Operace Jericho
Zastavil jsem se na potlachu s emeritním učitelem Univerzity obrany v Brně. Starému oficíru ožila ve vzpomínkách stará sláva, válčil zase za Čepičky nebo aspoň za Tvrdíka. Navzdory sentimentu dosti věcně kritizoval stávající vedení resortu obrany; nikoliv pro feminizaci, nýbrž pro prostou nekompetentnost. Vedle exšéfa genštábu Štefky, jehož služební postup provázela nezáviděníhodná šeptanda o hlouposti, absenci vyššího vzdělání či kariérní ženitbě a profesní pád zase žaloby na jeho blízké podřízené, zmiňoval nezapomenutelnou místopředsedkyni vlády, Vlastu „Radar“ Parkanovou. Děsil se stále jejího greenhornského zpěvu, čemuž jsem musel oponovat. Zastávám názor, že nešlo o astrotrapas, jenž rozbil „mříže lvům v kleci jatým“. Písně kosmické, které se s bezpečnostní politikou Obamy změnily v Povídky malostranské, mají hluboké militární opodstatnění. V lidovecké ministryni snad dobře známé Knize se píše, jak hradby města Jericha zbořila vojenská kapela, takže správkyni věcí války možno chválit za sledování posledních trendů akustických zbraní.
Proč připomínám ministryniny hříchy mládí? Protože v nedělních Otázkách Václava Moravce znovu ťala do živého, když mluvila o divokých pandurských akcích a samostatném Kosovu. Nakonec sice své výroky naznačující například hluboké neznalosti soudobých dějin Západního Balkánu mírnila, ale marně. Má svatou pravdu – chtělo by to zvolnit a zamyslit se. Připomínám tudíž jí i mnohým jiným poučení z Operace Jericho. Proběhla za druhé světové války, když letky spojeneckých letounů Mosquito čili hejna útočných Komárů napadla žalář v Amiensu, jenž svíral francouzské vlastence čekající na popravu. Andělé života za cenu vlastních smrtelných ztrát – včetně velitele útoku Charlese Pickarda, někdejšího velitele 311. československé bombardovací perutě – prorazili pevné zdi vězeňského komplexu, a tak mnozí odsouzenci prchli. Nabytí svobody, tentokrát z temnic frází o dobru a zlu, ze srdce přeju nejen Vlastě Parkanové, ale i řadě aktivistických novinářů, kteří až příliš dobře vědí, do koho je v našich časech beztrestné, ba záslužné kopat. Viděli jsme to při leteckých útocích na Novou Jugoslávii, které vytvořily pseudostát narkomafie. Dále v hodnocení tzv. ukrajinské oranžové revoluce s jejími „prozápadními a prodemokratickými“ vůdci – pozdější kleptokracií, jež se štěká jako psi a lví podíl měla na „druhé plynové válce“ s Moskvou, co poškodila půl Evropy; především Slovensko a právě Balkán. Kapitolami pro sebe byla mediální radarofilie vyvolavší stejně zoufalou radarofobii či „nestranné“ vítání George Bushe. Novosvětského Jakeše vybaveného „stalinskou“ rétorikou o zostřování boje s nepřáteli Světla…
Asi jsem naivní, ovšem dvacet let po Listopadu 1989, deset po vstupu do NATO a pět roků od přijetí Bruselem si snad už malý odstup, kapičku vnitřní svobody dovolit můžeme a dokážeme. Anebo ne?
