Reklama
Reklama

Lež má krátké nohy!

Počet zobrazení: 1776

Byl jsem 17. listopadu 1989 na pražské Národní třídě  – od začátku do konce. Vloni jsem si na humpoleckém náměstí na propagandistických tabulích pod fotografiemi „lídrů sametu“ v  blízkosti tamního muzea přečetl, jak v Praze na Národní třídě tekla v ten den před třiceti lety proudem studentská krev. Za studií v zahraničí jsem se skamarádil se skvělým mladým černošským studentem, s Kubáncem Reginaldo Sepedou. Byl jedním ze spolubojovníků Fidela Castra. Rok po mé svatbě na mně žadonil, abych mu z mé vlasti přivezl pistoli. Výměnou za dva zlaté prstýnky. O svůj jsem z roztržitosti přišel.

Ale s pistolemi jsem s nikým nikdy nekšeftoval.

Reginaldo mi po létech vyprávěl, jak byl ve smíšené komisi Kuba – USA na základně Guantánamo. V dodnes existující americké věznici jsou vězněni nejrůznější teroristé nebo podezřelí z terorismu; většinou černoši a Arabové. Nevěřil jsem kubánskému kamarádovi, když mi vyprávěl, jakých metod tamní vyšetřovatelě využívají k přiznání podezřelých.

Vyšší principy mého rodu mi zakazují vyjmenovat způsoby donucení.

geore_floyd.jpg
Foto: Lorie Shaull / Flickr

Jedním prostředkem bylo tenkrát i škrcení vyšetřovatele kolenem na hrdle obviněného. Nevěřil jsem mu a vysvětloval jsem Reginaldovi Sepedovi pohádku o Barónu Prášilovi. Kudy chodil, tudy prášil.

Bylo to zhruba v době, kdy jsem jako reportér projel několikrát kromě Bajkalsko-Amurské magistrály i Transibiřskou magistrálu, kterou projížděly ozbrojené garnisóny československých legií, vracející se do vlasti. V Permu, dříve Molotovsku, jsem poznal, že obě strany vynikaly kolem dvacátého roku XX. století velkou krutostí. Oko za oko, zub za zub. Všichni jsme v té době měli doma ještě někoho, kdo byl legionářským bráškou. V  naší rodině jsme měli jednoho ruského a druhého italského – brášku v legiích. Oba si rádi oblékali při slavnosti republiky uniformu, ozdobili ji řády, než jim to potentáti režimu zakázali.

Bráškové do jednoho většinou mlčeli. Proto jsem shromáždil do své knihovny skoro kompletní legionářskou literaturu – pět knih Za svobodu a Medkovy, Švecovy memoáry a deníky. Svazky knih. Nic v nich nikdo z jejich autorů neskrývá. Nezamlčuje.

Vycházejí i dneska a na světlo vycházejí neskutečné okamžiky, které se odehrávaly.

Až letos se však hlasitě dozvídám, že všechno bylo jinak. Dokonce živoucí ústavní činitelé tvrdí hrubé nepravdy, jako by se nechumelilo. Jednotlivci i okatě lžou. Vyzpovídal jsem v této věci dva legionáře – armádního generála Karla Klapálka a ještě i stoletého generála Mikuláše Antonína Čílu a nedali se zastavit ve vyprávění, jaké to bylo v ruském zajetí a v legiích při bojích s bolševiky.

Mluvili a vyprávěli bez uzardění o strašných krutostech jedněch i druhých.

Pátrat po pravdě je věcí historiků. Ale málo zatím takových u nás i v Rusku, aby pravda vyšla na světlo boží.

Bakšiš je nad nimi jasnou svatozáří.

Obraťme list, americký policista při nynějších nepokojích v USA zalehl kolenem hrdlo vzbouřence Floyda. Nedbal jeho prosby, aby ho nechal žít. Černá Amerika teď bouří. Pořád nevím, trochu ano – kdo byl nebo byla ten nebo ta, kdo kamerou zachytili krušné chvíle a odeslali svůj dokument do celého světa.

Kam se na toho amerického policajta hrabe česká ostouzená „mlátička “ ze 17. listopadu 1989? Česká „mlátička“ je proti němu obyčejný čučkař, policajt USA se naučil jiným způsobům likvidace protivníka, než jakým metodám učili kdysi instruktoři Pohotovostního pluku SNB v pražských Hrdlořezích své svěřence.

Ale z lidské paměti už ten jediný záběr, kdy pod kolenem amerického policajta naposledy vydechl statný afroameričan Floyd, už nikdy nezmizí.

Tak tedy přijměte moje autorské omluvení, nevlastním autorská práva zveřejnit jedno úděsné svědectví okamžiku naší doby.

Facebook icon
YouTube icon
RSS icon
e-mail icon
     
Reklama
Reklama

Blogy a statusy

Reklama
Reklama
Reklama