O jedné cestě

Počet zobrazení: 2219

Kdysi mě můj švýcarský kamarád Tindaro učil v Bernu rusky tak, že vytáhl legendární knihu Moskva-Petušky v originále a četli jsme si ji nahlas. Je to skvělý text, v němž autor vypráví o dni, kdy se z centra Moskvy vypravil za svým synem na její předměstí, do Petušek. Je to vlastně variace na Joyceova Odyssea, až na to, že hlavní hrdina Moskvy-Petušek byl při své cestě totálně ožralý. Rozhodl jsem se to dnes zkusit po něm. Možná proto, že jsem se narodil o půl deváté večer, o půl deváté večer jsem vyrazil do ztichlého Hradce hledat otevřenou hospodu. Prošel jsem celé centrum a všude bylo zavřeno. Protože jsem měl u sebe kreditku, otevřel jsem si jí aspoň svoji zavřenou banku (další paradox: jediná organizace tohoto státu, která mě, anarchistu, vpustí dovnitř kdykoli chci, je banka), na automatu jsem zaplatil měsíční platbu za telefon a vybral si peníze na nájem (čehož jsem pak v jedné chvíli zalitoval).

Když jsem vyšel z banky, projel kolem mě trolejbus Fialka, který je můj anděl strážný, o kterém občas píšu. Udělal jsem větší kruh kolem centra, sázeje hlavně na hospodu s mongolským názvem Gobi (která se ovšem vyznačuje tím, že jsou v ní na trámech přibité poznávací značky všech států USA), ale ani ťuk. Napadlo mě, že si počkám na autobus 24, který jede kolem většiny hradeckých hospod, a budu se dívat, jestli se uvnitř svítí. Skončil jsem neúspěchem před největším obchodním domem v Hradci (zavřeným), před nímž jsem potkal paní na vozíčku, která podle tašek, které vlekla na klíně, byla očividně bezdomovkyně. Po dotazu, jestli nechce někam strčit, jsem zjistil, že máme společný cíl, a po pár slovech i to, že se známe z doby, kdy jsem pracoval v hradecké ubytovně pro bezdomovce (jinak bychom známost nezjistili; oba jsme měli roušky). Moje bývalá klientka sice věděla, co se aktuálně děje – jediné, co nevěděla, bylo, že jsou zavřené hospody: světabol bez záložní petky z výprodeje na ni přišel po několika letech. Vyprávěla mi o komunitě, se kterou bydlí v odstaveném vagóně (na vozíčku!), pak začala s výpočtem chlapů, kteří ji v životě zradili, a když po několika kilometrech zjistila, že mě to nebaví a hospodu nejspíš nenajdeme, nechala se naložit do autobusu mířícího na hlavní nádraží.

Rozpršelo se a kolem opět projela Fialka, vracející se na druhém konci města svou linkou zpět. Osiřelý jsem si vzpomněl na sportbar na předměstí, ve kterém mají štamgasti ve zvyku z DVD fandit starým vyhraným zápasům – který jsem asi před 14 dny (ale ve dne!) viděl otevřený. Těsně před desátou jsem se konečně dočkal! Vchod do baru byl přehrazený stolem, na který se od výčepu donášelo pivo ven, ale pár štamgastů v něm přesto sedělo u stolů. Poručil jsem si dvanáctku a majitel mi poradil tu nejdražší s odůvodněním, že se po karanténě musí zahojit. Zároveň mě poprosil, abych mu zaplatil v drobných, zatímco mě během platby (nejspíš co cizince nepatřícího do jeho zákaznické družiny) luxoval očima.

Pil jsem druhé pivo v kelímku, představoval jsem si, že mám pořád práci, o kterou jsem přišel v lednu (ještě před krizí) a jdu po ní na pivo, a střídavě poslouchal vyprávění jednoho z kolegů hostů, který vyprávěl, jak synovi, který mimo karanténu chodí do hokejové školy, nakoupil branky a výbavu, se kterou teď doma trénuje – a domlouvání se dvou chlapů opodál (jednomu bylo dvacet, druhému asi padesát), jak si spolu najmou levný podnájem. Pak jsem si ale vzpomněl na kamaráda, který bydlí přes ulici, jenže než jsem mu z cedule opsal do esemesky značky piv s nabídkou, že mu udělám donášku až do domu, nějaká síla mě začala táhnout dozadu… Byl to ten padesátiletý štamgast, kterého jsem předtím nikdy neviděl, ale který mnou začal cloumat za límec a řvát: „Já tě znám! Seš fízl! Chceš nás udat, že sme tu bez roušky! Přiznej se, hajzle!“

Jako člověk, který zná daleko líp než hospody stromy, u nichž se cestou domů z nich dá odskočit, jsem se o chvíli později zastavil u toho nejpříjemnějšího z nich, smrku, stojícího před školní jídelnou za naším domem, která během běžného provozu voní smaženou cibulkou, mákem a dávno ztraceným domovem. Vyčůral jsem se a příjemně unavený pak upadl do mokré trávy v místě, kde mě obestoupil háj vrostlých lip. Padl na mě pocit pohanského žrece, který, zpit medovinou, oslovuje přátelské bohy, aby pomohli jemu i jeho zemi, ale jsa monoteistickým křesťanem, pomodlil jsem se namísto toho k Bohu jedinému. Tomu, o němž už dávno vím, že jeho cesty jsou tak nevyzpytatelné, že kdybych se zítra ráno namísto doma ve čtvrti Labská kotlina probudil v Petuškách, nebudu se tomu vůbec divit.

Fejtón vyšiel brnianskom týždenníku Kulturní noviny

Facebook icon
YouTube icon
RSS icon
e-mail icon

Blogy a statusy

Píšte a komunikujte

ISSN 1336-2984