Problémy Clintonovy knihovny

Spojené státy mají systém prezidentských knihoven, spravovaných Úřadem pro prezidentské knihovny, jenž je součástí Správy národních archivů (National Archives and Records Administration – NARA). Nejde přitom o knihovny v běžném smyslu slova, nýbrž o „schránky“ (muzea, chcete-li), v nichž jsou uchovávány a zpřístupněny dokumenty, záznamy, sbírky a jiný historický materiál každého prezidenta Spojených států počínaje Herbertem Hooverem. Myšlenka sama pochází od Franklina Delano Roosevelta, který sice nebyl první, kdo svou knihovnu včetně sbírky dokumentů chtěl odkázat veřejnosti, činil tak však soustavně. Jeho úsilí pak dostalo v roce 1955 podobu zákona, jenž stanoví podmínky soukromě budovaných, ale federálně spravovaných knihoven, které zachovávají a pečují o všechny úřední dokumenty prezidentů. To určuje zákon o takových dokumentech z roku 1978, jenž rovněž vymezuje rozsah a financování těchto muzeí a zachovává tak původní Rooseveltovu myšlenku. Jedenáctá knihovna V posledních letech budují tyto knihovny prezidenti ve svých domovských státech. Shromažďují v nich dokumenty, artefakty, dary a jiné muzeální předměty, jež se týkají jejich života. Každá knihovna si také vytváří program činnosti, aby upoutala veřejnost. Když prezident odchází z úřadu, NARA předloží projekt o zachování a registraci dokumentů na dobu, než je knihovna vybudována a převedena pod federální správu. (Dodejme, že existují také knihovny jiných prezidentů, např. Abrahama Lincolna nebo Woodrowa Wilsona, ty však spravují soukromé nadace, historické společnosti nebo vlády jednotlivých států a NARA je neřídí.) Prezidentská knihovna Williama J. Clintona je jedenáctou v pořadí (následovat bude knihovna George W. Bushe, jež už vzniká), „do života“ byla uvedena 18. listopadu 2004 – dvanáctou, mimochodem, je Knihovna a muzeum Richarda Nixona, otevřená 11. července 2007. V budově ze skla a oceli, vybudované v ar -kansaském Little Rocku pro Knihovnu Williama Jeffersona Clintona, může návštěvník zhlédnout zlatem protkávanou róbu bývalé první dámy Hillary Rodham Clintonové, která si ji oblékla na zahajovací ples v roce 1997, nebo vyslechnout si slova bývalého prezidenta, jimiž velebí její příspěvek ke zdárnému průběhu jeho administrativy. „Časem,“ říká bývalý prezident v audiozáznamu k části knihovny, nazvané Dílo první dámy, „jí bude hodně připsáno k dobru za plán všeobecného zdravotního pojištění, jenž je znovu na obzoru.“ (Obdobné plány jsou v současné prezidentské kampani skutečně důležitou – byť v různé míře – součástí programů všech kandidátů.) Většina informací utajena Ačkoliv můj přítel coby turista procházel před několika dny prostorami knihovny a obdivoval např. neprůstřelnou prezidentskou limuzinu a repliku známé „oválné pracovny“ Bílého domu (ve skutečné velikosti), nemohl si nevšimnout prázdných stolů v čítárně – neseděli u nich žádní novináři, vědci nebo příslušníci jiných stran, o nichž by se dalo očekávat, že budou procházet jedinečnými historickými záznamy z Bílého domu, který byl výchozím bodem současné vedoucí kandidátky prezidentské kampaně. Má to svůj důvod. Tři roky po otevření a téměř dva roky od té doby, co archivy podléhají federálním zákonům o jejich přístupnosti, pro veřejnost jich v této knihovně byla otevřena pouze malá část. Např. prakticky všechny tři miliony stránek, jež obsahují podrobnosti jednání komise o zdravotní péči, které předsedala Hillary Clintonová, zůstávají stále ještě v krabicích. Zpoždění ve zpřístupňování dokumentů Bílého domu je sice typickým jevem, ale dnešní prezidentská kandidatura bývalé první dámy je mimořádnou okolností. Za pomalé zpracovávání jsou zčásti odpovědni vládní archiváři, kritici si však povšimli, že Bill Clinton by mohl zrušit omezení, podle nichž některé sporné dokumenty budou zpřístupněny teprve v roce 2013 a že by mohl urychlit uvolnění záznamů tím, že by odvolal revizi, kterou provádí jeho osobní zástupce. Z internetové stránky knihovny jsme se začátkem listopadu mohli dovědět, že až dosud bylo vyhověno 23 žadatelům o zpřístupnění dokumentů podle zákona o svobodě informací. Ovšem