovaný Abraham Lincoln byl první; u dalších dvou prezidentů, kteří zemřeli v úřadě, je podezření na vraždu; navíc bylo spácháno či včas odhaleno 16 pokusů o vraždu prezidenta) a hned se dostaví nejistota, pokud jde o zaběhnuté metody nenásilného řešení konfliktů.

Historické statistiky potvrzují, že demokratické země spolu málo válčí. Je tomu tak proto, že jich v dějinách mnoho nebylo. A že po 2. světové válce dokázal Washington udržet disciplínu mezi západními demokraciemi a jinde řešit spory se zvolenými vůdci, které nemiloval, neválečnými prostředky – což ukazuje například svržení íránského premiéra Muhammada Mosaddeka (1953), guatemalského prezidenta Jacobo Árbenze (1954) nebo svržení Salvadora Allendeho, demokraticky zvoleného prezidenta Chile (1970). Obecně platí, že žádný stát nevedl po 2. světové válce tolik válek jako liberálně demokratické Spojené státy.

Představa, že demokracie spolu neválčí, ústí u některých liberálů a neokonzervativců k závěru, že Kantův věčný mír lze zavést tím, že nedemokratické režimy budou svrženy, a třeba i násilím zvenku. Takové úvahy byly jak u kolébky koncepce barevných revolucí (od roku 2000 dosud), tak i intervence v Iráku (2003). Praxe ukazuje, že demokratickou správu nelze vnutit násilím. Demokracie vyžaduje otupení politických sporů jednak sociální prosperitou středních vrstev, jednak postupně formovanou politickou kulturou doceňující význam tolerance jako schopnosti žít vedle lidí s odlišnými či přímo nepříjemnými názory a postoji.

*          *          *

Nejcennější na demokracii je takový stupeň tolerance, který nevede k používání násilí při řešení politických rozporů. Demokracie v antickém, liberálním i konzervativním pojetí je ale především hledáním vlastních výhod s využitím dohodnutých norem. Pravidel, jako jsou volby nebo ostrakismus. Toto pojetí vychází z představy egocentrického člověka, která je odlišná od vize smířlivého či v humanistickém slova smyslu racionálního člověka. Řečeno slovy reprezentantů demokratických Athén, která zaznamenal Thukydides v knize Peloponéská válka, „podle lidských úvah je právo uznáváno jen tenkrát, když jsou obě strany rovnocenné, kdežto kdo je mocný, dělá si, co může, a slabí ustoupí“. Podléhat iluzi, že nebude porušována ústava, že nebudou zneplatněny parlamentní dohody, že nebude pouliční násilí a nebude využito oslepující sebeuspokojení vládnoucích, když to silnějšímu či k násilí odhodlanému bude vyhovovat – to je riskantní nepochopení možností liberální demokracie.

Priemer: 4.8 (25 hlasov)
     
Reklama
Reklama
Počúvanie je nové čítanie

Blogy a statusy

Reklama
Reklama
Reklama