Reklama
Reklama

Trump školí politiky

K invazi Turecka do Sýrie
Počet zobrazení: 1696

Politolog Oskar Krejčí ukazuje na pokrytectví některých prohlášení týkajících se invaze Turecka do Sýrie a naznačuje jedno z možných řešení tohoto konfliktu.

Už řadu dní plní všechny sdělovací prostředky informační i propagandistické komentáře na téma „Trump zradil svého spojence!“ Kterého spojence? Turecko se oficiálně stalo součástí amerických představ bezpečnosti vyhlášením Trumanovy doktríny v březnu 1947 a poté v únoru 1952 bylo přijato do NATO. Od počátku 60. let jsou na jeho území americké jaderné zbraně. Původně byly zaměřeny proti Sovětskému svazu. Stále tam jsou, jejich počet je odhadován na 50 kusů. Že by mířily na takzvaný islámský stát či bojovníky Al-Kaidy? I v současnosti představuje Turecko těžko zastupitelnou součást americké koncepce globální války. Je jisté, že stahování amerických vojáků ze severu Sýrie a začátek turecké intervence je spojen s dohodou mezi Ankarou a Washingtonem, který si vybral toho pro sebe důležitějšího mezi svými znepřátelenými spojenci. Z druhé strany platí, že existenční závislost na velkém spojenci je vždy velké riziko.
 

Kurdská otázka
 

Začátek dnešních problémů na severu Sýrie je třeba hledat po skončení 1. světové války. Tehdy vítězné velmoci rýsovaly hranice států vzniklých rozpadem Osmanské říše. Po  povstání Turků na druhý pokus nakreslily v Lausannské smlouvě z července 1923 Turecku jeho dnešní podobu – a „zapomněly“ na Kurdistán. Prvořadá vina padá na dvě koloniální mocnosti, které rozhodovaly a zabíraly si pro sebe mandátní území – na Velkou Británii, které připadl dnešní Irák a Izrael, a Francii, která zabrala dnešní Sýrii a Libanon. Vítězi nadiktované uspořádání rozptýlilo většinu dnešních 30 až 40 milionů Kurdů do oblasti, která tvoří části Turecka, Sýrie, Iráku a Íránu. Znemožnilo vytvoření Kurdistánu, ovšem tím nezbavilo Kurdy práva na sebeurčení. Nelze zapomínat, že článek 1 jak Mezinárodního paktu o občanských a politických právech, tak i Mezinárodního paktu o hospodářských, sociálních a kulturních právech shodně začíná dvěma větami: „Všechny národy mají právo na sebeurčení. Na základě tohoto práva svobodně určují svůj politický statut a svobodně uskutečňují svůj hospodářský, sociální a kulturní vývoj.“

Kurdové ve všech zmíněných státech usilují buď o odtržení, nebo alespoň o co největší autonomii. Nejdále se dostali v Iráku, kde pod ochranou amerických zbraní plně ovládají autonomní provincii. V Turecku dlouhodobě vedou boj za nezávislost, a to především pod vedením Strany kurdských pracujících (PKK). Odhady říkají, že boj PKK a vlády stál zatím 40 tisíc životů Kurdů a Turků dohromady. Ankara PKK zakázala, v USA je vedena na oficiálním seznamu teroristických organizací. Abdullah Öcalan, bývalý předseda PKK, byl před dvaceti lety za pomoci CIA zadržen v Keni a od té doby je v tureckém vězení.

Ideologie PKK osciluje mezi komunismem a demokratickým socialismem; v každém případě je antikapitalistická. Což nebylo na překážku tomu, aby se PKK působící i na severu Sýrie stala součástí Syrských demokratických sil (SDF) podporovaných Spojenými státy a některými evropskými spojenci USA. Politické priority se mění podle situace. Když vojáci USA obsadili Irák, v nové vládě v Bagdádu byli i iráčtí komunisté. Situace je černobílá jen v barevné veřejnoprávní televizi. Ovšem když Kurdové bojovali proti takzvanému islámskému státu, nikdy nezapomněli na svůj vlastní cíl v podobě sebeurčení. Čím zřetelnější byla porážka sil takzvaného islámského státu, tím více se do popředí dostávala otázka autonomie či samostatného Kurdistánu.
 

Americké priority
 

Americké jednotky nepřišly do Sýrie jen proto, aby bojovaly proti teroristům z takzvaného islámského státu. Přišly tam nepozvány syrskou vládou také proto, aby komplikovaly situaci právě této vládě. Koalice vedená USA, do níž se zapojilo i Turecko, začala v Sýrii operace v roce 2014 proti bojovníkům takzvaného islámského státu a Fronty an-Nusrá; v roce 2017 tato koalice poprvé zaútočila i na syrskou armádu. Americké vojenské operace se tak roztáhly od pákistánského pohraničí přes Afganistan a Irák až do Sýrie.

