Rána do srdce

Jako kdyby se naplnily vize skeptiků. Všelidové hlasování na ostrově známém ze starých map jako Hybernie lisabonskou smlouvu jasně odmítlo. Možná dokonce definitivně smetlo. Z více než tří milionů oprávněných voličů se jich zúčastnilo milion 600-tisíc, proti smlouvě jich hlasovalo 862 415, pro 752 451. To je těžká chvíle pro nastolený kurz evropské integrace. Takřka zásadní, neboť irské referendum politickým kartografům naznačilo, že „zelený tygr“ není osamělým ostrovem v jednolitém moři Evropské unie. Odkázalo na francouzské a holandské všelidové hlasování o předchozí verzi dokumentu, jenž měl napomoci zhmotnění určitého druhu představ jednotné Evropy. Přestože mnozí eurobyrokraté zkoušeli tehdy, roku 2005, vůli národů starých členských států bagatelizovat, postupně se vyjevilo, že marné lásky snaha, že z ambicí udržet tzv. ústavní smlouvu ve hře se stala křeč. Na irské rozhodnutí reagují okamžitě špičky Evropské unie i jednotlivých států uskupení. Většinou nervózně, se zřetelnou obavou o další osudy procesu. Neklid kvůli možnému opakování vývoje nezakryjí ani prášky na uklidnění nervů, tedy diplomatické fráze o „prohrané bitvě a neprohrané válce“. Není divu, jde o ránu do srdce. Nejbližší, v reakci do bruselského centra svolané vrcholné setkání politické Evropy již dostalo neoficiální, leč o to přiléhavější označení – „krizový summit“. Skoro se podbízí sarkastická myšlenka, zda nejde o variaci realistického přízviska, „dekoraci“ z vůle mas, která se rozšířila mezi pěšáky předchozího sjednocení starého kontinentu, v řadách bojovníků tisícileté Třetí říše. Po klíčové východní kampani 1941/1942 obdrželi přeživší „Řád zmrzlého masa“. Poválečné mírové sjednocování bylo koneckonců přímou reakcí na tuto krvavou unifikaci. Příliš různorodá Evropa, zdá se, hladce nebere ani tuto cestu. Odlehčená varianta eurosmlouvy znovu narazila. Zákonodárné sbory 18 států novou dohodu ratifikovaly, ale stačilo jedno jediné hlasování širokých občanských vrstev, aby vysvitlo nad slunce jasněji, že s jednotnou vůli většiny Evropanů, natožpak s formováním jakéhosi evropského národa – například v odporu vůči agresivní politice USA – nelze kalkulovat. Zřejmě se začíná vojna pro lisabonskou smlouvu, neboť ze zbohatnuvších Irů jsou pojednou nevděční frackové a hlavu zvedli radikální odpůrci EU. Například pyšný hradčanský prezident Václav Klaus nejprve zlikvidoval plán Kaplického blobu, co by kazil dominanci Hradu na Prahou a nyní neskrývá nadšení z nových trablů projektu nadnárodní Unie. Oficiálně ji přirovnal k neblaze proslulé RVHP. Charakteristickým se stal postoj vlády České republiky občanského demokrata Mirka Topolánka. Rukou svého předáka ujednání v portugalské metropoli řádně stvrdila, leč vzápětí přispěla k programovému taktizování, vyčkávání a nadbíhání antievropanským voličům. Každopádně význam naší předsednické role v první polovině příštího roku je již nyní navýšen. Co z toho všeho plyne? Řada skutečností, ale určitě následující otázky: „Neměly by politické a intelektuální špičky znovu a lépe promyslit některé palčivé otazníky sjednocovacího procesu? Takové, o nichž se doposud „smělo“ hovořit spíše jenom okrajově a pološeptem?“ Nestane-li se, je pravděpodobné, že další těžké prohry přijdou brzy. Největší z nich bude ale zřejmě pálit nás všechny. Ano, je to starý známý Evropské unie, tzv. demokratický deficit. Autor je spolupracovník Slova