Velká konečná ruská hra (1)
Text Williama Engdahla vyšiel už v roku 2006, ale vzhľadom na súčasnú energetickú krízu, neúspech USA v pokusoch o vojenské ovládnutie zdrojov Stredného východu a opätovný energetický a politický nárast významu Ruska v meniacej sa geopolitickej rovnováhe ho prinášame aj dnes.
Na zářijové schůzce roku 2006 Vladimíra Putina, francouzského prezidenta Jacquese Chiraca a německé kancléřky Angely Merkelovej v Paříži se Rusko projevilo jako znovu se vynořující světová velmoc. Nové Rusko získává na vlivu řadou strategických tahů s využitím svých geopolitických aktiv v energetice – především v oblasti ropy a zemního plynu. Přitom lišáckým způsobem využívá strategických nesmyslů a politických omylů Washingtonu. Nové Rusko rovněž zjišťuje, že nebude-li jednat rozhodně, brzy se ocitne v obklíčení a v kleštích vojenského rivala, USA, a k obraně mu zbývá málo prostředků. Tato válka, o které se mnoho nehovoří, je bitvou s nejvyššími sázkami ve hře na scéně současné světové politiky. Z hlediska washingtonských stratégů jsou Irán a Sýrie pouhou předehrou k velké konečné ruské hře.
Formální program schůzky se týkal francouzských investic v Rusku a otázky iránského (Rusy budovaného) jaderného programu. Zahrnoval nicméně i otázku budoucích ruských energetických dodávek do zemí EU a především Německa. To byl indikátor nové síly Putinova Ruska. Putin německé kancléřce naznačil, že Rusko by „mohlo” přesměrovat část budoucí těžby plynu z obřího pole Štokman v Barentsově moři. Projekt otevření naleziště za 20 miliard dolarů, který má být ukončen v roce 2010, byl navržen tak, aby bylo možné dodávat zkapalněný zemní plyn do terminálů ve Spojených státech amerických.
Jak dostat Rusko na kolena
Po katastrofálních nezdarech „barevných revolucí” v Gruzii a na Ukrajině sponzorovaných Spojenými státy americkými, začalo Rusko extrémně pečlivě rozehrávat svou strategickou energetickou kartu; íránskými jadernými reaktory počínaje, přes zbrojařské prodeje Venezuele a dalším latinskoamerickým zemím a strategickou spoluprací s Alžírem při obchodech se zemním plynem konče. V tutéž dobu, kvůli zahraniční politice vyznačující se bezostyšným pohrdáním jak spojenci tak i nepřáteli, se Bushova vláda ponořila ještě hlouběji do geopolitického marasmu. Tato bezohledná politika je více než s kýmkoli jiným spojována s Dickem Cheneym, bývalým šéfem Halliburtonu.
„Cheneyho prezidentování”, což je způsob jakým jednou historikové bezpochyby označí roky vlády George W. Bushe, je založeno na jasné strategii. Jeho kritici, kteří se zaměřili na jeho nejviditelnější komponenty, ji často nechápou neboť si všímají především Iráku, Středního východu a ukřičených jestřábů v jeho okolí a jeho starého parťáka, ministra zahraničí Dona Rumsfelda.
„Cheneyho strategií” je americká zahraniční politika založená na zajištění přímé kontroly globální energetiky velkou americkou čtyřkou, čili s USA svázaných soukromých ropných gigantů - Chevron Texaco nebo ExxonMobil, BP či Royal Dutch Shell. Především cílí na kontrolu všech hlavních světových ropných regionů a polí zemního plynu. Tato kontrola jde ruku v ruce s rostoucí snahou Spojených států amerických o totální vojenskou převahu nad jednou potenciální hrozbou jejich globálním ambicím - Ruskem. K propojení americké vojenské a energetické politiky do koherentní strategie dominance je Cheney pravděpodobně ideální osobou. Na počátku 90-tých let, za Bushe seniora, byl Cheney ministrem obrany.
