Reklama
Reklama

Spengler měl pravdu. Toto je konec Západu

Počet zobrazení: 1593

Ilona Švihlíková píše o tom, že společnost, která neumí táhnout za jeden provaz v časech společného ohrožení, nemá budoucnost.

!Argumentu už jsme se věnovali srovnání, jak se jednotlivé země vypořádaly/vypořádávají se zvládnutím nepředvídaného externího šoku – epidemie koronaviru. Z tohoto srovnání vycházejí země Západu (ač teoreticky ekonomicky a technicky vyspělejší a „morálně nadřazenější“) hodně bídně.

Od USA po evropské země (včetně ČR) je patrné, že se nedaří řešit krizi, kterou koronavir přinesl – ani zdravotně, ani ekonomicky.

Jedním z důvodů je nízká kvalita elit, orientovaných na krátkodobé impulsy, na zkratkovité přihlouplé marketingové obrázky, které se objeví na Twitteru a následně zmizí v propadlišti dějin, než se zase objeví další obrázek. Nejde ale jen o elity, ale i o občany (slovo lid nelze použít), kteří si za desetiletí neoliberální politiky na tento způsob zvykli a hlavně ho začlenili do ekonomického světa, kde je na prvním místě velkolepé, sobecké Já. Co jiného je neoliberální doktrína, než homo economicus, esence sobeckých, od druhých izolovaných zájmů, povzbuzované reklamním narcismem, která se schovává za nátěrem údajné liberální demokracie.
 

koronabomb843.jpg
Kresba: Ľubomír Kotrha

„Velkolepé“ já, které zdůrazňuje „jedinečnost“ potřeb, které jsou tak jedinečné, až jsou homogenizovány na celé planetě díky propojení výrobních a finančních toků, je ve skutečnosti spíš umanuté děcko, které se neumí a hlavně nechce omezit, kvůli nikomu a ničemu. Nejde primárně o omezení spotřeby (ta je samozřejmě „korigována“ jak finančními krizemi, které takový systém nutně produkuje, ale také neustálým osekáváním sociálního státu). Jde spíš o omezení touhy po věcech, o pocit, že vše je neustále a pořád dostupné, není potřeba čekat, ber si vše, teď a hned!

ČR se včlenila do světové ekonomiky na bázi této neoliberální doktríny, která pronikla hluboko do ekonomického uvažování (včetně tzv. levice) i do politické kultury. Jestliže byl důraz na společnost, kolektiv a spolupráci třicet let považován za bolševickou zhovadilost, za něco, co je potřeba tvrdě vymýtit a nahradit „velkolepým“ já, pak se nelze divit vývoji epidemiologické situace u nás, nebo třeba v USA. Individualismus je spolehlivým nástrojem, jak zablokovat jakoukoliv sociální změnu a nechat bohaté, aby společnost více či méně nápadně ovládaly. Privatismus, další typický český rys, onen útěk na chaty a chalupy, zavření se do „svého“ mentálního světa, je jev, který sobectví ve společnosti napomáhá. Svoboda se stala jiným slovem pro sobectví člověka ekonomického. Ve zdravé společnosti ale nemůže být svobody bez odpovědnosti a solidarity, práva a povinnosti musejí být vybalancovány.

Tato kombinace vede k „západní“ společnosti, která není schopna překonat (někdy velice užitečné) rozpory ve společnosti, ani tváří v tvář bezprecedentnímu nebezpečí. Ztratila totiž schopnost identifikovat společné nebezpečí a následně na něj adekvátně reagovat. Problém ovšem nelze omezit na spoluobčany, kteří věří tomu, že svět řídí ještěři a čísla nakažených jsou součástí spiknutí, které má vést k tomu, že budou očipováni. Magoři se vyskytovali v každé době, i když pravda, neměli vždy možnost rozšiřovat své bláboly na sociálních sítích.

Nedůvěra, kterou část lidu vůči elitám cítí, je v řadě případů odůvodněná a má své reálné kořeny. Lži o tom, jak „bohatství proteče seshora dolů“, globalizace „prospívá všem“, „nemůžeme zvyšovat daně firmám, odešly by jinam“, kumulace neoliberální politiky a jejich „skvělých“ výsledků nese své plody – elementární nedůvěru vůči autoritám (nejen ekonomům), která se v současné krizi tak silně projevuje.

Jenže i společnost socio-ekonomicky rozervaná by měla být schopná „nastavit maják“, když přichází krize jiného typu, daná externě, která fatálně ohrožuje zdraví a životy lidí po celém světě. Odmítání pravidel, i když jsou stanovena k ochraně životů a zdraví, odmítání existence problému jako takového, je reakcí nedospělého jedince, oddaného užívání si, ale neschopného (když je třeba) přijmout odpovědnost a disciplinovat se.

Výroky typu „kde jsou jako ty miliony mrtvých lidí na ulici“, „já nikoho s koronavirem neznám“, „je to všechno manipulace, chtějí nás očipovat“, nejsou jen esencí naprosté blbosti, jsou vyjádřením ztráty pudu sebezáchovy už asi nemalé části občanů. Ti stejní lidé vidí diktaturu v nošení roušek, opatření, které je v asijských zemích naprosto běžné – není ani znakem toho, že je někdo „ovce“, ale znakem toho, že chci ochránit sebe a své spolubližní.

Společnost, která vlastně přestává být společností, a rozpadne se na „sobecké, uřvané „já“, nemůže dlouhodobě přežít. Je odsouzena k požírání se navzájem, neboť společenství znamená také závazek, odpovědnost a solidaritu jeden k druhému. Znamená také společný postup vůči společnému nebezpečí, což je vlastně prapůvodním důvodem vzniku lidských společenství. Ničeho takového už západní společnosti nejsou dlouhodobě schopny a koronavir tuto pravdu krutě ukázal.

Německý filosof Oswald Spengler měl pravdu. Žijeme v éře konce Západu. Jsou tu společnosti jiné, nejen disciplinovanější, ale především s kolektivním přemýšlením a zodpovědností jeden za druhého. Těm patří budoucnost.

(Uverejňujeme v spolupráci s českým webovým časopisom !Argument)

Facebook icon
YouTube icon
RSS icon
e-mail icon
     
Reklama
Mobilné telefóny a príslušenstvo
Reklama
skvelydarcek.sk

Blogy a statusy

Reklama
Reklama
Reklama