Filosofie násilí: atentát a hladovka

Po vyčerpání nenásilných protestů proti české vládě přicházejí protesty násilné. Jakou roli zde hraje hladovka Jana Tamáše a Jana Bednáře?
Počet zobrazení: 1794
8_ruapehupalomino-m.jpg

Po vyčerpání nenásilných protestů proti české vládě přicházejí protesty násilné. Jakou roli zde hraje hladovka Jana Tamáše a Jana Bednáře? Mnohé případy dokládají, že atentát bývá hodnocen dvojznačně. Zatímco atentát na Johna Fitzgeralda Kennedyho je odsuzován, na Reinharda Heydricha bývá schvalován. Záleží tedy na tom, kdo je jeho cílem. Pokud je jím diktátor, bývá často hodnocení atentátu přirozeně kladné. Filosofie násilí se pak stává součástí teorie spravedlnosti. Nezaslouží si snad tyran smrt, jestliže jeho příkazům padlo za oběť mnoho lidí? My, kteří jsme proti trestu smrti, bychom sice uvítali spíše zatčení a uvěznění, co však dělat, když taková možnost neexistuje a naděje na zlepšení poměrů tyranových obětí jsou mizivé? Nemohl by násilný čin proti diktátorovi nahradit nenásilný protest? Odpor prostřednictvím nenásilných protestů má již dlouhou tradici. Jejich výsledky byly natolik povzbudivé, že v mnoha zemích získaly po právu uznání široké veřejnosti. Demonstrace, stávky, blokády, odmítání placení daní, petice jsou jen několika příklady z dlouhého seznamu. Rozšířeným druhem odporu, který bývá hodnocen také jako nenásilný, je držení hladovky, to jest veřejné odmítání potravy za účelem dosažení určitého politického cíle. Tato forma odporu má své kořeny již v éře před naším letopočtem, významnou roli hrála například v Irsku, přičemž patrně nejznámější podobu získala díky Mahátmovi Gándhímu, který jí vzdoroval britskému kolonialismu. Hladovka jako násilí Je však hladovka skutečně nenásilným činem? Má teze zní, že držení hladovky je násilnou formou protestu. Mnoho, možná většina z těch, kteří se hladovky zastávají, ji však hájí právě proto, že ji řadí k protestům nenásilným. Jejich omyl tkví v tom, že za násilí považují pouze fyzický akt zaměřený na osoby, proti nimž se protestuje. Zcela jednostranně za ně naproti tomu nepovažují akt, jímž protestující osoby poškozují samy sebe. Osvětleme vztah mezi hladovkou a násilným aktem tím, že blíže určíme, co atentát znamená. Proč se v černé kronice neoznačuje za atentát například přepadení a zabití bezbranné stařenky za účelem krádeže jejích úspor z důchodu? Změnilo by se něco, kdyby touto ženou byla třeba Condoleezza Riceová? Ano, záměna neznámé babičky za veřejně známou ministryni zahraničí značně mění povahu tohoto činu, samozřejmě za předpokladu, že se tato veřejně známá osoba nestala terčem útočníka čirou náhodou. Lze říci, že za atentát je považován politicky motivovaný násilný čin s cílem usmrtit veřejně známou osobu. Pokud se tedy protestující svým činem držení hladovky v politické kauze stává veřejně známou osobou, bylo by možné dokonce provokativně říci, že násilí směřující k jeho usmrcení – kam spadá i dlouhodobé odmítání potravy – je analogické atentátu. Nejde mi však o to, abych zdůvodnil hladovku jako formu atentátu. Chci jen poukázat na skutečnost, že držení hladovky patří k činům, které již překročily práh od nenásilí k násilí. Domnívám se, že je zbytečné to popírat a bát se přiznat, že v určitých případech se legitimně bráníme také určitými formami násilí (například hladovkou), ovšem jen tehdy, když už byly nenásilné formy odporu vyčerpány a ukázaly