Vláda Bushe a Cheneyho se řídí zájmy koalice velkých ropných společností a špičkových společností amerického vojensko-průmyslového komplexu. Tyto soukromé podniky prosazují svou moc kontrolou vládní politiky Spojených států amerických. Za tímto účelem je nutná agresivní militaristická agenda. Je zhuštěna v bývalé Cheneyho společnosti, Halliburton Inc., představující největší světovou společnost pro energetické a geofyzikální služby v jednom, a je také největším stavitelem vojenských základen na světě.
Abychom pochopili tuto politiku, je třeba se podívat, jak Cheney, ještě coby generální ředitel Halliburton, prakticky v předvečer svého viceprezidentství, nahlížel na problémy budoucích ropných dodávek.
„Kde čeká hlavní výhra”: Cheneyho londýnský projev roku 1999
Roku 1999, tedy těsně před americkými volbami, které z něj učinily nejmocnějšího viceprezidenta v historii, Cheney v projevu před kolegy z ropného průmyslu na London Institute of Petroleum mnohé odhalil. V rámci globálního přehledu předložil zástupcům největších ropných společností následující shrnutí:
„Podle některých odhadů v následujících let dojde k průměrnému dvouprocentnímu ročnímu růstu celosvětové ropné poptávky, ruku v ruce s tříprocentním přirozeným úbytkem produkce z daných zdrojů. Znamená to, že v roce 2010 budeme potřebovat o padesát miliónů barelů denně navíc. Kde ale tuto ropu vzít? Je zjevné, že okolo devadesáti procent ropných aktiv kontrolují vlády a národní společnosti. Ropa je v základě státní obchod. I když mnohé světové oblasti nabízejí značná množství ropy, zůstává nadále místem, kde leží hlavní výhra Střední východ s dvěma třetinami světové ropné produkce při nejnižších těžních nákladech. Společnosti sice touží po lepším přístupu do této oblasti, ale pokrok je pomalý. Je sice pravdou, že nové technologie, a také privatizace, a tím otevírání se řady zemí po celém světě, vytvořily pro mnoho ropných společností řadu nových příležitostí. Když se ale ohlédneme zpět na počátek 90-tých let, vidíme, že se očekával význačný objem nových světových rezerv z oblastí, jako bývalý Sovětský svaz a Čína. Je zřejmé, že se věci nevyvinuly zcela podle očekávání. Namísto toho se bonanzou devadesátých let staly úspěšně otevřené podmořské zdroje.”
Cheneyho postřehy určitě stojí za pečlivé přečtení. Postuloval konzervativní růst celosvětové poptávky po ropě koncem současné dekády, t.j. asi za čtyři roky. Odhadoval, že svět bude muset najít zdroje, poskytující dalších 50 miliónů barelů denně. Celková současná ropná produkce se pohybuje zhruba okolo 83 milionů barelů ropného ekvivalentu. Aby nedošlo ke katastrofálnímu nedostatku a následným devastujícím dopadům na globální ekonomický růst znamená to, že svět, podle Cheneyho odhadu, musí nalézt nové ropné zdroje, o objemu více než 50 procent denní globální těžby z roku 1999, a to zhruba do roku 2010. Toto množství představuje ekvivalent pěti nových ropných oblastí, srovnatelných velikostí se Saudskou Arábií. A to je zatraceně velká spousta nových ropných zdrojů.
Za předpokladu, že náběh nového velkého naleziště do plné produkce trvá až sedm nebo i více let a máme-li zabránit těžkým energetickým výpadkům a šplhání cen ropy a plynu až do nebe, nezbývá mnoho času. Cheneyho odhad navíc vycházel z příliš střízlivých odhadů objemu budoucích ropných importů Číny a Indie, dvou nejrychleji rostoucích konzumentů ropy na planetě.
Druhým pozoruhodným bodem Cheneyho londýnského projevu byla poznámka, že „místem, kde čeká hlavní výhra, zůstává Střední východ s téměř sedmdesáti procenty světových zásob ropy a nejnižšími náklady”. Jak ovšem výstižně poznamenal, tato „kořist” byla v rukou národních států, nedostupná soukromým zájmům, a tím z dosahu Cheneyho Halliburtonu a jeho přátel z ExxonMobile, Chevron či Shell nebo BP.
