Politolog Oskar Krejčí ve svém komentáři upozorňuje na nebezpečí, že během několika měsíců může svět přijít o jednu z nejdůležitějších smluv, které udržují jaderné zbrojení pod částečnou kontrolou.
Počátky nejdůležitějších politických událostí bývají zpravidla skryté. To platí zvláště o diplomacii mocností, kde se často míchají snaha udržet tajemství týkající se konečného cíle a manévry spojené s taktikou. Utajování se netýká jen partnera či protivníka, ale také veřejnosti, jejíž emoce spojené s neúplnou informací mohou výrazně narušit či přímo zničit vlastní záměr jednání. Navíc, když se do záležitostí mezinárodní politiky zapletou laici jako pražští konšelé či nějaký ten senátor-amatér, bývá z toho poměrně slušný zmatek – a ostuda. Někteří autoři proto tvrdí, že zahraniční politika je záležitostí aristokracie. Vhodnější ale je říkat „měla by být“ aristokratická a zdůraznit, že se jedná o aristokracii ducha, nikoliv rodu. V každém případě má diplomacie svojí povahou tak trochu nedemokratický charakter.
Skryté jednání
Minulý týden se v Helsinkách sešli vyjednávači ze Spojených států a Ruska, aby projednali osud jedné z nejdůležitějších smluv, která reguluje zbrojení: Nový START [2]. Schůzka proběhla za minimálního zájmu sdělovacích prostředků, což však není dáno pouze utajením samotného jednání. Zájem by měl vyvolat fakt, že tato úmluva o omezení strategických jaderných zbraní, nedojde-li k nějaké nové dohodě, vyprší počátkem února příštího roku – a pak by svět mohl jen přihlížet obnovenému divokému závodu v nukleárním zbrojení.
Dohoda Nový START (START je akronym z anglického Strategic Arms Reduction Treaty, tedy Dohoda o omezení strategických zbraní) byla podepsána prezidenty USA a Ruska v dubnu 2010 v Praze. Jedná se o sedmou dohodu mezi Washingtonem a Moskvou týkající se kontroly zbrojení v oblasti strategických útočných zbraní čili o redukci počtu a stanovení limitů pro povolené množství nosičů a pro počty jaderných náloží strategického určení. Tedy zbraní, které jsou schopné jedním úderem trvajícím méně než hodinu dosáhnout konečných cílů války. Například zničit lidskou civilizaci. Každá z těchto úmluv je jiná, ta, které se říká Nový START nebo START-III, stanovila počet strategických nukleárních náloží na 1550 jak pro USA, tak pro Rusko. Zmenšen byl počet mezikontinentálních raket, balistických raket odpalovaných z ponorek a strategických bombardérů na 700 (dalších sto nosičů může zůstat v rezervě).
Neurčitý stav
Jak ukazuje následující graf, podle serveru Arms Control Association [3] je aktuálně ve světě téměř 13 500 jaderných náloží. Z grafu vyplývá, že limity stanovené dohodou Nový START jsou plněny. Samozřejmě za předpokladu, že dokážete odlišit strategické nálože v bojové pohotovosti od těch, které jsou jenom uskladněné či určené k rozebrání. Washington a Moskva to rozlišit umí, smlouvu Nový START doprovázejí i pravidla týkající se stálého vzájemného informování o změnách a zásady kontroly plnění dohody.
Smlouvy tohoto typu jsou výsledkem usilovné práce, ovšem obsahují řadu kompromisů a zadních vrátek umožňujících zdokonalování jaderných arzenálů. Tak například v té první dohodě, podepsané v roce 1972, SALT I (SALT je akronym z anglického Strategic Arms Limitation Talks – tedy Rozhovory o omezení strategických zbraní), byl zmrazen počet odpalovacích zařízení. Nebyl však stanoven práh pro jaderné nálože. Stalo se tak v době, kdy se rodil systém hlavic s více samostatně naváděnými náložemi (MIRV – Multiple Independently Targetable Reentry Vehicle) jak na mezikontinentálních raketách, tak i na raketách odpalovaných z ponorek. Výsledkem bylo, že od podpisu této smlouvy do roku 1978 stouplo množství jaderných náloží v strategických silách USA téměř 4,3krát. Americká raketa LGM-118 Peacekeeper mohla nést až 12, sovětská R-36 (v kódovém označení NATO SS-18 Satan) deset samostatných jaderných náloží. Americká raketa Trident II, odpalovaná z ponorek USA i Velké Británie, mohla těchto náloží nést až čtrnáct, schopných zasáhnout různé cíle.
