Reklama
Reklama

David Petrosjan, arménský novinář, politolog a odborník na vojenství, o konflikte

Počet zobrazení: 1312

Začněme od konce: Podle posledních zpráv to vypadá, že po příměří znepřátelených stran v Moskvě válka v Náhorním Karabachu, v níž Ázerbájdžán zaútočil na tamní mezinárodně neuznanou arménskou republiku Arcach, v sobotu 10. října v poledne skončila a konflikt vstupuje do nové, politické fáze. Jak to vidíte vy, který celý konflikt sledujete jako aktivní zpravodaj z nejbližší blízkosti: z Jerevanu?

Po podpisu protokolu o humanitárním příměří v Moskvě od 12:00 v Jerevanu ázerbájdžánská strana zaútočila na pozice obranné armády NKR v oblasti Karachanbejli a ve směru na Hadrút. Do 12:00 došlo k masivním útokům dronů jižním směrem a útok zasáhl také směrem k venkovské komunitě Jericvank, stejně jako k vesnici Arcvanik v oblasti Kapan v oblasti Sjunik na jihu Arménie. Je tu jedna civilní oběť. Po 12:00 zahájila ázerbájdžánská strana raketový útok na jedno z předměstí města Kapan, které představuje jedno z regionálních center Arménie.

cmsimage-28881.jpg
Mapa Kavkazu s červeně vyznačenou zónou bojů: arménskou Republikou Arcach, sestávající
z někdejší
Náhorně-karabašské autonomní republiky a bezpečnostní zóny při jejích hranicích.

Boje se vedou o mezinárodně neuznanou republika, obydlenou Armény, kterou sice sovětský režim udělal autonomní republikou Arménů, ale dal ji pod gesci sovětského Ázerbájdžánu, který místní Armény masově likvidoval jak před vznikem, tak po rozpadu SSSR, po němž ovšem dle dohody o neměnnosti hranic musely úřední hranice republik i jejich podřízených útvarů (tedy i NK) zůstat tak, jak byly za SSSR – tedy arménský Arcach úředně zůstal pod Ázerbájdžánem. A tak si ho Arméni „pojistili“ vznikem nezávislé Republiky Arcach, která byla založena a etablována v letech 1991–1994, kdy zde také proběhly poslední velké boje. Prosím, uveďte nás „do děje“, kdy boje letos opět začaly? A jaké jsou požadavky Ázerbájdžánu?

Začátek aktuálního vojenského útoku ázerbájdžánské armády na Náhorní Karabach se datuje v 7.10 hodin 27. září tohoto roku. Ázerbájdžánské vedení porušilo dohodu o příměří z roku 1994 podepsanou zprostředkováním Ruska. Ve svém národním parlamentu to uvedl francouzský ministr zahraničí Jean-Yves Le Drian, který je spolupředsedou Minské skupiny (skupiny pro mír v NK) OBSE v Náhorním Karabachu. De facto mluvíme o pokusu Ázerbájdžánu uspořádat rozsáhlé etnické čistky a vyhnat Armény z Náhorního Karabachu.

Dvě čelné české válečné zpravodajky, Lenka Klicperová a Markéta Kutilová, již před několika dny hlásily z obleženého hlavního města Arcachu, Stěpanakertu, že město je silně ostřelováno bez energie a že město ani celý Náhorní Karabach se v bojovém stavu nemohou udržet. Jaký je váš názor?

Věřím, že se jedná o velmi profesionální a odvážné novinářky a děkuji jim za nesmírnou empatii s mým lidem, ale můj úhel pohledu neklade důraz jen na humanitární aspekt problému ostřelování, který ony viděly na vlastní oči a prožily na vlastní kůži. Nepřátelské ostřelování pomocí několika raketových systémů, konkrétně „Směrš“ (ruská výroba), „Polonez“ (Bělorusko) a raket LORA (Izrael) je jen velmi malá část toho, co se děje, aniž to lze vidět na první pohled. Jako zpravodaj vím, že všechny Armény z Náhorního Karabachu nezastihly útoky na civilní infrastrukturu a civilisty jen jako překvapení. Válka snad končí, a Stěpanakert a další města Karabachu budou obnovena. Osobně o tom nepochybuji.