se jako neúčinné. Čím více se stupňuje násilí ze strany útočníka, tím méně účinný bývá nenásilný protest obránce. Fundamentalistické hájení pacifismu přitom může být nebezpečné. Vyhráli by snad Spojenci druhou světovou válku, kdyby se uchýlili pouze k nenásilným formám odporu a nechali tanky a letadla v hangáru? Bez vojenského vstupu USA a SSSR do války by Evropa – a nejen Evropa – asi nedopadla příliš dobře. Nenásilný odpor nemůže uspět vždy, neboť vyžaduje relativně kultivované prostředí s možností na tuto formu protestu pozitivně reagovat. Tento problém se velmi diskutoval například v debatě mezi obhájci Martina Luthera Kinga a zastánci Malcolma X. Je samozřejmě nutné určit, jaká jsou kritéria přechodu k legitimní násilné formě odporu. Faktem však zůstává, že bychom se neměli zdráhat hovořit o tom, že násilí jako jedna z forem odporu je za jistých okolností existující reakcí proti stupňujícímu útlaku či militarismu, přestože – a to zdůrazňuji – bychom si přáli situaci vyřešit pouze nenásilnými prostředky. Radar jako násilí Do období, kdy se proti českou vládou potvrzené přítomnosti cizích vojsk a radaru na našem území začíná reagovat násilnými prostředky, jsme vstoupili 13. května 2008 zahájením hladovky Jana Tamáše a Jana Bednáře. Tamáš s Bednářem se přihlásili k podobné, i když ne totožné formě odporu, jakou prosazoval proti okupaci sovětských vojsk Jan Palach. Rozhodli se pro smrtelné sebepoškozování. Rozdíl mezi nimi je v tom, že Palach zvolil krátký čas, Tamáš s Bednářem dlouhý prostřednictvím časově neomezené hladovky, která sice nemusí, ale může skončit tragicky. Svůj čin Tamáš zdůvodnil slovy: „Nemůžu zůstat mlčet tváří v tvář situaci, kdy většina obyvatel si nepřeje pobyt cizích vojáků, ale vláda ho přesto dál proti naší vůli prosazuje,“ a dodal: „Takhle jsem si demokracii v roce 1989 nepředstavoval.“ Neměli bychom od Tamáše a Bednáře očekávat, že se přihlásí k interpretaci hladovky jakožto násilného činu. Jejich jednání je už i tak občansky odvážné a navíc je zřejmé, že kladou důraz na nenásilí. Měli bychom se spíše ptát, jaký potenciál násilí se skrývá v jednání české vlády, jež se při prosazování amerických vojenských záměrů vzepřela většině občanů. Měli bychom si přitom být vědomi také toho, že tato úvaha implicitně vyžaduje odpověď na otázku, jak je v této situaci možné reagovat na planetární militantní aktivity současné vlády USA, které nerespektují závazky mezinárodního práva. Na Spojené státy americké se nelze dívat staticky. Je nutné vidět, že zatímco nám za druhé světové války pomohly, dnes provádějí militantní expanzi. Podobnou zkušenost jsme ostatně zažili už se sovětským osvobozením (1945) a následnou okupací (1968). Je nějaká naděje, že česká vláda přestane jednat proti většině českých občanů a diktovat jim svoji vůli v tak závažných otázkách, jakými je naše a světová bezpečnost? Porozumí alespoň tomu, že tento druh diktátu vyvolává už i násilný protest? Pevně věřím, že česká vláda nakonec dá Tamášovi a Bednářovi příležitost hladovku brzy ukončit. Nebo jim snad bude proti jejich vůli zavádět potravu násilně hadicí a bránit zvracení, tak jako americká vláda hladovějícím vězňům na Guantánamu? Autor je filosof Článok bol uverejnený v Literárních novinách 21/2008

Facebook icon
YouTube icon
RSS icon
e-mail icon

Reagujte na článok

Napíšte prosím Váš text.

Blogy a statusy

Píšte a komunikujte

ISSN 1336-2984