Údajů o tom, jaké jsou náklady této osmnáctileté války, se různí. Zpravidla už tím, kdo dává dohromady údaje o zabitých, raněných a vyhnaných ze svých domovů, nebo podle toho, zda informace popisují pouze přímé vojenské výdaje, či zahrnují také platby válečným veteránům a peníze na rekonstrukční projekty. Například materiál zpracovaný výzkumnou službou Kongresu USA vydaný v září letošního roku uvádí, že přímé výdaje ministerstva obrany na válku proti teroru od 11. září 2001 činily 1,55 bilionů dolarů. Na této částce se válka v Afganistanu podílela 49 procenty (737 miliard) a válka v Iráku 51 procenty (759 miliard). V tomto nepříliš přehledném dokumentu se píše, že mezi fiskálním rokem 2016 a fiskálním rokem 2018 operace v Iráku a Sýrii stály v průměru 7,2 miliardy ročně. Citovaná analýza uvádí, že v současnosti je v Afganistanu přibližně 15 tisíc amerických vojáků a v Iráku plus Sýrii 7,2 tisíc. Dalších 65,2 tisíc vojáků a civilistů se zvenčí podílí na podpoře vojenských operací v této oblasti. Po 11. září 2001 zde prý zahynulo 6967 amerických vojáků, 52,8 tisíc jich bylo zraněno. Zpravidla se uvádí, že v bojích na území Sýrie zahynulo pět amerických vojáků a dva kontraktoři z USA.

I bez čísel od tajuplných nezávislých organizací, které sice sídlí na Západě, ale vědí všechno přesně o dění v uvedené oblasti a zásobují tak mainstreamová média jedinou pravdou, je situace v pásu od Pákistánu po Sýrii z morálního hlediska zcela nepřijatelná. Ostatně i akademické údaje jsou zpravidla hrozivější než oficiální zprávy. Například 5,9 bilionů dolarů – to je údaj, který uvádí Watsonův institut Brownovy univerzity v USA jako souhrnné náklady astronomicky zadlužených Spojených států na válku v uvedené oblasti od 11. září 2001 do konce loňského roku. Počet zabitých civilistů podle tohoto zdroje překročil 480 tisíc. Také Amnesty International letos v květnu oponovala oficiální zprávě koalice vedené USA, podle které od srpna 2014 do dubna 2019 v oblasti Iráku a Sýrie její vojáci neúmyslně zabili 1300 civilistů. Podle průzkumů Amnesty International jen v bitvě o syrské město Rakka Američany vedená koalice zabila více než 1600 civilistů. A tak by bylo možné pokračovat. Otázka je dokdy.
 

Nepřiměřené náklady
 

I ty nejnižší seriózně shromážděné údaje říkají, že výdaje USA na válku v pásu Pákistán-Sýrie jsou (a) hrozivě vysoké, přičemž (b) šance na dosažení míru pomocí vojáků USA a jejich spojenců se blíží nule. Řečeno jinak, velké lidské i materiální náklady nadále porostou, a to bez viditelného zisku – což lze těžko označit za naplňování národních zájmů USA. Jako jediná možnost, jak se dostat z této pasti, se jeví zásadní změna strategie, a to včetně přímé či nepřímé dohody s některými protivníky či konkurenty na bojišti. Ti, kdo tvrdí, že vojáci USA by měli v Sýrii zůstat, se zpravidla dovolávají principů, jejichž naplňování by znamenalo, že by američtí vojáci dodnes bojovali ve Vietnamu. Nezdá se, že by po odchodu intervenčních vojáků z Indočíny Spojené státy studenou válku prohrály.

O chybné americké vojenské angažovanosti na Blízkém východě a o potřebě stáhnout vojáky ze Sýrie hovořil Donald Trump již během předvolební kampaně. Jeho předcházející pokusy vojáky vrátit domů ze Sýrie selhaly pod tlakem domácí opozice. Ani dnes není jisté, že Trump své rozhodnutí ustojí. V posledních hodinách americký prezident znovu připomíná tezi, že je třeba především hájit jižní hranici USA, ne tu syrskou na dalekém Blízkém východě. Také se Trump nepříliš šťastně odvolal na novinový článek, v němž se bylo možné dočíst, že Kurdové přece také Američanům nepomohli při vylodění v Normandii. Tento argument má ale hluboké kořeny v americké politické teorii.
 

