Reklama
Reklama

Na Hradě nebyla skoro ani noha!

Počet zobrazení: 1442

Vypravil jsem s báglem a s Nikonem na Pražský hrad – do sídla českých králů a prezidentů – den před ukončením povinného veřejného rouškování, ústenkování, náhubkování. Pod nebeskou klenbou. Vešel jsem do míst, kterými pochodovaly dějiny mé vlasti. Po kolikáte to bylo – už ani nevím.

Skoro tu nebylo ani živé nohy, dvě hospody od Loretánského náměstí po Hradčanské se zahrádkami byly otevřené, jeden kiosek bohatě zásobeného Vietnamce mně vábil ke vstupu. Vzácné okamžiky.

hradcany1.jpg

Kolik ten Hrad toho už zažil, do monarchií vybrakovaného sídla vstoupil démon státu v roce 1918, Tomáš Garrique Masaryk. Ani husu mu nemohli legionáři upéct, z hradu zmizel i poslední kastrol. Pak se hlavy střídaly – jedna po druhé. Jak pochodovaly dějiny – Beneš, Hácha, Gottwald, Zápotocký (od spisovatele Jana Drdy a prezidentovy žen jsem zvěděl, že v hradním domečku měl se svou Marií Zápotockou staré manželské postele, a před domečkem pár kdákavých pípek – kvůli čerstvým vajíčkám), Novotný (u jeho inaugurace jsem měl jako voják na nádvoří samopal nazad), Svoboda (u inaugurace jsem měl fotoaprát FED 2 na krku). Následovali Husák (ten vstoupil jako nikdo do mého tvůrčího života, když hlasitě jako prezident podpořil proti všem šmokům své doby a proti všemu – svého galejnického druha z Mírova, aby vyšla v roce 1988 v Mladé frontě a ve slovenském časopisu Život kniha „Muž, který velel mužům“. O generálu Karlu Klapálkovi, hrdinovi od Zborova, od Bachmače, Tobrúku a od Dukly! Tehdy jako nikdo pochopil, o co jde, proti vůli jiných mocných světa pánů, aniž rukopis ještě četl. Řekl mi: „Každému říkej, že to byl skvělý člověk a dobrá kniha, když já byl v Leopoldově a Karel Klapálek na Mírově, zpívali jsme dohromady v jednom vězeňském zpěváckém sboru). Pak přišel a do křesla si sedl Havel (u jeho inaugurace jsem toho zažil, že by se celý svět divil. Nebo by se hodně hlasitě celý svět smál. Ale byl jsem tam i jindy. Když jsem za jiné psal svou knihu „Jak Vám chutná, Excelence“), pak Klaus (byl jsem na Hradě s polským spisovatelem Leszkem Mazanem s knihou Polská Praha), posledním je v řadě Zeman.

Za něho jsem tam nebyl. To jsem měl sám již jiné starosti.

Stávajícího prezidenta jsem ale potkal několikrát – vždycky v podhradí. Třeba, když jsem mu věnoval knihu Zhiyi Cai – Zdeněk Hrabica: „Člověk – fotoportréty“.

To bylo vždycky slávy na Hradě a v podhradí, když pochodovaly dějiny a střídala se historie.

Byly však i skutky neslavné – pohled Adolfa Hitlera z okna prezidentské pracovny. Sprostá loupež ZTOHOVEN za bílého dne, když strhli lupiči prezidentskou vlajku a zavěsili nad Pražským hradem olbří červené trenýrky, zvané v lidové řeči posrávačky.

Raději nevzpomínat, raději se držet při zemi.

hradcany_2.jpg

Z Hradu jsem se krok za krokem o posledním víkendu sunul Nerudovou ulicí, kolem domu U dvou slunců k mému hradu v podhradí.

K hostinci U Kocoura. Za všechno, co je ve mně dobrého, vděčím této hospodě. U jednoho stolu jsem zde pivo pil, krajíc chleba se sýrem a olejovkami a s pivní pěnou jedl a řečnil s velikány a nevelikány  – s Janem Werichem – když už měl slavíka a svého jezevčíka. Se světovým  fotografem Josefem Sudkem (napsal mi na pivní tácek levou rukou, o pravou přišel za války, omluvenku mé ženě), s malířem Janem Zrzavým, Bohumírem Dvorským, Vladimírem Šoltou, s hercem Zdeňkem Kryzánkem, Vladimírem Menšíkem, s prvním kosmonautem světa Jurijem Gagarinem, se svým tchánem Ladislavem Hájkem – s mužem, který prožil válku ve Vratislavi-Breslau v německém kriminálu, s velikány a i nevelikány své doby – Rudolfem Beranem a Rudolfem Barákem, hned po jejich propuštění z Pankráce, Mírova a odkud bylo tehdá možné za katrem sedět.

I „papá“ Jiří Hendrych spolu s Miroslavem Müllerem (pseudonymem Miroslavem Kapkem) tady několikrát nechyběli.

Když šli mezi národ. Aniž se stali „narodniki“.

Těch velikánů a nevelikánů U Kocoura, těch tu bylo. Byly to moje univerzity.

u_kocura.jpg

Daly mi punc do života. Vrchním U Kocoura byl tenkrát pan Čihák, hospodský ze Soběslavi, točil do půllitru pivo na „šnyt“ – na jeden zátah, za jednu Plzeň jsme platili pár kaček jedné ruky.Skončilo rouškování. Hospody se otevírají až za několik hodin, dal jsem si půllitr Plzně za 45 Kč. Poprvé v životě jsem dal za jedno pivo takový nekřesťanský peníz.Ale nelituji, vzpomínky ze života byly v ten okamžik cennější česká koruna.

Foto: Autor a BH

Facebook icon
YouTube icon
RSS icon
e-mail icon
     
Reklama
Reklama

Blogy a statusy

Reklama
Reklama
Reklama