„Cizí uchazeči“ o ropu
Zemi s druhými největšími ropnými rezervami na Středním východě po Saudské Arábii, Iráku, tehdy vládl Saddám Hussein. Irán, který má nádavkem k ropným rezervám i druhé největší zásoby zemního plynu na světě, ovládala nacionalistická teokracie, nejevící žádné nadšení vůči investicím soukromých amerických společností. Ropné rezervy Kaspického bazénu byly už tehdy předmětem hořké geopolitické rozmíšky mezi Washingtonem a Moskvou.
Když se teď posuneme v čase do září 2000, do víru volební kampaně Bushe a Cheneyho, získá Cheneyho poznámka, že „ropa zůstává v základě státním, ne soukromým obchodem”, nový význam. V tomto měsíci vydali Dick Cheney, Don Rumsfeld, Paul Wolfowitz a mnozí další, kteří se připojili k nové Bushově vládě, politický manifest pod názvem “Přestavba americké obrany” (Re-building America’s Defences). Dokument vydal subjekt nazvaný Project for the New American Century (PNAC).
Cheneyho skupina PNAC po novém prezidentském kandidátu požadovala, aby našel vhodnou záminku k vyhlášení války Iráku, umožňující jeho obsazení a převzetí přímé kontroly nad druhými největšími ropnými rezervami na Středním východě. Zpráva nepokrytě uváděla, že „okamžité ospravedlnění poskytuje nevyřešený konflikt s Irákem (sic), přičemž otázku režimu Saddáma Husseina převyšuje potřeba výrazné americké vojenské přítomnosti v Zálivu...”
Cheney se v září 2000 přihlásil k politickému dokumentu deklarujícím, že klíčová je „americká vojenská přítomnost v Zálivu” a změna iráckého režimu, bez ohledu na to, zda je Saddám Hussein hodný či špatný nebo zlý hoch. Byl to první krok v přesunu amerických ozbrojených sil k místu “kde čeká skutečná výhra”. Nebylo náhodou, že Cheney hned na počátku roku 2001 dostal předsednictví v prezidentské energetické komisi, kde úzce spolupracoval s přáteli z velkých ropných společností, včetně Kena Lay z Enron, s nímž byl předtím zapleten do projektu afgánského plynovodu, a také s Jamesem Bakerem III.
Žaloba podle amerického zákona o svobodném přístupu k informacím, již vznesl Sierra Club a Judicial Watch, původně s cílem získat údaje o Cheneyho roli v kalifornské energetické krizi, byla nakonec pohřbena v březnu 2003 v debatách, vedoucích k americkému bombardování a okupaci Iráku. Požadovala, aby viceprezident zveřejnil všechny dokumenty a záznamy jednání ve spojitosti s jedním energetickým projektem z roku 2001.
Navzdory zuřivé opozici Cheneyho i Bílého domu americké Ministerstvo obchodu nakonec v létě 2003 uvolnilo část těchto dokumentů. Podivné. Mezi soubory o domácím energetickém přehledu byly detailní mapy iráckých ropných polí, ropovodů, rafinérií a terminálů, stejně jako dva grafy detailně znázorňující irácké ropné a plynové projekty a „cizí uchazeče o kontrakty na irácká ropná pole”. Seznam „cizích uchazečů” zahrnoval Rusko, Čínu a Francii, tři členy Rady bezpečnosti, kteří otevřeně nesouhlasili s udělením souhlasu OSN k americké invazi do Iráku.
Prvním aktem poválečné okupace ze strany Washingtonu bylo zneplatnění a anulování všech kontraktů mezi dosavadní iráckou vládou, Ruskem, Čínou a Francií. Irácká ropa se měla stát americkou záležitostí, obhospodařovanou americkými společnostmi nebo jejich úzkými britskými spřízněnci; prvním vítězstvím ve vysoké hře o „hlavní výhru”.