pouze do 26. září obdržela knihovna 397 takových žádostí, takže je v této souvislosti už zažalována u soudu. Téměř polovina dosud uvolněných dokumentů je odpovědí na žádosti o fotokopie. Jedinou velkou položku představuje 13 000 stran vztahujících se k iniciativám Clintonova Bílého domu ve věcech veřejné a kulturní diplomacie, jež si vyžádal jistý nezávislý vědec. Podle soupisu je jediným zpřístupněným materiálem, který se přímo týká Hillary Clintonové, soustrastný dopis, jejž jako první dáma poslala Lauranci Rockefellerovi, zámožnému ochránci přírody, při příležitosti smrti jeho ženy, a fotografie výletu na jeho farmu v Jacksonu ve státě Wyoming. Političtí protivníci samozřejmě manžele Clintonovy za pomalé vydávání dokumentů napadají. Senátor Barack Obama, který s Hillary soutěží jako prezidentský kandidát téže strany, tvrdí, že ohání-li se někdo zkušenostmi získanými pobytem v Bílém domě, je povinován veřejnosti zpřístupnit podrobnosti. Republikánští oponenti se přirozeně k této kritice připojují. Nepřístupné dosud zůstávají např. ty dokumenty, jež by mohly osvětlit roli Hillary Clintonové ve skandálech jako bylo propouštění z cestovní kanceláře Bílého domu, finanční sponzorování volební kampaně v roce 1996 nebo udílení milostí lidem, kteří platili její bratry Hugha a Tonyho. (Právník Hugh Rodham byl placen za lobování ve prospěch prezidentské milosti, později však tuto částku vrátil a Clintonovi tvrdili, že při udílení milosti o této platbě nevěděli.) Nelze nahlédnout ani do papírů, z nichž by vysvitlo, jakou úlohu Hillary hrála v závažných diskusích např. o zvratu politiky o sociální reformě a počátečním váhání o intervenci v Bosně a pozdějším rozhodnutí o tomto zásahu. Dotázána v jedné debatě na opožďování ve zveřejňování dokumentů odpověděla Clintonová nejprve, že o tom rozhoduje manžel, dodala však: „Jistě v této věci postoupíme tak rychle, jak nám to okolnosti a postupy Národního archivu dovolí.“ V rozhovoru pro CNN ovšem podle pravdy připojila: „Ve věci otvírání svých archivů učinil manžel víc než kterýkoliv jiný prezident.“ Dýmová clona zůstane Politika současné Bushovy administrativy však předešlým prezidentům zpožďování ve zpřístupňování dokumentů usnadňuje. Nařízení, vydané G. W. Bushem v listopadu 2001, opravňuje bývalé prezidenty pozdržet zpřístupňování – během revize by nemuseli dokumenty předkládat. Soud sice část tohoto nařízení zrušil, administrativa se však hodlá odvolat. Toto stanovisko je v souladu s celkovou Bushovou politikou, která po 11. září 2001 v mnoha ohledech je nejen tajnůstkářská, ale snaží se utajovat pokud možno nejenom četná rozhodnutí, nýbrž i bezpočetné dokumenty, jež by jinak měla veřejnost znát. Zákon o prezidentských dokumentech sice předepisuje, že mají být přístupny veřejnosti pět let po odchodu prezidenta z úřadu, Bill Clinton však využil výjimky, kterou zákon připouští a u některých kategorií prodloužil lhůtu zveřejnění na 12 let. Rozhodl tak u dokladů, jež se týkají „citlivých problémů politiky, osob nebo politických záležitostí“ anebo obsahují „pokyny o záležitostech, jež vyšetřoval Kongres, ministerstvo spravedlnosti nebo nezávislý právní poradce.“ Nepřístupny budou rovněž doklady, u nichž jde o „přímou komunikaci mezi prezidentem a první dámou a jejich rodinami, pokud není zcela rutinní.“ „Vzato vcelku,“ charakterizuje tento postup trefně Jonathan Turley, profesor právnické fakulty University George Washingtona, „pak jediné věci, jež nejsou vyloučeny, jsou ty nejtriviálnější.“ Mužem, jehož Bill Clinton pověřil revizí dokumentů než budou zpřístupněny, není nikdo jiný než Bruce Lindsey, známý mlčenlivý důvěrník Clintonovy rodiny. Poté, co archiváři dokumenty zpracovali pro veřejnost, vyžádal si Lindsey pro svou „práci“ 237 dní. Desettisíc stránek záznamů schůzek první dámy začne Lindsey prohlížet v lednu 2008 – po prvních stranických předvolebních shromážděních ve státě Iowa, jež jsou pro prezidentské kandidáty (a jak se v tuto chvíli zdá, zejména pro Hillary Clintonovou) velmi důležité. Možné úniky nepříjemných informací nepřijdou tedy v nevhodný moment. Autor je publicista