Já také doufám. Nicméně – jak to myslíte, že útok všechny Armény nepřekvapil? V českém tisku jsem četl už i analýzu, že šlo o fatální selhání arménské rozvědky.

Neřekl bych, že došlo k selhání našich zpravodajských služeb. Spíše naopak – útok ázerbájdžánské armády neočekával, že kontaktní linie stran bude v arménský prospěch. Na rozdíl od eskalace v dubnu 2016, kdy to bylo opravdu velké překvapení. Útok ázerbájdžánské armády 27. září udeřil velkou silou, ale naše armáda vydržela a velení a řízení vojsk se nezhroutilo. Po 3. říjnu se situace na frontě v mnoha ohledech stabilizovala. Zdá se mi, že odborníci, kteří se zaváží komentovat tuto ozbrojenou konfrontaci, berou v úvahu pouze dva faktory: zdroje a schopnosti ázerbájdžánské armády, které jsou ve všech mezinárodních hodnoceních vyšší než arménské. Ano, na papíře je ázerbájdžánská armáda silnější než arménská. Ale na bojišti? Současně je malá pozornost věnována faktorům, jako jsou: rysy dějiště vojenských operací, úroveň bojového výcviku personálu, motivace. Poslední faktor je velmi důležitý. Podíváte-li se na mapu postsovětského prostoru, budete překvapeni, když zjistíte, že s výjimkou druhé války v Čečensku „separatisté“ vždy zvítězili nad svými „metropolemi“. Nebo s nimi s určitostí neprohráli.

Historii Náhorního Karabachu už jsme si stručně vysvětlili výše i v našem minulém rozhovoru před dvěma lety. Co je Středoevropanovi nejasné, je právní vztah Náhorního Karabachu a Arménie. Já osobně mám tendenci ho připodobňovat ke vztahu, jaký mají Abcházie a Jiří Osetie k Rusku, popřípadě Kosovo k Albánii. Nyní jsem ale zjistil, že Náhorní Karabach jako státní útvar oficiálně neuznává ani sama Arménie – ale zároveň ho ani nepokládá ani za své integrální území. Jak je to možné? Jaký tedy mají vaše dvě republiky vlastně mezinárodně-právní vztah? A jaký mají vztah fakticky: Pokud vím, náhorně-karabašští politici se někdy stávají politiky i v Arménii. Může voják Armády NK sloužit v Armádě Arménie a naopak? Cestuje občan Náhorního Karabachu po světě s pasem své republiky, či s pasem Arménie? Ptám se proto, že chci pochopit postavení Republiky NK – vzhledem k tomu, že Ázerbájdžán se tváří, že vlastně žádná neexistuje – a tak vlastně de iure neexistuje/neexistovala žádná válka, kterou by bylo třeba vyhlásit…

Ano, válka probíhá de iure na území Ázerbájdžánu. Na území Arménie však zasahují bezpilotní prostředky ázerbájdžánského letectva. Chápu, že vztah mezi dvěma arménskými státy není pro nezasvěceného jednoduchý k pochopení. Jeden je mezinárodně uznávaný (Arménie) a druhý je neuznávaný (NKR). Ve skutečnosti mluvíme o konfederálních vztazích mezi nimi: jediný pas, ale občané NKR mají samostatnou sérii (Pozn. red. Podobně jako to bylo s někdejšími občany Západního Berlína a jejich sériemi západoněmeckých dokladů), ale jiné občanství; jednotný finanční systém, ale samostatné rozpočty; samostatné politické systémy; dohodnutý bezpečnostní systém; součástí armády obrany NKR (asi polovina) jsou občané Arménie. Neuznaný stát má vlastní ústavu (prezidentská republika) a pravidelně pořádá národní volby i referenda a volby do orgánů samosprávy. Volby se obvykle konají za přítomnosti mezinárodních pozorovatelů, včetně těch z České republiky. Podíváte-li se na různá mezinárodní hodnocení stanovující úroveň demokracie v různých zemích světa, pak je v nich NKR označeno jako „částečně svobodné“ území, zatímco Ázerbájdžán častěji jako „nesvobodný stát“. De iure válka opravdu neexistuje, Ázerbájdžán je ve válce se státem de facto, ale nikoli de iure. Jak už jsem ale výše řekl, de facto ale jde o další historický pokus o etnickou čistku.