To je přesně to, o čem se Cheney zmiňoval ve svém londýnském projevu. Dostat ropné zdroje Středního východu z rukou nezávislých států do rukou kontrolovaných Američany. Vojenská okupace Iráku byla prvním podstatným krokem v americké strategii. Konečnou “hlavní výhrou” Washingtonu je ovšem kontrola energetických rezerv Ruska.
“Hlavní výhra” – rozložení Ruska
Washington ze zjevných vojenských a politických důvodů samozřejmě nemůže otevřeně připustit, že jeho strategickým záměrem od pádu Sovětského svazu je vytouženou „hlavní výhrou” rozpad a rozložení Ruska a efektivní kontrola nad jeho obrovskými zdroji ropy a plynu. Ruský medvěd však nadále disponuje impozantní vojenskou silou, jakkoli polorozpadlou, a stále má své nukleární zuby.
Uprostřed devadesátých let spustil Washington promyšlený proces s cílem dostat bývalé satelity Sovětů, jednoho po druhém, nejen do Evropské unie, ale i do Washingtonem dominovaného NATO. Do roku 2004 už bylo do NATO včleněno Polsko, Česká republika, Maďarsko, Estonsko, Litva, Lotyšsko, Bulharsko, Rumunsko, Slovensko a Slovinsko. Gruzie byla na spadnutí.
Toto překvapivé rozšíření NATO, k zděšení mnohých v západní Evropě i Rusku, ovšem bylo součástí strategie, dávno předtím deklarované Cheneyho přáteli a PNAC ve zprávě „Rebuilding America’s Defences”.
V roce 1996 se člen PNAC a vrchní šéf amerického zbrojařského gigantu Lockheed-Martin, Cheneyho parťák Bruce Jackson, stal šéfem velice vlivné Washingtonské lobistické skupiny: Amerického výboru pro rozšíření NATO, později přejmenovaného na Americký výbor pro NATO.
Do výboru rovněž patřili členové PNAC, Paul Wolfowitz, Richard Perle, Stephen Hadley a Robert Kagan. Kaganovou manželkou je Victoria Nulandová, která je v současné době americkou vyslankyní v NATO. V letech 2000 - 2003 byla Cheneyho poradkyní pro zahraniční politiku. Hadleyho, kovaného jestřába blízkého Cheneymu, jmenoval prezident Bush jako osobu, která nahradila Condoleezzu Riceovou jako poradce pro národní bezpečnost.
Síť válečného štváče Cheneyho se přenesla z PNAC na klíčová místa Bushovy vlády a řídí politiku NATO a Pentagonu. Bruce Jackson a další, poté co úspěšně lobovali Kongres za rozšíření NATO o Polsko, Českou republiku a Maďarsko roku 1999, se přesunuli a začali organizovat tzv. Vilniuskou skupinu, lobující za včlenění dalších deseti bývalých členských zemí Varšavské smlouvy na ruské periferii do NATO. Jackson to nazval „Velký třesk”.
Prezident Bush ve svých stanoviscích týkajících se rozšiřování NATO opakovaně použil termín “nová Evropa”. Pátého července 2002, v projevu oslavujícím vůdce Vilniuské skupiny, Bush prohlásil: „Náš národ sdílí společnou vizi nové Evropy, kde jsou svobodné evropské státy vzájemně spojeny a prostřednictvím spolupráce a partnerství tvoří společnou alianci se Spojenými státy americkými.” Zásluhy za včlenění pobaltských zemí a ostatních členů Vilniuské skupiny do NATO si připsal bývalý ředitel Lockheed-Martin, Bruce Jackson. Při svědectví před Senátní komisí pro zahraniční vztahy 1. dubna 2003 se označil za tvůrce konceptu „Velkého třesku” rozšíření NATO, později přijatého Vilniuskou skupinou pobaltských a východoevropských zemí. Jak poznamenal, Velký třesk počítal s přijetím těchto sedmi zemí” a vyzdvihl strategické výhody tohoto rozšíření a z toho plynoucí morální (sic) výhody pro společenství demokratických zemí”. Tyto teze přijalo 19. května 2000 v litevském Vilniusu za své devět nových evropských demokracií. Staly se hlavními cíli Vilniuské skupiny. Jackson mohl zmínit i přínos pro americký zbrojařský průmysl, včetně jeho starých přátel u Lockheed-Martin, vytvořením nového objemného zbrojařského odbytiště v rámci NATO na samé hranici Ruska.
