Pierot Kundera a harlekýn Havel – dvě tváře české inteligence

(k 90. narozeninám Milana Kundery)

Milan Kundera představuje v české literatuře i světě veřejném přesný protipól Václava Havla. Havel byl analytik, jako dramatik (i díky pomoci kybernetického bratra Ivana) byl matematik, jako esejista suchý patron benešovského typu: za prvé, za druhé, za třetí, z básní dokázal napsat leda kovem dunící strojopisnou parodii Antikódy, jako politik byl eklektik již vytvořeného. Kundera je naproti tomu esenciální básník, který tvoří světy, jazzman a vystudovaný hudební skladatel, tkající své skladby z éteričtější esence, než dávají k dispozici slova a literatura. Jeho příklon k románu je dán zásadním úrazem jeho života, jeho až křečovitá nenávist k básníkům a k poezii, manifestovaná v románu Život je jinde, je traumatická reakce básníka, který se v mládí zmýlil a dal se do služby špatné věci, za což zaplatil cenu nejvyšší, což tvůrci aféry Kunderagate z měsíčníku Respekt nemohli pochopit (otázka je, zda kdy co pochopili). Přesto vše je Kundera stále esenciální básník, žijící v idejích, a nejlépe se to projevilo po okupaci v roce 1968, když Kundera a Havel vedli polemiku, v níž Kundera tvrdil, že Čechoslováci tím, oč se pokusili v Pražském jaru, totiž o skloubení socialismu a svobody, došli apoteózy, vrcholu své existence, a svou nenásilnou reakcí na okupaci to ještě umocnili – zatímco Havel, pro kterého byl sociální rozměr ve skutečnosti vždy něco mimo jeho vnímání, se dal slyšet, že takový názor je směšný a že pokud jsme se snažili obnovit svobodu slova a demokracii, obnovovali jsme jen to, co dávno mají všechny západní státy. Oba pánové svou rozdílnost jen umocnili svými dalšími postoji za normalizace (Havel zůstal a politicky bojoval, Kundera odešel, aby se politických tlaků zbavil) a po roce 1989, kdy se realistický a eklektický Havel přes všechny pacifistické a neutrální proklamace stal prezidentem, který nás právě v době nejpochybnějších činů tohoto uskupení přivedl do NATO – a Kundera se v téže době prohlásil Francouzem, pořídil si dva domy co nejdál od civilizace (jeden na Martiniku, jeden na Islandu), a začal psát básnivé eseje.

Dvě tváře české inteligence 20. století. Donchuán, o jehož záletech se dozvídáme další a další historky – a muž, který i po šedesáti letech manželství vyhlíží z okna svou ženu, až se vrátí domů z nákupu. Harlekýn z Goldoniho Sluhy dvou pánů – a Pierot z Čapkovy Lásky hry osudné...
____

Pod čarou: Namítne-li mi někdo Kunderův podpis pod pamfletem proti brexitu a žlutým vestám, odpovím jediné: starý pán po tolika bojích už nemá sílu být up to date a orientovat se v tom, co se kolem něj děje. Dovršil věk, kdy podoben profesoru Nejedlému, z něhož si v mládí utahoval, také už podepíše vše, oč ho požádají. Svou roli zde jistě sehrává fakt, že se v dvojí typologii, kterou vymyslel Vladimír Páral (hladový červený – sytý modrý), už dávno dostal na stranu modrých...