V jakých oblastech se vlastně boj vede/vedl?

V zásadě se bitvy odehrávaly na území tzv. „bezpečnostní zóny“, tj. oblastí mimo správní oblast bývalé autonomní oblasti Náhorní Karabach pod gescí Ázerbájdžánské SSR – tj. na pruhu ázerbájdžánského území, které území vlastní Arménie za SSR oddělovalo od Náhorního Karabachu a znemožňovalo propojení obou území, aby centrální Arménie mohla území Náhorně-karabašské ASSR chránit. (Pozn. red. Bezpečnostně jde o ekvivalent československých Sudet před druhou světovou válkou, bez nichž se země nemohla bránit.) Oblasti „bezpečnostní zóny“ jsou kontrolovány dnešní Republikou Náhorní Karabach-Arcach, což mezinárodní společenství neuznává. Ani třináctý den bojů se ázerbájdžánské straně nepodařilo prorazit přední linii, kterou držela obranná armáda NKR, jejíž součástí jsou nejen místní z Arcachu, ale i branci z vlastní Arménie a světové arménské diaspory, kteří přispěchali na pomoc. Záložníci a dobrovolníci. Ázerbájdžánský scénář „bleskové války“ (tedy bleskově vyhrané války) se nekonal.

Které všechny složky a národnosti (na obou stranách) vlastně boj vedou/vedly? 

Co se týče zahraničních etnických Arménů, kteří přijeli pomoci, jedná se především o občany Ruska a USA, ale i států EU, zejména Francie, Belgie a Řecka. Drtivou většinu bojů na arménské straně tvoří vojáci ve věku 18–20 let. Ázerbájdžánská armáda je ve skutečnosti řízena tureckými vojenskými poradci. Jedná se o více než 150 vyšších důstojníků turecké armády. Na straně Ázerbájdžánu navíc bojují islámští ozbrojenci ze severních oblastí Sýrie, rekrutovaní Tureckem. Počet těchto ozbrojenců se pohybuje od 1,5 do 4 tisíc lidí. Přítomnost militantů na straně ázerbájdžánské armády potvrdily zpravodajské služby USA, Ruska, Francie, Íránu a Sýrie. Psalo o tom také mnoho publikací v USA, Velké Británii a zemích EU. Armáda NKR ve skutečnosti bojuje proti „trojité alianci“ Ázerbájdžánu, Turecka a islámských militantů.

Před dvěma týdny, v minulém čísle KN, jsme si řekli, jaké byly fyzické a územní ztráty na arménské a ázerbájdžánské straně. Jaké jsou dnes, tedy jaký je stav ke dni příměří?

K dnešnímu dni zničila armáda obrany NKR více než třetinu obrněných vozidel ázerbájdžánské armády a třetinu jejích útočných vrtulníků. Někteří vojenští experti se domnívají, že válka v Karabachu nese řadu prvků „válek páté generace“. Oficiální jmenovité oběti na arménské straně činí 404 lidí. Ázerbájdžánská strana své ztráty nehlásí, ale je možné, že jsou okolo 4 tisíc lidí. (Pozn. red. Celkově postižených, tedy i raněných či přišedších o domov, je však až 30 tisíc, ač obyvatel Náhorního Karabachu je jen 145 tisíc.) Přirozeně to nejsou konečná čísla, protože boje stále probíhají.

Je pravda, že sám prezident Náhorního Karabachu se osobně zapojil do bojů?

3. října, v nejtěžší den bojů, prezident NKR Arajik Harutjunjan odešel s armádními speciálními jednotkami na přední linii a strávil tam den. Bojoval ve válce 90. let a má dvě vojenská ocenění.

Světová média informovala o přímém zapojení Turecka do konfliktu, prezident Erdogan to však dementoval. Jaké jsou důkazy přímého zapojení Turecka do bojů? A jaké jsou důkazy o zapojení členů krajně islamistických organizací?