Co má společné ropa s demokracií
Jakmile bylo dosaženo zmíněných cílů NATO, Jackson a ostatní členové lobby roku 2003 ukončili činnost Amerického výboru pro NATO, hladce přešli k dalšímu projektu a ve stejné kanceláři otevřeli novou lobistickou organizaci: Project on Transnational Democracies (Projekt nadnárodních demokracií), podle jejich vlastních prohlášení zorganizované za účelem „využít příležitostí k urychlení demokratických reforem a integrace, k níž dojde v následující dekádě v širším euroatlantickém regionu”. Jinými slovy, postarat se o řadu „barevných revolucí” a změn režimů napříč ruskou Eurasií. Všichni tři hlavní protagonisté Projektu nadnárodních demokracií pracují pro republikánskou stranu a Jackson a Scheunemann mají úzké vztahy s předními vojenskými dodavateli, zejména Lockheed-Martin a Boeing.
Jackson a ostatní členové PNAC a Amerického výboru pro NATO vytvořili také mocnou lobistickou organizaci Výbor pro osvobození Iráku (CLI). Poradenský sbor CLI se skládal z jestřábích demokratů, jako jsou poslanec Stephen Solarz a senátor Robert Kerrey. Ovládali ho neokonzervativci a stoupenci republikánské strany Jeane Kirkpatrick, Robert Kagan, Richard Perle, William Kristol a bývalý ředitel CIA James Woolsey. Čestnými předsedy byli senátor Joe Liebermann (D-CT) a John McCain (R-AZ). Jackson popisoval, že ho přátelé v Bílém domě požádali, aby v roce 2002 vytvořil CRI, zopakoval úspěch, jehož dosáhl tlakem na rozšíření NATO a vytvořil strukturu vládní kampaně k přesvědčení Kongresu a veřejnosti aby podpořily válku. Lidé v Bílém domě říkali: „Potřebujeme vás, abyste co se týče Iráku udělal totéž, co jste udělal pro NATO”, uvedl Jackson v rozhovoru z 1. ledna 2003 pro časopis American Prospect.
Stručně řečeno, obklíčení Ruska zeměmi NATO, barevné revoluce napříč Eurasií a válka v Iráku jsou součástí jedné a tytéž komplexní americké geopolitické strategie, s konečným cílem jednou provždy rozložit Rusko jako potenciálního rivala výhradní americké velmocenské hegemonie. Primárním cílem této strategie je Rusko - ne Irák, ani Irán.
V průběhu uvítacího ceremoniálu v Bílém domě u příležitosti přijetí nových členů NATO v roce 2004 prezident Bush poznamenal, že poslání NATO se nyní rozšířilo daleko za perimetr aliance. „Členství v NATO dosáhlo až k zemím Středního východu, aby posílily naši schopnost bojovat proti teroru a přispěly k naší společné bezpečnosti,” řekl. Ale posláním NATO teď bude více, než jen globální bezpečnost. „Nyní hovoříme o tom, jak podpořit a rozšířit svobodu v rámci širšího Středního východu,” dodal Bush. Svoboda v tomto smyslu znamená držet se kolejí Washingtonem kontrolovaného NATO.
Konec Jelcinovy éry však mírně rozhodil americké plány. Putin se začal pomalu a opatrně projevovat jako dynamická národní síla oddaná přestavbě Ruska, která má následovat období drancování země kombinovanou činností západních bank a zkorumpovaných ruských oligarchů řízených IMF. Ruská ropná produkce vzrostla od kolapsu Sovětského svazu tou měrou, že v období americké války v Iráku (2003) bylo Rusko druhým největším světovým producentem ropy hned po Saudské Arábii.
