Básne

***
Bylo sněhu
že jsem procházel
korunami stromů.
A zlomená jabloň
po dědovi
z doby před válkou.
Ta jablka zlatá
s rudými líčky
už nebudou.

***
Padla na pysk
a už se nepohne:
Nemůžu, řekla, nejde to!
Rehabilitační sestry v nemocnici
slyšely jednou: Jděte do řiti!
Jinak je ticho.

Posunul jsem židli
k hlavě postele Na polštáři, za nehybným pohledem,
mnoho jiných světů.
Jak si to představuješ dál? Ptám se.
Pro jedno slovo změkly rty:

EUTANASIE!

***
Seděli jsme už ve stínu,
zády k domu na břehu louky.
Nedaleko ještě žhnulo slunce,
ale my cítili, že po této noci
může přijít akorát podzim.

Jaroslav Žila (*1961). Vyštudoval na Pedagogickej fakulte Univerzity Palackého v Olomouci. Debutoval básnickou zbierkou Drápy kamenů (Sfinga, 1994), s fotografom Viktorom Kolářom vydal publikáciu Ostrava, obležené město (Sfinga, 1995) potom vyšla Nejstarší žena vsi (Host, 2005) a Tereza a jiné texty (Votobia, 2003). Publikoval aj v časopisoch Protimluv, Host, Tvar, Revolver Revue a Landek. Je dvorným textárom hudobnej skupiny Kazachstán. Pre Žilovu poéziu je typické emočné puto k horám a k príbehom predkov. Je učiteľom v Ostrave.