Na některé z těchto otázek jsem odpovědi nastínil výše, budu se snažit je prohloubit. Kromě ruských, běloruských, ukrajinských a izraelských zbraní bojuje Ázerbájdžán také s tureckými zbraněmi. Nejčastěji se používají bezpilotní letadlo Bayraktar TB2 a samohybný obrněný raketomet Kasirga. Ázerbájdžán má ve výzbroji také české zbraně (mluvíme o samohybných houfnicích Dana). Zvláštní služby Ruska, Spojených států a Francie mají důkazy o účasti islamistů v bitvách. Ve prospěch této verze hovoří i oficiální prohlášení zpravodajských služeb těchto zemí a bylo to dokonce oznámeno na úrovni prezidenta Emmanuela Macrona. Ozbrojenci nejsou přijímáni Ázerbájdžánem, ale Tureckem. Baku je ale pustí na své území, obléká je do uniformy ázerbájdžánských pohraničních jednotek a účastní se bitev proti Arménům. Pocházejí z různých organizací, například „Fronty an-Nusrá“, „Brigády al-Hamzá“, organizace „Sultán Murad“ a další. Role Pákistánu je stále nejasná. Na jedné straně existovala informace, že vyslali své speciální jednotky do Ázerbájdžánu, na straně druhé se zatím omezili pouze na politickou rétoriku a Pákistánci na frontové linii zaregistrováni nebyli. Pákistán neuznává Arménii jako stát. Co se týče Talibánců, zúčastněni nejsou, ale všechno je možné. Turecko se aktivně snažilo přilákat je. Dovolte mi připomenout, že v roce 1993 bojovali afghánští mudžahedíni spojovaní s Hekmatjárem (Pozn. red. vůdce afghánských mudžáhedínů, jeden z klíčových vojenských velitelů během sovětské války v Afghánistánu) v Náhorním Karabachu proti Arménům. Mohu také připomenout, že proti Arménům v Náhorním Karabachu bojoval i čečenský vůdce Šamil Basajev. Jeho jednotka, která se skládala z asi 200 bojovníků, byla poražena v roce 1994.

Jaký je/byl cíl této války, jejíž vypuknutí mělo podle mě velice podobnou „technologii“ jako vypuknutí první světové války v tom, že ač první bojovat začal Ázerbájdžán, ve skutečnosti jde o válku Turecka (první světovou válku vyhlásilo Rakousko-Uhersko, ale šlo o zájem a válku Německa)?

Cílem Turecka je rozšířit své geopolitický dosah nejen v oblasti jižního Kavkazu (vliv Ankary v Gruzii a zejména v Ázerbájdžánu je značný), ale také ve směru do Střední Asie, kde žijí etnicky spřízněné národy (Pozn. red. V postsovětském prostoru jsou to Kazaši, Turkmeni, Kyrgyzové, Uzbekové a Karakalpakové a v přilehlé Číně Ujguři). Zamýšlí také manipulovat s různými procesy v „měkkém podbřišku“ Ruska (Pozn. red. zde žijí další turkické národy, jako jsou držitelé jihoruských autonomních republik Kalmykové, Karačajové, Balkaři a dagestánští Kumykové) a ovlivňovat severní Kavkaz. Arménie a Náhorní Karabach jsou přirozenou překážkou provádění těchto plánů tureckého prezidenta Erdogana.

Dá se stručně vyjádřit poměr k válce u další dvou sousedů, Arménie, Gruzie a Íránu, a také u členů Minské skupiny?