Skutečný význam aféry kolem Jukos
Roku 2003, za vlády Vladimíra Putina, došlo v nové ruské energetické geopolitice k rozhodující události. Bylo to přesně v době, kdy dal Washington brutálně najevo, že hodlá militarizovat Irák a Střední východ, bez ohledu na světové protesty a OSN.
Abychom správně pochopili ruskou energetickou geopolitiku, je velmi důležité sestavit si stručný přehled událostí kolem senzačního zatčení ruského miliardářského oligarchy Michaila Chodorkovského (v říjnu 2003) a následného zestátnění jeho obřího ropného seskupení Jukos.
Chodorkovský byl zatčen na letišti v Novosibirsku 25. října 2003 Úřadem ruského vrchního prokurátora na základě obvinění s daňových úniků. Na základě těchto obvinění zmrazila Putinova vláda akcie Jukos Oil. Pak vůči Jukos podnikla další kroky, které vedly ke kolapsu jejich cen.
O čem se západní média, která obvykle vykreslovala akce Putinovy vlády jako návrat k metodám sovětské éry, takřka nezmínila bylo to, co spustilo Putinovu dramatickou akci.
Chodorkovský byl zatčen pouhé čtyři týdny před rozhodujícími volbami do ruské Dumy, kde se mu za použití jeho nezměrného bohatství podařilo koupit hlasy zajišťující většinu. Kontrola Dumy byla prvním Chodorkovského krokem v plánu kandidovat v nastávajícím roce v prezidentských volbách proti Putinovi. Vítězství v Dumě by umožňovalo pozměnit ve svůj prospěch volební zákon, a také pozměnit Dumě předložený kontroverzní „Zákon o podzemních zdrojích”. Tento zákon by zabránil Jukosu a ostatním soukromým společnostem získat kontrolu nad nerostnými zdroji, a bránil i stavbám soukromých produktovodů nezávislých na ropovodech a plynovodech patřících ruském státu.
Chodorkovský tím porušil Putinovi daný slib oligarchů, který jim umožnil ponechat si svá aktiva - de facto ukradená státu v podvodných aukcích v období za Jelcina - jestliže zůstanou mimo ruskou politiku a vrátí část ukradených peněz. Chodorkovský, nejmocnější oligarcha té doby, sloužil jako nástroj toho, z čeho se vyklubal zjevný, Washingtonem podporovaný puč proti Putinovi.
K Chodorkovského zatčení došlo po jeho neveřejném setkání s viceprezidentem Dickem Cheneym (14. července 2003). Po setkání s Cheneym započala jednání o převzetí významného podílu v Jukos, který se měl pohybovat mezi 25% a 40% firmami ExxonMobil a ChevronTexaco, z níž přišla Condi Riceová. To ve skutečnosti mělo poskytnout Chodorkovskému ochranu před možným vměšováním Putinovy vlády, protože by došlo k provázání Jukos s americkými ropnými giganty, a tím i Washingtonem. Washington by pak prostřednictvím amerických ropných společností mohl de facto vetovat výstavbu budoucích ruských ropovodů, plynovodů a ropné kontrakty. Den před svým říjnovým zatčením za daňové úniky Chodorkovský jednal v Moskvě s Georgie H. W. Bushem, zastupujícím mocnou a tajemnou Carlyle Group. Probírali poslední detaily nákupu akcií Jukos americkými firmami.
Jukos tehdy rovněž předložil nabídku na odkoupení firmy Sibněft Borise Berezovského, dalšího z oligarchů Jelcinovy éry. Jukos-Sibněft, by pak s 19,5 miliardami barelů ropy a zemního plynu vlastnil druhé největší rezervy ropy a plynu na světě, hned po ExxonMobil. Z hlediska produkce by byl Jukos-Sibněft čtvrtou největší firmou na světě s těžbou 2,3 milionů barelů denně. Nákup Jukos-Sibněft ze strany Exxon a Chevron by znamenal doslova energetický státní převrat. Věděl to Cheney, věděl to Bush a věděl to i Chodorkovský.