Smlouva Nový START pracuje s pojmem warhead, což se zpravidla překládá jako „hlavice rakety“. Jenže jaderná zbraň – to mohou být jaderné miny, náboje do děla, bomby, hlavice střel s plochou drahou letu či hlavice balistické rakety. Navíc vztah hlavic a náloží zůstává i nadále složitý. V roce 1993 byl dohodou START II systém MIRV zakázán. Jenže tato smlouva nebyla ratifikována, nevstoupila v platnost. Spojené státy systém MIRV ze svých raket sundaly a nahradily jej jadernými monobloky. Když ale v roce 2002 Washington odstoupil od dohody o omezení systémů protiraketové obrany a začal budovat svůj globální systém obrany, Rusko se při hledání cest, jak udržet odstrašení, začalo k systému MIRV vracet. Neodstranilo jej ze všech raket. V roce 2010 nastoupila do služby v ruské armádě raketa RS-24 Jars, která může startovat jak z podzemního sila, tak i z mobilních odpalovacích ramp a dokáže nést v hlavici – podle různých odhadů – tři až šest samostatně naváděných náloží. Smlouva Nový START tento problém neřeší. Právě tak neurčitě počítá „jeden strategický bombardér = jedna nukleární nálož“ – byť takový bombardér jich unese víc.
Mrtvý bod
Žádná smlouva není dokonalá, což bezesporu platí i o dohodě Nový START. Obsahuje zmíněná zadní vrátka, a má-li kontrolovat zbrojení, tváří v tvář novým druhům strategických zbraní rychle zastarává. Jenže zajistit nějakou kvalitativně lepší smlouvu se do konce prezidentství Donalda Trumpa nepodaří. Jediným rozumným řešením je její prodloužení o pět let, což text smlouvy Nový START při oboustranném souhlasu umožňuje. A využít získány čas k jednání o smlouvě nové.
Jednání o osudu smlouvy Nový START nezačala šťastně. Pro současný Bílý dům je snad vše, co bylo dohodnuto za vlády Baracka Obamy, špatné. Nejnovější Nuclear Posture Review [4], oficiální dokument Pentagonu, prodloužení dohody Nový START nevylučuje, ale také tento postup nikterak nedoporučuje. Jenže podle dostupných informací – viz například analýzu Kongresového výzkumného centra [5] ze září letošního roku – prezident Donald Trump už při prvním telefonickém rozhovoru s Vladimírem Putinem v únoru 2017 odmítl návrh ruského prezidenta dohodu Nový START prodloužit. Loni pak Trump i jeho vyjednavači začali mluvit o tom, že by (a) smlouva o strategických zbraních měla zahrnovat i Čínu; (b) Moskva by měla tlačit na Peking, aby pozvání přijal, neboť je to v jejím zájmu.
Rusko odmítlo nutit Čínu k jednání s tím, že připojení k mezinárodní smlouvě musí být dobrovolné. Zároveň připomnělo, že nejde jen o Čínu: vyjednání by se mohly či dokonce měly účastnit i Francie a Velká Británie, jejichž jaderné zbraně můžou zasáhnout cíle v Rusku. Takto by nová dohoda dostala formát všech oficiálních jaderných mocností a stálých členů Rady bezpečnosti OSN. To ovšem Paříž a Londýn odmítají – a Washington na ně netlačí.
Jablko sváru
A co Čína? Marshall Billingslea, americký vyjednavač o smlouvě Nový START, pronesl na adresu Pekingu líbivou větu: „Statut velmoci vyžaduje chování s velmocenskou odpovědností.“ Čína ale pozvání Trumpovy administrativy z dubna loňského roku na jednání o smlouvě Nový START odmítla. Důvod je prostý: její nukleární arzenál je kvantitativně něco zcela jiného než arzenál Ruska a Spojených států. Padly poznámky v duchu „zúčastníme se jednání, až snížíte počty svých jaderných zbraní na naši úroveň“. V každém případě platí, jak připomíná i graf, že více než 90 % světových zásob jaderných náloží mají Rusko a Spojené státy. Spojené státy si pozváním Číny na jednání jen řeší svoji účelově pěstovanou paranoiu. Ta je patrná například v letošní výroční zprávě Pentagonu [6] o čínských ozbrojených silách, kterou americké ministerstvo obrany připravilo pro Kongres USA.