Rusko jedná v regionu a problémy spojené s Karabachem ve třech rolích: je vojensko-politickým spojencem Arménie, nikoli však Náhorního Karabachu; společně s USA a Francií je mezinárodním mediátorem v Minské skupině. V otázkách řešení konfliktů dodržuje přísnou neutralitu; Ázerbájdžán je pro Rusko přátelský stát a důležitý ekonomický partner. Konflikt v Náhorním Karabachu je JEDINÝM konfliktem v postsovětském prostoru, který není ve Washingtonu, Moskvě a Paříži považován za důvod geopolitické konfrontace. K tomu stačí seznámit se s oficiálními dokumenty zahraničních agentur Ruska a Francie, stejně jako amerického ministerstva zahraničí. Rozdíly v pozicích spolupředsedů jsou proto zanedbatelné. Náhorní Karabach není zahrnut do oblasti odpovědnosti 102. ruské vojenské základny. Ruská vojenská základna v arménském Gjumri je součástí vojensko-politické rovnováhy v regionu a důležitou součástí bezpečnosti Arménie, nikoli však Náhorního Karabachu. V případě ohrožení bezpečnosti a územní celistvosti Arménie bude základna použita. To vše vysvětluje, proč Rusko nebojuje/nebojovalo v Karabachu na ničí straně. To však neznamená, že nemůže udeřit na základny islámských militantů v Ázerbájdžánu. Gruzie a Írán jsou v tomto konfliktu neutrální. V jejich politice však existují určité rozdíly. Gruzie neumožňuje, aby přes její území prošel vojenský náklad Arménie či Ázerbájdžánu. Naproti tomu existuje spousta důkazů o dodávkách zbraní z Turecka a Izraele do Baku různými soukromými leteckými společnostmi v Ázerbájdžánu. Írán pouští přes své území do Arménie vojenské náklady pocházející z Ruska. Také poslal své jednotky IRG k severní hranici. Teherán je velmi znepokojen možností aktivace islámských militantů z území Ázerbájdžánu v jeho směru. (Pozn. red. Etničtí Ázerbájdžánci jsou nejvýznamnější národnostní menšinou Íránu, je jich v něm víc nežli v samotném Ázerbájdžánu, odhaduje se až polovina populace – a proto se Írán též obává íránskoázerského separatismu s ambicí spojit se s vlastní národní republikou. Kvůli nepřátelství Íránu s Ázerbájdžánem ovšem také tradiční nepřítel Íránu, Izrael, spolupracuje s Ázery, ač by se jako stát Židů, kteří jsou také vzácnými nemuslimy a sekularisty v regionu, kteří v minulosti též prošli genocidou, měl co do společných hodnot spíše vázat na Arménii.)

Na závěr vás poprosím o souhrn a názor, jaký očekáváte další vývoj, zejména na mezinárodně-politickém poli?

Boje se v posledních dnech z velké části přesunuly do poziční fáze. Ázerbájdžánská armáda ztratila během dvoutýdenních bitev spoustu obrněných vozidel, úderných letadel, pěchoty, tj. úderné síly. Arméni z Karabachu utrpěli určité územní ztráty v „bezpečnostní zóně“, ale tyto ztráty nejsou z hlediska stability státu fatální. Ázerbajdžán nemohl splnit svůj hlavní úkol – prorazit přední linii a „vyčistit Náhorní Karabach“ od Arménů. Stále nevylučuji rozsáhlé regionální protiteroristické akce Ruska, které budou podporovány Washingtonem a Paříží, nebo jejich neutralitou/nezasažením. Existuje také možnost, že mezinárodní společenství uzná svrchovanost Náhorního Karabachu na Ázerbájdžánu. NKR může být uznána zejména Arménií, která – jak jsme si řekli – tak z legalistických důvodů dosud neučinila.

Redakční epilog: Rozhovor byl uskutečněn v sobotu 10. října. V době uzávěrky čísla, v pondělí 12. října, přes sobotní příměří v Náhorním Karabachu probíhaly stále neutichající boje.

DAVID PETROSJAN
Narodil se v roce 1953 v rodině důstojníka sovětské armády. Vystudoval aplikovanou biotechnologii a pracoval v chemickém a mikrobiologickém průmyslu. Od konce roku 1991 do června 2013 pracoval jako politický pozorovatel nezávislé zpravodajské agentury Nojan Tapan (Noemova archa). Od roku 2013 do současnosti je novinářem na volné noze a žije z prodeje svých politologických publikací, které byly vydány v USA, Rusku, Británii, Německu, Francii, Íránu, Švédsku, Polsku, Gruzii a řadě dalších zemí. Za svou práci získal roku 2000 1. cenu německé spolkové vlády v mezinárodní soutěži věnované 10. výročí sjednocení země. Do Kulturních novin v minulosti přispěl velkým rozhovorem o historii a současnosti Arménie (2018) a v minulém čísle osobním úvodem do nového konfliktu v Náhorním Karabachu. 

 

Facebook icon
YouTube icon
RSS icon
e-mail icon
     
Reklama
Mobilné telefóny a príslušenstvo
Reklama
skvelydarcek.sk

Blogy a statusy

Reklama
Reklama
Reklama