Ale věděl to především Vladimír Putin a jednal rozhodně, aby tomu zabránil.
Neviňátko Chodorkovský
Chodorkovský si vytvořil velmi působivé vazby k anglo-americkým mocenským strukturám. Podle vzoru nadace Open Society svého blízkého přítele George Sorose založil filantropickou nadaci Open Russia Foundation. Ve výboru ORF byli i Henry Kissinger a jeho přítel Jacob Lord Rotschild, potomek londýnské bankovní rodiny a své místo tam měl také bývalý americký velvyslanec v Moskvě Arthur Hartman.
Krátce po Chodorkovského zatčení zveřejnily Washington Post, že uvězněný ruský miliardář požádal Stuarta Eizenstata - bývalého náměstka ministra financí, náměstka ministra zahraničí a náměstka ministra obchodu za Clintonovy vlády - aby se ve Washingtonu zasadil za jeho osvobození. Chodorkovský bezesporu měl hluboce vypracované vztahy k anglo-americkým vládnoucím strukturám. Následné protesty západních médií a představitelů, obviňujících Rusko z návratu ke komunistickým praktikám a hrubé silové politice, pohodlně ignorovaly fakt, že Chodorkovský nebyl žádné neviňátko. Chodorkovský jednostranně přerušil kontrakt s British Petroleum. BP byl partnerem Jukosu a investoval 300 milionů dolarů do vrtů na velmi slibném sibiřském ropném poli Pribskoje.
Jakmile BP dokončila vrty, vystrnadil ji Chodorkovský gangsterskými metodami, které by byly ve většině rozvinutých zemích nezákonné. Roku 2003 už ropná produkce v Pribskoje dosahovala 129 milionů barelů s tržním ekvivalentem asi 8 miliard dolarů. Ještě předtím, roku 1998, kdy IMF poskytl Rusku miliardy aby zabránil kolapsu rublu, převedla Chodorkovského banka Menatep neuvěřitelných 4,8 miliard dolarů z fondů IMF do rukou několika vybraných partnerů, mezi nimiž bylo i několik amerických bank. Protestní vřískání z Washingtonu po Chodorkovského zatčení tedy bylo falešné, ne-li přímo pokrytecké. Viděno očima Kremlu byl Washington přistižen s tlustými prsty v cizí kapse.
Extempore Putin - Chodorkovský signalizovalo rozhodný obrat Putinovy vlády k přestavbě Ruska a budování strategické obrany proti útoku vedenému Cheneym a jeho britským přítelem Tony Blairem. To vše probíhalo v kontextu s nestydatým americkým záborem Iráku, a po prohlášení Bushovy vlády, jímž USA jednostranně zrušily závazky vůči Rusku v rámci smlouvy ABM, aby mohly pokračovat ve vývoji protiraketové obrany, kterýžto akt nemohl být v Moskvě chápán jinak, než jako nepřátelský postup proti ruské bezpečnosti.
