Reklama

Do zbraně, Putin před branami!

Počet zobrazení: 2720

oskar_250_x_205.jpgRuské vojenské výdaje byly loni 4,1krát  nižší, než výdaje evropských států NATO. Co by ještě chtěli hlasatelé rusofobie navyšovat? klade otázku politolog Oskar Krejčí v rozhovoru pro Prvnizpravy.cz.

PZ: Končí týden velké diplomacie – sešli se ministři zahraničí zemí skupiny nejrozvinutějších a nejrychleji se rozvíjejících ekonomik, G 20, začala Mnichovská bezpečnostní konference i setkání ministrů obrany NATO. Když se podívám do našich mainstreamových médií, pak tématem týdne se stalo, že první vystoupení amerického viceprezidenta a amerických ministrů vyzněla jako by se politika USA neměnila.

Kus pravdy na tom zatím je. Cítíme jen větší opatrnost při formulování politických postojů amerických ministrů; je vidět, že se teprve seznamují s agendou a jsou si vědomi nebývalého hyperkritického tlaku doma.

PZ: Je tu ale evergreen v podobě volání po navýšení vojenských výdajů evropských spojenců USA v NATO. Řekl bych, že se zvětšil důraz Washingtonu na výdaje Evropanů na úrovni 2 % hrubého domácího produktu (HDP), což je cítit i v tom, že je to snad hlavní téma sdělovacích prostředků. Nezdá se vám, že je to přímé pokračování Obamovy politiky zadržování Ruska?

Neexistuje nesmysl, který by nebyla ochotna do omrzení opakovat mainstreamová média, jen když je to alespoň trochu protiruské nebo protičínské. Právě tento týden ale londýnský Mezinárodní institut strategických studií (IISS) zveřejnil nejnovější údaje o vojenských výdajích ve světě. Pozoruhodné je, že hned v úvodu své ročenky téměř doslova opakuje argumenty z našeho lednového rozhovoru: i naši londýnští kolegové říkají, že v určitých podmínkách by měly stačit výdaje na úrovni 1 % HDP, v jiné situaci jsou zapotřebí 3 % HDP. Podle této zprávy pouze dva evropské státy NATO, Estonsko a Řecko, mají vojenské výdaje na úrovni 2 % HDP. Zároveň autoři rozboru IISS dodávají to, co jsme si říkali před měsícem – že navýšení výdajů všech členských států NATO na úroveň 2 % HDP by znamenalo zvýšení aliančních výdajů o 40 %.   

PZ: To opravdu vypadá jako souznění s naším lednovým rozhovorem!

Jenže pak už podoba končí. Kolegové z IISS nevolají po věcné analýze politické situace, ze které by se dalo rozumně odvodit, kolik vlastně máme na vojenství dávat – jen opakují, tak jako naše média, slavnostní přísahu vydávat 2 % HDP. Když si k tomu přičtete komuniké z loňského varšavského summitu NATO, které je výzvou k zadržování Ruska, nevypadá to jako hledání cesty k rozumné vojenské strategii či pragmatické zahraniční politice.

PZ: Vy si nemyslíte, že ruská zahraniční politika je nebezpečná? Či přímo agresivní?

Nejde ani tak o to, jaké Rusko je, ale jak jej vnímají Spojené státy – evropští spojenci v NATO je jen poslušně následují. Oficiální pohled USA na Rusko se po studené válce vyvíjel, ovšem nikdy nebyl partnerský. Jelcinovské Rusko nebylo pro Washington partnerem schopným spolupracovat se svými spojenci – Rusko bylo klient, který potřeboval patrona a mecenáše. Putinovské Rusko pak je vnímáno jako geopolitický konkurent.

Aktuální výtky vůči Moskvě shrnují v chystaném březnovém čísle časopisu Foreign Affairs Eugene Rumer, Richard Sokolsky a Andrew Weiss z Carnegie Endowment: „Anexe Krymu, skrytá krvavá válka ruských sil… na východní Ukrajině…, potlačování občanské společnosti doma, nezodpovědné ohánění se jadernými zbraněmi a vojenské provokace vůči spojencům a partnerům USA v Evropě…, vojenská intervence v Sýrii… a bezprecedentní pokus prostřednictvím hackerů podporovaných Kremlem a pomocí dezinformačních kampaní zasáhnout do prezidentských voleb“. Toto dědictví zhoršení vztahů v průběhu vlády Baracka Obamy bychom mohli ještě obohatit o další akce Ruska, které se Washingtonu dotkly, byť to ne vždy je ochoten přiznat – jako je například poskytnutí ochrany bývalému pracovníkovi americké Národní bezpečnostní agentury (NSA) Edwardu Snowdenovi či porozumění Moskvy k činnosti WikiLeaks.   

PZ: To je poměrně dlouhý seznam činů, které opravdu nelze vnímat jako přátelská gesta vůči Západu. Tohle podle vás není důkaz agresivnosti Ruska? Třeba hned na prvním místě tohoto výčtu oblíbeně uváděné připojení Krymu.

Psychologie zná pojem „obranná agrese“: opravdu byste čekal na to, až se po převratu v Kyjevě stane Ukrajina členem NATO a ze Sevastopolu bude vojenská základna USA?

PZ: To je častý, ale ne zcela průkazný argument. Odkud berete jistotu, že by se tak stalo?