Nic nového
 

Moralizování nad tím, že USA nechávají Kurdy na severu Sýrie napospas Turecku, přestože jim Kurdové pomáhali, má slavné historické odpůrce. Už Alexander Hamilton, jeden z otců-zakladatelů USA, první ministr financí této země a guru amerického konzervatismu, formuloval teze o malém významu mravnosti v mezinárodní politice. Stalo se tak během polemiky kolem otázky, zda mají mladé Spojené státy přijít na pomoc revoluční Francii v jejím boji s Velkou Británií. George Washington tehdy podepsal prohlášení o neutrálním  „přátelském a nezaujatém“ poměru k Francii i jejím nepřátelům. Přívrženci pomoci Paříži se dovolávali vděčnosti za velkou pomoc Francie během americké revoluce a poukazovali na smlouvu uzavřenou mezi USA a francouzským královstvím v roce 1778.

Hamilton ve svých článcích na obhajobu neutrality použil celou řadu argumentů, přičemž mimo jiné navazoval na některé úvahy, které zazněly již v jeho dopise Washingtonovi ze září 1790. Už tehdy Hamilton psal, že „vděčnost je povinnost, sentiment, který může mít mezi národy zřídka pevný základ“. Zdůrazňoval, že pomoc Francie a Španělska americké revoluci „byla ovlivněna osvíceným chápáním jejich vlastních zájmů“. Proto i americké pojetí mezinárodních závazků prý musí být „velice odlišné od ducha romantické vděčnosti, který volá po obětování našich vlastních zájmů, po vytváření preferencí nespojitelných se zdravou politikou nebo po úslužnostech neslučitelných s naší vlastní bezpečností“. Osvícené v tomto pojetí znamená „osvícený egoismus“.
 

Evropa není rukojmí
 

Ideologicky či nábožensky zatížené moralizování nad boji v Sýrii tamním lidem nepomůže. Válečné tragédie mají krutou snahu být buď nekonečné, nebo mít nějakého vítěze. V tuto chvíli jsou některé konstanty dány. Především to, že se vládu v Damašku ani západním mocnostem podporovaným mimo jiné Tureckem a Saúdskou Arábií, ani silám takzvaného islámského státu nepodařilo a nepodaří svrhnout. Za druhé, i ti největší přívrženci myšlenky vytvoření svobodného Kurdistánu složeného z území několika států musejí uznat, že toho v dané situaci nelze dosáhnout. A další konstantou je, že nelze dlouhodobě udržet 3,6 milionů syrských uprchlíků na území Turecka, když si přejí migrovat do Evropy.

„Jestliže Evropa definuje operaci v Sýrii jako invazi, pak můžeme otevřít dveře a poslat 3,6 milionů syrských uprchlíků k vám,“ řekl turecký prezident Recep Erdoğan. To neodradilo Paříž, Londýn a Berlín od ostré kritiky Ankary. Jenže – co takhle si napřed zamést před vlastním prahem? Evropa není rukojmí, Evropa, především zásluhou Paříže a Londýna, je spoluviník syrské tragédie. Na tom nic nezmění pokrytecké odsouzení Ankary ze strany Francie a Velké Británie, které se podílely na intervenci v Sýrii jak přímými vojenskými útoky, tak i dodávkami zbraní, nevojenského materiálu a informacemi protivládním povstalcům, ale i jejich propagandistickou a diplomatickou podporou.

Jestliže vojenský útok Turecka na severu Sýrie povede ke sblížení Kurdů se syrskou vládou, jeden rozměr konfliktu by mohl být odstraněn. A mohl by tak být položen základ pro funkční autonomii Kurdů v Sýrii, začátek zcela nového cyklu kurdského zápasu o sebeurčení. Přemístěním syrských běženců z Turecka do nárazníkového, povětšině kurdského pásma, by mohlo začít jejich rozptýlení v Sýrii – což by mohl být další příspěvek k mírovému urovnání. Že je to fantazie? Když se na tomto přístupu dohodnou mocnosti, které jsou zúčastněné ve válce v Sýrii – od Ruska a Írán po Spojené státy s jejich spojenci – je to možné. Kdyby se pak tyto státy společně podílely na ekonomické rekonstrukci Sýrie, zákonitě by i pod současnou vládou v Damašku započala politická transformace. Potom by se možná mohlo dokonce podařit, že se ze severního pásu v Sýrii nestane nová verze okupovaných Golanských výšin.

(Text vyšiel v českom webovom časopise !Argument 14. 10. 2019)

Facebook icon
YouTube icon
RSS icon
e-mail icon
     
Reklama
Reklama

Blogy a statusy

Reklama
Reklama
Reklama