Vypadalo to, jako by Janis Varufakis uspořádal velký seminář pro studenty. Je úterý 9. února a v berlínském divadle Volksbühne [2] se schází aktivisté, odboráři, ekonomové, intelektuálové a umělci z celé Evropy. Vyjadřují se ke krizové situaci v jednotlivých zemích a navrhují nejrůznější řešení. „Ztratili jsme ulici, lidé poslouchají islamofoby,“ stěžuje si německá politoložka. „Musíme lidem věřit, je třeba, aby víc participovali a spolurozhodovali,“ namítá řecká aktivistka. V divadle to doslova srší energií. Asi nejrazantnější jsou Španělé, kteří dodávají ostatním odvahu: „Představte si tváře našich politiků, až uvidí skutečné nadnárodní hnutí. Taková představa je k nezaplacení!“ provolává večer k publiku spoluzakladatel strany Podemos Miguel Urbán [3]. Startuje hnutí za demokracii v Evropě 2025 [4] (Democracy in Europe Movement 2025 – DiEM). A jeho cílem není nic menšího nežli zachránit Evropu. Podaří se to?
Vyšlo na A2larm [5] 11. 2. 2016
Foto: Jaroslav Fiala
Koalice proti fašismu
Rok 2015 byl zlověstný. Začal nadějemi po vítězství Syrizy v Řecku, ale skončil jejich zadušením. Do Evropy také přišlo více jak milion uprchlíků. Následkem byl vznik nových plotů, zdí a lágrů. Teroristické útoky v Paříži vyprovokovaly vlnu rasismu, omezování občanských svobod a hrozbu návratu policejních států. Objevily se nové síly, které chtějí Evropu roztrhat na kusy. A právě do této nanejvýš nebezpečné situace vstupuje nové panevropské hnutí. A to je důležitý krok hned z několika důvodů.
Je třeba budovat nadnárodní vazby. Internacionalismus velkého kapitálu stále nebyl konfrontován s internacionalismem práce.
Zaprvé, DiEM 25 zaplňuje prázdné místo, které opustily klasické sociální demokracie. Táhne znovu do boje za prosazení demokratické, sociální a humanistické Evropy. Logicky proto přitahuje pozornost všech lidí, kteří nikdy nevěřili lžím o „líných Řecích“, kteří „nesplácí dluhy“. Stejně jako těch, kteří pomáhají zbídačeným uprchlíkům a bojují s xenofobií. Hnutí má zkrátka ambice stát se reálnou politickou silou a je otevřené široké veřejnosti. Můžou se do něj zapojit všichni demokraté a antirasisté – ať už jde o radikální i umírněné levičáky, zelené nebo liberály. Cílem je nastavit hráz proti fašizaci. Řečeno s Varufakisem, proti „postmoderní verzi třicátých let“.
Jeden novinář nedávno přirovnal Varufakise k bývalému německému kancléři Willy Brandtovi. Právě sociální demokrat Brandt totiž celých šestnáct let předsedal Socialistické internacionále a bývá považován za jednoho z posledních velkých vizionářů demokratické levice. DiEM chce získat na svou stranu lidi vizí sjednocené Evropy, ve které bude možné žít důstojný život. To se palčivě týká zemí středovýchodní Evropy, které – jak výstižně napsal jeden rumunský publicista – slouží Západu jako zdroj levné a flexibilní pracovní síly [6]. Chceme tento problém řešit? A pokud ano, jak?
Návrat k národnímu státu nefunguje
Podle nedávného průzkumu agentury STEM by tři pětiny Čechů hlasovaly proti vstupu naší země do Evropské unie [7]. Průzkumy veřejného mínění sice bývají zavádějící, ale je jasné, že nespokojenost lidí s EU roste. A je podle všeho největší od našeho vstupu do Unie. Lidé se ptají: Co z té EU vlastně máme? Na jedné straně příliv dotací. Ale na druhé straně řadu nevýhod. Pocit, že EU za moc nestojí a nehájí naše zájmy, ostatně sílí ve většině evropských zemí – jakkoliv je u nás často hysterický a přehnaný.