Odkud brát jistotu, že by se tak bez protitlaku Ruska nestalo? Mluvíme jen o míře pravděpodobnosti. A vzpomeňte si, jak se Kyjev v době vlády Viktora Juščenka pokusil na Krymu uspořádat společné vojenské cvičení s americkými vojáky, konkrétně v roce 2006 a 2009. Protesty místních obyvatel zablokovaly americké vojáky, museli se vrátit na lodě. Kdyby po převratu v Kyjevě neproběhlo referendum na Krymu a Moskva jej neuznala, je velice pravděpodobné, že by se dnes na Krymu válčilo jako na východě Ukrajiny. Nelze dělat rozumnou či pragmatickou politiku a nebrat přitom ohled na historické, kulturní a etnické reálie.

Oskar Krejčí: Amerika především a svět podle CIA

A pak – nejen Západ má výhrady k Rusku, i Rusko si má na co postěžovat směrem na Západ. Uvedu jen ty nejčastější kritické námitky k politice USA a NATO: podpora sil nepřátelských vůči Rusku v zemích bývalého SSSR, která byla úspěšná především v Pobaltí, Gruzii, na Ukrajině a dočasně i v Moldavsku; rozšiřování NATO směrem k Rusku; bombardování Jugoslávie; podpora protivládní opozice v Rusku, a to včetně teroristů na Kavkaze; vypovězení Smlouvy o omezení systému protiraketové obrany a výstavba globální Národní protiraketové obrany USA kolem Ruska a Číny; intervence v Iráku; únosy ruských občanů ve světě; podpora ozbrojené opozice v Sýrii.

PZ: Dobře, rozumím, znamená to, že chcete říci, že je vina na obou stranách?

Ne zcela. Když k jednotlivým událostem přidáme datum, ukáže se, že iniciativa při zhoršování vztahů Rusko – Západ byla povětšině na naší, západní straně. A byly to tahy, které nebraly ohled na skutečnost, že Rusové jsou velmi citliví na tlak ze západu. Příští týden oslaví Rusko svůj Den obránce vlasti, vystoupí obnovený soubor Alexandrovců…

PZ: Přesto ale takové akce, jako je údajné zasahování do amerických voleb, nelze přehlížet. Nebylo by to tak trochu přes čáru? 

Nevím, odkud někteří politici a novináři berou jistotu, že to, co se dálo v americkém volebním kyberprostoru, byla aktivita Kremlu. A co znamená „přes čáru“ v mezinárodní politice? To, co neodpovídá zájmům nějaké velmoci či se nevejde do slovníku politické korektnosti, který zakrývá realitu? První zásah CIA do voleb v zahraničí se uskutečnil v roce 1948 v Itálii, několik měsíců po vzniku této zpravodajské agentury. Tato „pomoc demokratickým silám“ byla mimo jiné vyvolána tím, že se ve Washingtonu polekali únorových událostí v Československu. Následoval zásah CIA do stávky přístavních dělníků v Marseille a mnoho dalších. A děje se dodnes. Na nejrůznější programy takzvaného rozvoje demokracie v novém Rusku vydal Západ stamiliony dolarů.

PZ: Ale ruští agenti v USA i na Západě… 

Ale no tak, copak toto je „přes čáru“ v dnešním světě? Může se nám to nelíbit, ale nemusíme hned planě moralizovat či přímo fňukat. Před několika dny na kolegiu Federální bezpečnostní služby Vladimír Putin uvedl, že v Rusku „v minulém roce byla překažena činnost 53 kádrových pracovníků a 386 agentů zahraničních služeb“. Hádám, že nešlo o pracovníky a spolupracovníky zpravodajských služeb afrických států. Prostě vzájemná důvěra Ruska a Západu se vytratila.

PZ: Někdo by mohl říci, že si protiřečíte. Říkáte, že se důvěra mezi Ruskem a Západem vytratila, a zároveň zpochybňujete zvýšení vojenských výdajů evropských států NATO. A někdo by mohl namítnout, že v době nejistoty jiná opora než armáda neexistuje. 
 
Dobrá, vraťme se tedy k nejnovějším údajům IISS. Tento institut pracuje podle stejné metodiky, jakou používá NATO, údaje jsou tedy srovnatelné. IISS uvádí, že v roce 2016 činily vojenské výdaje USA 604,5 miliard a Ruska 58,9 miliard dolarů (Čína 145,0 miliard). Porovnejme si to s oficiálními čísly NATO z poloviny loňského roku: Severoatlantická aliance měla pro rok 2016 vojenské výdaje 918,3 miliard dolarů, evropské členské země Aliance, tedy bez USA a Kanady, pak v souhrnu 238,8 miliard dolarů.

Jestli počítám dobře, ruské vojenské výdaje byly loni téměř 15,6krát menší než výdaje NATO. Byly též 4,1krát menší než výdaje evropských členů Aliance. Co by ještě chtěli hlasatelé rusofobie navyšovat? Že Putin stojí před branami NATO a chystá se při tomto poměru sil zaútočit na bezbranné státy Aliance – tomu snad nemůžou věřit ani veřejnoprávní redaktoři. I když u ČT jeden nikdy neví.

PZ: To jste nenamaloval zrovna optimistický obraz světa. Co v této situaci dělat? 

Přejít ke konstruktivní diplomacii. Přestat s divokými propagandistickými hesly zaměřenými na domácí publikum, přiškrtit neukojitelný hlad vojenskoprůmyslového komplexu a na drobných kompromisech začít budovat důvěru. Přežít – to vyžaduje víc než pečovat o ekologii. Tento svět není nejlepším z možných světů, ale jiný nemáme.

(Jiří Kouda, prvnizpravy.cz)
Uverejnené so súhlasom prof. Oskara Krejčího, foto Alexander Piekov

Priemer: 4.9 (50 hlasov)
     
Reklama
Reklama

Blogy a statusy

Reklama
Top Mobilné telefóny
Reklama
Reklama