Reklama
Reklama

„Som človek XX. storočia?“

(s trochou nostalgie)
Počet zobrazení: 1239

Skoro do dna vyschla studánka české – a, žel, i slovenské poezie. Bral jsem si z ní energii a sílu. Moudrost i lásku k životu svému. Posledním slovenským básníkem, kterého jsem vroucně objal na břehu Dunaje, byl básník a překladatel Viliam Turčány. Po skoro třicetileté odmlce – pri zbrusu nové návštěvě Slovenska, Bratislavy – jsem se vydal s Rudou Belanem do jejich ulic. Tolik a vroucně jsem si přál potkat také svého kamaráda Viliama – ale nevěděl jsem, jak si své přání naplnit.

hrabica_turcany.jpgA ejhle, tam kde břehy Dunaje omývají vody bouřné řeky, se náhle přede mnou se sličnou děvou objevil pohádkový muž – pohlédli jsme si vzájemně do očí, a muž z pohádky ke mně promluvil.

„Zdeňko, môj,chlapče, si to ty? Som človek XX. storočia.“

Ozval se Dante Alighieri s  „Božskou komedií a Rájem“, s ilustracemi Vincenta Hložníka. Se vzácným duchem jsme se naposledy spatřili v roce 1987, nyní se psal rok 2015 a mně doprovázel na cestě Bratislavou můj dávný a věrný kamarád Rudko, autor nové slovenské /československé/ knihy „Zväzáci“. 

I kdyby se Československo stokrát rozdělilo a rozvedlo, nebudu lkát. Nikdo na světě mne neodpoutá od tohoto svazku. Prožil jsem dny dětství v Pionýrské republice Ernsta Thällmanna v Berlíně-Wulheide v létě roku 1951. Krásné dny dospívání, poznal jsem tam svou pionýrskou vedoucí Elenu Suchovskou a pionýrku z Trnavy Betku Reiterovou. Vyučil jsem se soustružníkem kovů vedle dobou vyhnaných studentů  z gymnázia v Topolčanech – Viliama Drličky a Karola Vrábla. S Ludovítem Caunerem z Plaveckého Štvrtku jsme celou jednu noc byli k ruce dvěma velikánům doby – novináři Iljovi Ehrenburgovi a básniku Vítězslavu Nezvalovi.

Pak šel život dál, nelze se zapovídat.

Můj vnuk Kristián při nedávném výletě s kamarády do Vysokých Tater se raději s číšníkem domlouvali nad jídelním lístkem v angličtině, oběma stranám chyběli v konverzaci česká nebo slovenská pojmenování jídel.

Čerta starého jsme si blíže než kdykoliv včera.

Kdo nás to jenom zase ohlupuje?

Málokdy se už mně poštěstí okamžik pohledu na nové původní literární dílo ze Slovenska; nikdo je nepřekládá do češtiny, ani v českých  knihkupectvích původní slovenskou tvorbu nikdo nenabízí. Slovenská poezie v zemi pod Řípem umlkla, konečně ani česká poezie na Slovensku nekvete. Slovenská dramatická tvorba zprostředkovaná Českou televizí skoro vymizela.

Čo bolo, bolo – Terazky som majorom!

Beru do rukou staré zdroje – sbírku básní „K poctě zbraň, praporu!“ Básně českých a slovenských básníků z podzimu roku 1938! Slovenské povídky Boženy Němcové. Kollára, Novomeského, pozdější. Mám jich plnou knihovnu.

Neznám už vůbec nic původního ze současné slovenské poezie. Ke sluchu a zraku se mi dostávají pouze slovenské bulvární skandály, kriminalistické televizní seriály, při nichž dávám pod televizní obrazovku kýbl na tekoucí krev. Vím, že přeháním, aspoň trochu něco ještě vím, jiní už nevědí téměř nic. Ze svého zájmu o literaturu faktu čtu Várošův Posledný let generála Štefánika, četné publikace o životě a díle Jozefa Tisa a o tom, že stejně bude brzy blahořečen. O Andreji Hlinkovi, Alexandru Dubčekovi, občas si beru ku pomoci Dějiny Slovenska v datech. Dozvídám se, co jsem na vlastní kůži prožil, že 1949, 23. – 24. apríla v Prahe sa konal zlučovací zjazd prokomunistických národných zväzov mládeže... prokomunistickej Pionierskej organizácie.

Aby do autorů encyklopedie husa kopla. Někdo na Slovensku, stejně jako v České republice, vymývá za pomoci lavičníku čtenářům mozky. Z českých básníků znám pouze jednoho básníka, který se věnuje přebásnění děl slovenských básníků do mé mateřštiny. Jiřího Žáčka.

Listuji jeho sbírkou „Červené paraplíčko“ /2010/.

A v tu chvíli se vzdaluji zvolenému česko-slovenskému tématu.

Básník je jedinečný nejenom v tom, že miluje slovenskou poezii.

Na straně 23 zasadil Jiří Žáček do knihy báseň:

„Humanitární bombardování. V Jugoslávii 1999“.

Z ní vybírám poslední strofu:

„... Jak uvádějí tajné zprávy z Bisky,
zabité děti měly pyšné pysky,
nevhodný původ, vzpurné chování...
Chce se ti zvracet? Dej si doušek whisky.
Hlavně se neptej, komu nese zisky
Humanitární bombardování.“ 

Jsem člověk dvacátého století!

Doženou nás vůbec kdy nové časy?

Jiné a ještě lepší – než ty nejlepší, jaké prý kdy byly?

Kresba: Radek Fetters; foto: archív autora

Facebook icon
YouTube icon
RSS icon
e-mail icon
     
Reklama
Reklama

Blogy a statusy

Reklama
Reklama
Reklama