Hovado. O šanci, která není odepřena nikomu

Počet zobrazení: 3210

Když jsem v krizi, odkládám cvičení Ignáce z Loyoly a pouštím si příběhy z poslední světové války. Stáhnul jsem si po letech Schindlerův seznam. Schindlerův seznam i wintonovští Všichni moji blízcí byly natočeny v době, kdy jsme byli na střední škole. Tehdy jsme na to šli se třídou do kina a na konci – drzí gymnazisti – jsme všichni brečeli, ale taky jsme se úlevně smáli, když na samém konci filmu přijede do už nehlídaného tábora s tisícovkou spících Židů vojáček na koni a řekne: "Osvobodila vás Rudá armáda". Američan Spielberg to tak natočil... Trvalo dlouho než mi došlo, že bez devíti milionů padlých z Rudé armády, která nacistický režim za čtyři roky doslova natlačila do moře technikou, kdy za jednoho padlého rudoarmějce nastavili kulce prsa tři další, by ty tábory pro Židy, Romy, Slovany, komunisty, sociální demokraty, liberální demokraty, křesťanské aktivisty, homosexuály, avantgardní umělce, fungovaly dodnes. Některým potomkům židovských předků, kteří by bez tohoto zásahu dnes nežili (Pavlovi Novotnému, Jakubovi Železnému...), to dodnes nedošlo. Ale o tom jsem psát nechtěl.

Schindlerův seznam je film o holocaustu a o lidskosti. Nedrží se v podrobnostech příběhu tak úplně historické pravdy, ale to se film a vůbec umění drží málokdy, Dichtung má jiné zákony než Wahrheit. Pro mě je to ale film o tom, že člověk, který žije jako hovado, a ví o tom, přece ještě může udělat něco dobrého.

Nechci tím v nejmenším urazit Oskara Schindlera, poněvadž kolika lidem pomohl k životu on a kolika já? Vzpomínám si všehovšudy na jeden případ, kdy jsem krátce pracoval v chráněné dílně s bydlením, kde se na měsíc (na tak zvaný odlehčovací pobyt) objevila moje bývalá klientka Radka z noclehárny pro bezdomovce. Věděl jsem, že má Parkinsonovu chorobu v poslední fázi a přitom žije na ulici. Šel jsem za svojí tehdejší šéfkou a zeptal se jí, zda to o Radce ví. Nevěděla. Nemusel jsem říkat nic moc, stačilo vypovědět jí Radčin příběh a šéfka (protože to byla skutečná sociální pracovnice, a ne chodící sbírka sociálních nařízení, které vymýšlejí od stolu úředníci, kteří jsou buď úplně mimo nebo úplně asociální) mi sama dořekla, co od ní chci: Aby zařídila, že už Radka nikdy nebude muset odejít na ulici. Zařídila to, i když to bylo proti všem existujícím nařízením, ode mě chtěla jen, abych s Radkou oběhal úřady a zařídil jí papíry (které jsou to, co člověku na ulici ukradnou jako první, během pár dní). Byl jsem použit. Nezafungoval jsem tedy tehdy jako Schindler, tím byla moje šéfka - zafungoval jsem spíš jako jeho úředník Stern – ale jsem rád, že si tuhle příhodu s sebou jednou budu moci vzít do hrobu jako malou polehčující okolnost.

Znám víc lidí, o kterých by se daly natočit americké hrdinské filmy - a zcela podle pravdy. Pro mě je ale určen jiný příběh: Člověk, který žije jako hovado (anebo je na rozdíl od jiných cvičený o sobě tak přemýšlet) přece ještě může udělat něco dobrého.

(Fejtón vyšiel v brnianskych Kulturních novinách 14. 9. 2020)

Facebook icon
YouTube icon
RSS icon
e-mail icon

Blogy a statusy

Píšte a komunikujte

ISSN 1336-2984