Pokud jde o velmocenskou odpovědnost, nebyla to Čína, kdo vypověděl smlouvu o omezení systémů protiraketové obrany, dohodu o likvidaci raket středního a kratšího doletu či jadernou dohodu s Íránem – nemluvě o pařížské klimatické smlouvě a podobně. V knize Porozumění čínskému nukleárnímu myšlení [1] Li Bin, profesor z pekingské Univerzity Čching-chua, upozorňuje, že rozdíly mezi USA a Čínou nejsou dány jen odlišným bezpečnostním prostředím a různou vojenskou úrovní, ale i odlišnou filosofií jaderné bezpečnosti. Jestliže vojenští stratégové v USA při rozborech kladou důraz na technickou stránku strategické stability, čínští analytici berou v potaz jak technické, tak i politické aspekty. Spojené státy vnímají bezpečnostní hrozby jen jako kapacity a záměry jiných států, pro Čínu je bezpečnost otázkou vnitrostátní i mezinárodní. Čína cítí hrozby jak vojenského, tak i nevojenského charakteru, tedy včetně přírodních katastrof a podobně. Proto také Čínská lidová osvobozenecká armáda nastoupila letos do první linie v boji proti novému koronaviru i v případě velkých záplav.
V dokumentu Čínská národní obrana v nové éře [7], který schválila Státní rada ČLR loni v červenci, se Čína opětovně zavázala, a to jako jediná jaderná mocnost, že „nikdy a za žádných okolností nepoužije jaderné zbraně jako první, a že v žádném případě nepoužije jaderné zbraně proti státům bez jaderných zbraní nebo zónám bez jaderných zbraní a nebude jimi hrozit“. Peking zároveň obhajuje úplný zákaz a důkladné zničení jaderných zbraní, prohlašuje, že se nikdy nezúčastní žádných závodů v jaderném zbrojení a bude udržovat své jaderné schopnosti na minimální úrovni požadované pro národní bezpečnost.
Potřeba důvěry
Smlouvy, jako je Nový START, mají za úkol učinit politiku supervelmocí více předvídatelnou, upevnit stabilitu a vytvářet pocit většího bezpečí v prostředí mezinárodní politiky. Tedy v prostředí, které je přeplněné tajnostmi, nepřesnými či přímo nepravdivými informacemi a postranními úmysly. Zmenšují také plýtvání materiálními i lidskými zdroji, což rozhodně není zanedbatelný zisk. Zatím ale více kontrolují zbrojení, než odzbrojují. Dalo by se říci, že dohody o zbraních hromadného ničení především vyřazují z výzbroje zbytečné zbraně. I v případě, kdy snižují počet strategických nosičů a náloží, zachovávají schopnost USA a Ruska život na této planetě mnohonásobně vyhladit. Suma sumarum, i platné smlouvy jsou nedokonalé, potřebují vylepšovat.
Možná má Donald Trump pravdu, když mluví o potřebě „nové generace“ smluv pro 21. století. Základem skutečně nových smluv však nemůže být úsilí o vojensko-technickou převahu a vzájemné zastrašování. Musí být založeny na vzájemné důvěře. Důvěře, jejímž samozřejmým základem je dodržování existujících úmluv. Ona tolik skloňovaná velmocenská odpovědnost začíná u plnění snad nejdůležitější ze smluv tohoto typu: Smlouvy o nešíření jaderných zbraní [8]. V ní se oficiální jaderné mocnosti, takto stálí členové Rady bezpečnosti OSN, zavázaly k jadernému odzbrojení. Občas si na tento závazek vzpomenou i v Bílém domě. Tak třeba ve dnech podpisu dohody Nový START, prezident Barack Obama [9] v plamenném projevu na pražském Hradčanském náměstí prohlásil, že „Amerika se zavazuje usilovat o mír a bezpečí světa bez jaderných zbraní“.
Kdeže loňské sněhy jsou…
Odkazy
[1] Viz Understanding Chinese Nuclear Thinking. Washington: Carnegie Endowment for International Peace, 2016.
(Komentár uverejňujeme v spolupráci s českým webovým časopisom !Argument)