Rozhodování evropských institucí silně ovlivňují zájmy velkého kapitálu, korporací, bank, lobbistů a ratingových agentur. To má za následek, že Unie rozhoduje netransparentně a nedemokraticky. A toto povědomí vytváří – spolu s nízkými platy a špatnou životní úrovní – výbušnou směs. Čím dál častěji se ozývají hlasy za naše vystoupení z EU. A za návrat k „národnímu státu“. Jenže právě tohle je nebezpečná chiméra.
Kapitalismus se globalizoval. A nachází se v dlouhodobé (možná permanentní) krizi. Problém je, že této krizi nedokážeme čelit v rámci národního státu. Je naivní si myslet, že dostaneme ekonomiku pod kontrolu na národní úrovni, a bude vyhráno. Kapitál si vždycky najde cestu, jak této kontrole uniknout. A proto je třeba budovat nadnárodní vazby. Řečeno postaru: internacionalismus velkého kapitálu stále nebyl konfrontován s internacionalismem práce. A je doslova šílená představa, že by pracující měly zastupovat organizace jako Pegida nebo další ultranacionalistické a protiislámské iniciativy. V takovém případě si znovu zopakujeme třicátá a dost možná i čtyřicátá léta.
Dokážeme to taky?
Právě dnes si zaslouží obrovský respekt všichni ti, kteří bojují s rasismem. Jenže zároveň si musíme přiznat, že to nestačí. Stále totiž hrajeme obrannou hru. A to nemůže dlouho vydržet. Přesně z tohoto důvodu by nás hnutí DiEM 25 mělo zajímat. S jeho pomocí se totiž můžou do veřejného prostoru vrátit důležitá témata a nikoli jen zástupné problémy a nesmysly. Třeba něco tak banálního jako důstojný život. Nepřežívá většina z nás od pondělí do pátku – řečeno s antropologem Davidem Graeberem – v práci na hovno [8]? Jak je možné, že tisíce starých lidí, kteří roky tvrdě pracovali, živoří na hranici bídy? A jakou budoucnost odkážeme našim dětem? Zanecháme jim Evropu, která bude připomínat scénáře z katastrofických filmů? Anebo to zkusíme změnit?
Máme dnes víc otázek než odpovědí. Ale lidé, kteří se sjeli předevčírem do Berlína, si to všechno uvědomují. Jedním z mimořádných úspěchů hnutí DiEM je, že se do něj zapojil velký německý odborový svaz IG Metall [9] s více jak dvěma miliony členů (!). Podporu samozřejmě vyjádřila i řada osobností – a nejen „známé firmy“ jako slovinský filosof Slavoj Žižek nebo internetový disident Julian Assange, ale třeba i hudebník Brian Eno [10] či řada europoslanců ze stran zelených a Podemos. Zbystřit by proto měli také naši zelení, autentičtí sociální demokraté, liberálové, odboráři, anarchisté i demokratičtí komunisté. Otázka do pranice zní: dokázali bychom vytvořit podobnou koalici i my?
Ať už je odpověď jakákoliv, sjezd v berlínském divadle Volksbühne ukázal, že možné to je. Vzniklo nehierarchické hnutí, které bude prozatím tlačit na evropské politiky, vznášet požadavky, ovlivňovat veřejné mínění a předkládat alternativy. V divadle byla skvělá atmosféra plná naděje. A já si připomněl citát známé indické spisovatelky Arundhati Roy: „Jiný svět není jen možný; už je na cestě. Když nastane ticho, slyším, jak dýchá.“
Autor je šéfredaktor A2larmu.
SÚVISIACE:
Eduard Chmelár: Demokratizácia ako posledná šanca Európy [11]