Plynová válka
V roce 2003 skutečně nebyly potřebné nijak zvláštní znalosti o vojenské strategii k zjištění, že pentagonští jestřábi a jejich spojenci ve vojenském průmyslu a ropných společnostech sdíleli vizi o Spojených státech amerických nevázaných žádnými mezinárodními dohodami, samozřejmě jednajících v rámci jimi definovaných zájmů. Jejich doporučení zveřejnil jeden z mnoha washingtonských mozkových trustů. Ihned po převzetí moci Bushem a Cheneym (v lednu 2001) zveřejnil The National Institute for Public Policy (NIPP) „Principy a požadavky pro americké jaderné síly a kontrolu zbraní”. Dokument požadující jednostranné americké ukončení redukce počtu jaderných zbraní podepsalo 27 vysokých představitelů bývalých a současné vlády. Na seznamu je i jméno dnešního Bushova poradce pro národní bezpečnost (Stephen Hadley); náměstka ministra obrany (Stephen Cambone), a je zde také admirál James Woolsey, bývalý šéf CIA a předseda washingtonské neziskové organizace Freedom House. Freedom House sehrála zásadní roli v Američany sponzorované ukrajinské „oranžové” a všech ostatních „barevných revolucích” v zemích bývalého Sovětského svazu. Na tyto události brzy navázala Washingtonem financovaná série skrytých pokusů o destabilizaci řady Moskvě blízkých vlád na ruské periferii. Zahrnovaly i gruzínskou “růžovou revoluci” (v listopadu 2003), která zbavila moci Eduarda Shevardnadzeho ve prospěch mladého a pro NATO orientovaného prezidenta Michaila Saakishviliho, vystudovaného ve Spojených státech amerických. Sedmatřicetiletý Saakashvili příhodně podpořil výstavbu ropovodu Baku-Tbilisi-Ceyhan, který má omezit kontrolu Moskvy nad ropovody s kaspickou ropou z Ázerbájdžánu. Od nástupu Saakashviliho udržují Spojené státy americké s Gruzií úzké vztahy. Gruzínské jednotky mají americké vojenské poradce a Washington poskytl milióny dolarů na přípravu Gruzie pro vstup do NATO.
Po gruzínské růžové revoluci zorganizovaly v listopadu 2004 Woolseyho Freedom House, National Endowment for Democracy (NED), Soros Foundation a ostatní Washingtonem podporované nvládní organizace drze provokativní „oranžovou revoluci” na Ukrajině. Cílem tohoto převratu bylo instalovat režim podporující vstup do NATO pod sporným prezidentstvím Viktora Juščenka v zemi strategicky schopné narušit tok v hlavních ropovodech a plynovodech z Ruska do západní Evropy. Washingtonem podporovaná „demokratická opoziční hnutí” v sousedním Bělorusku rovněž začala dostávat miliónové dary v dolarech od Bushovy vlády, současně s Kirgizstanem, Uzbekistánem a dalšími bývalými sovětskými republikami, jistě jen čirou náhodou tvořícími bariéru vůči potenciálním energetickým produktovodům mezi Čínou a Ruskem a bývalými sovětskými státy, jako např. Kazachstán...
V centru amerických tahů je kontrola energie, ropovodů a plynovodů. Nelze se divit, že někteří lidé v Kremlu, a především sám Vladimír Putin, získali podezření, že nový texaský společník ve zbrani, George W. Bush, s Putinem ve skutečnosti hovořil „rozeklaným jazykem”, jak by konstatovali Indiáni.
Koncem roku 2004 bylo v Moskvě už jasné, že se naplno rozběhla další studená válka, tentokrát v oblasti strategické kontroly energetických zdrojů a jednostranné jaderné nadvlády. Z nezaměnitelného vzorce akcí podniknutých Washingtonem od rozpuštění Sovětského svazu bylo jasné, že hlavním cílem USA v konfrontaci s Eurasií není Čína ani Irák ani Irán. Konečným geopolitickým cílem Washingtonu je kompletní rozklad Ruska, jediné eurasijské země schopné zorganizovat efektivní aliance prostřednictvím svých obrovských zdrojů ropy a plynu. To ale samozřejmě nikdy nemohlo být vysloveno veřejně.
(Pokračovanie nabudúce)
Zdroj článku: http://www.globalresearch.ca/ Medzititulky Slovo
F. William Engdahl je šéfredaktorem Global Research a autorem knih A Century of War: Anglo-American Oil Politics and the New World Order (Století válek: Anglo-americká ropná politika a Nový světový řád), Pluto Press Ltd. Brzy bude publikována jeho nové kniha o GMO (geneticky modifikovaných potravinách — pozn.překl.) Seeds of Destruction: The Hidden Political Agenda Behind GMO (Sémě destrukce: Skrytá politická agenda za GMO). Více na jeho webové stránce www.engdahl.oilgeopolitics.net.
