Demise členů vlády v roce 1948 – čeho je moc, toho je příliš...!

Počet zobrazení: 4315

Komunisté byli v době do roku 1989 kritizováni za nadměrné „svatořečení“ některých významných výročí. Nebyl to jen Únor 1948 nebo VŘSR, ale po sametové revoluci si „své schytaly“ například i oslavy MDŽ, které byly ale vyhlášeny svátkem už před I. světovou válkou (Kodaň – rok 1910), tedy více než deset let před vznikem KSČ (1921) a ještě více než KSS (1939).

Poslední únorové dny tohoto roku ovšem překonávají vše myslitelné. Bez ohledu na to, zda jde o média soukromá či veřejnoprávní, předstihují se v nejrůznějších dokumentech a komentářích, popisují chronologii jednotlivých únorových dnů před 70 léty, ale s přesností si „hlavu nelámou!“.

1-vyroci-vitezneho-unora-1948-3-kcs-cervenohneda-1186-cenik-znamek-detail.jpg










Známka k prvému výročiu Víťazného februára.

Příkladů by to vydalo na velmi dlouhý článek. Zaměřím se tedy na jediné, snadno ověřitelné a dohledatelné téma. Jde o demisi ministrů ve vládě premiéra Klementa Gottwalda, kterou jmenoval prezident Edvard Beneš 2. července 1946.

Právě tahle záležitost vyvolává emoce a jejich interpretace vede k označování dějinné události termíny jako slovy „puč“, násilný převrat, převzetí moci (s přívlastky ústavní i neústavní...), uchopení moci, atd.

I cifry mohou klamat…

Některá média píší, že demisi podalo 12 ministrů z 24 členné vlády, jiná dokonce, že vláda měla 20 členů a demisi podalo osm ministrů, česká veřejnoprávní ČT informuje (podobně jako ČTK…) že ve vládě bylo devět komunistických ministrů, atd., což je určité zjednodušení, protože KSČ měla 6 mandátů a KSS pak 3 mandáty (2 ministry – V.Širokého a J.Duriše + 1 státního tajemníka V. Clementise).

Právě počet členů vlády je někdy „jablkem sváru“. Vláda totiž měla s předsedou vlády, jeho 5 náměstky a 18 ministry celkem 24 členů, ale členy vlády byli i dva státní tajemníci (národní obrany a zahraničních věcí) celkem tedy měla vláda 26 členů.

Demise 12 ministrů, podaná 20. února 1948 (vždy 4 členové vlády z Československé strany národně socialistické, Československé strany lidové a slovenské Demokratické strany) tedy v žádném případě nemohla vést k  pádu vlády (rozpuštění vlády či vyhlášení předčasných voleb…), ale umožňovala „ústavní řešení“ – tedy její doplnění – tj. rekonstrukci.

Zajímavé určitě je, že ani historici ani politologové dodnes nevyjasnili, zda o 5 dní později ohlášená demise dvou ministrů Československé sociální demokracie (náměstka předsedy vlády Františka Tymeše a ministra výživy Václava Majera) ještě nějak ovlivnila sled únorových událostí. Jinými slovy, zda byla vůbec podána, doručena…atd. ?

Každopádně nebyla součástí seznamu ministrů v demisi, který předseda vlády K. Gottwald předložil prezidentu republiky.

Na co se ale zcela zapomíná…

Ve „zdrcující většině“ mediálních materiálů, které jsou k únorovým událostem dnes (a také i před rokem 1989…) publikovány, ale zcela chybí, jak vypadala nově rekonstruovaná vláda Klementa Gottwalda po 25. únoru 1948.

Na první pohled by se zdálo, že komunistický premiér doplní do vlády jen členy své strany. Ale nestalo se tak zcela.

Naopak bližší seznámení ukazuje, že v 26-ti členné vládě přibyli jen 3 členové KSČ (A. Zápotocký – náměstek premiéra, A. Gregor – ministr zahraničního obchodu a F. Krajčír – ministr vnitřního obchodu…). Z původní sestavy zůstali i všichni 3 členové vlády za Komunistickou stranu Slovenska (V. Široký, J.  Ďuriš a V.Clementis) a oba ministři „bez stranické příslušnosti“ (J. Masaryk a L. Svoboda).

Dalších 9 doplněných ministrů bylo velmi pestrou skladbou politického spektra:

  • 5 ministrů za Československou sociální demokracii (B. Laušman, Z. Fierlinger, E. Erban, E.,Šlechta), L.Jankovcová – byla jako jediná i v původní vládě, šlo o rezort průmyslu…
  • 2 ministři za Československou stranu lidovou (A. Petr, J. Plojhar)
  • 1 ministr za Československou stranu národně socialistickou (A. Neuman)
  • 2 ministři za slovenskou Demokratickou stranu (V. Šrobár, J. Ševčík)

Po únorových událostech 1948 došlo k velice dramatickým změnám i personálním „převratům“ uvnitř jednotlivých stran, které měly v rekonstruované vládě své ministry. Bezesporu to bylo mnohdy také vynuceno – kromě osobních ambic jednotlivců – i uskutečňovaným nátlakem představitelů KSČ. Je to ale záležitost, která by vydala na další článek.

Za připomenutí ještě stojí, že 300-členné Ústavodárné shromáždění Československé republiky –Parlament byl v té době stále ještě velmi politicky diversifikován. Počtem mandátů byla nejsilnější KSČ (93) následovaly ČSNS (55), ČSL (46), DS (43), ČSSD (37), KSS (21), 3 mandáty měla Strana slobody a 2 mandáty pak Strana práce.

Další volby se konaly 30. května 1948, už s jednotnou kandidátkou Národní fronty + pověstnými „bílými hlasovacími lístky“ určenými těm voličům, kteří s NF nesouhlasili. Jen pro ilustraci, ve volbách jich bylo odevzdáno celkem plných 994 419 (13,4%). Dalších více než 250 tisíc hlasů bylo neplatných.

Z výše uvedeného jasně vyplývá, jednak, že nově rekonstruovaná vláda v novém složení pracovala po 25. únoru 1948 ještě tři měsíce, což se vlastně z hlediska hodnocení událostí Února 1948 nijak nehodnotí, a jednak, že to bylo cca tak dlouho jako v České republice současná Babišova vláda v demisi, nebo v první dekádě po r. 2000 také vláda bez důvěry – M.Topolánka…!

Facebook icon
YouTube icon
RSS icon
e-mail icon

Reagujte na článok

Napíšte prosím Váš text.

Blogy a statusy

Píšte a komunikujte

ISSN 1336-2984