Neznáme vítěze – známe kandidáta
Každý, kdo se byť jen trochu zajímá o americkou politiku – i Neameričan – mohl být v napětí už před posledními primárkami demokratů, které se odbývaly v úterý 3. června ve státech Jižní Dakota a Montana. Výsledky těchto primárek měly na závěr procesu stranických voleb dát zřetelně najevo, kdo bude na sjezdu demokratů, který se koná 25. až 28. srpna v Denveru ve státě Colorado, nominován kandidátem na prezidenta. (Také poslední primárky republikánů se konaly 3. června, avšak senátor John McCain nemá ve své straně už řadu týdnů vážného protikandidáta – jediný, který ještě zůstává, má na své straně jenom pár desítek delegátů.) Napětí před úterní volbou však rostlo také z dalších důvodů. Jeden z hlavních tkvěl ve skutečnosti, že výbor demokratické strany, jenž mimo jiné stanovil pravidla postupu stranických orgánů při organizování primárek, měl rozhodnout, zda, popř. jak se zástupci ze států Florida a Michigan zúčastní sjezdu strany. V srpnu 2006 totiž rozhodlo vedení demokratů o datech primárek v jednotlivých státech. Avšak vedení strany v těchto dvou státech se rozhodlo pro data jiná, dřívější, načež ústřední orgán ve Washingtonu potrestal tyto dvě organizace tím, že nepřipustil jejich delegáty na sjezd. V posledních týdnech však byl na příslušný výbor vyvíjen značný nátlak rozhodnutí revidovat. Zejména senátorka Hillary Rodham Clintonová velice stála o to, aby delegátům zvláště z Floridy byla účast na sjezdu povolena – očekávala totiž, že se přikloní na její stranu. (Třebaže ani ona, ani její stranický protivník senátor Barack Husejn Obama nevedli vzhledem k uvedenému zákazu v žádném z obou států volební kampaň.) Výbor nakonec delegacím uvedených států účast na sjezdu povolil, ale s tím, že jejich členové budou mít každý pouze poloviční hlas. Delegace z Floridy byla mezi senátora Obamu a senátorku Clintonovou rozdělena v poměru 50 : 50, delegace z Michiganu v poměru 59 : 69. Třeba podotknout, že proti rozhodnutí je možné se odvolat – což senátorka naznačovala — s definitivní platností by pak o obou sporných delegacích rozhodla ověřovací komise stranického sjezdu. Vítěz a odstupující Napětí, jež rozhodnutí této sobotní noci předcházelo, polevilo následující den, v neděli, primárkami v Portoriku. ( I v tomto případě jde o jeden z paradoxů vnitřní americké politiky. Portoriko je totiž sice součástí USA, není však státem – je „dobrovolně přidruženým společenstvím“. Nemá zastoupení v Kongresu. Obě politické strany odbývají v Portoriku primárky, delegace se zúčastní jejich sjezdů, ale prezidentských voleb se mohou zúčastnit pouze Portorikánci sídlící v USA, nikoli žijící v Portoriku.) Clintonová portorické primárky podle očekávání s převahou vyhrála. Toto vítězství označil tisk jako „prázdné“, pro ni ovšem mělo význam: mohla opět tvrdit, že „lidové hlasování“ – na rozdíl od pouhých primárek – ji činí i nadále vítězným kandidátem demokratů. Štáb Obamovy kampaně se mezitím usilovně připravoval na úterní noc, aby senátora už před posledními primárkami mohl prohlásit za vítěze. Šlo hlavně o získání tzv. superdelegátů (vysokých stranických funkcionářů včetně bývalých i současných guvernérů, prezidentů, členů Kongresu), kteří bývají na sjezdu jazýčkem na váze. V úterý ráno chybělo Obamovi už jenom 41 delegátů k dosažení potřebné většiny 2118 hlasů, do večera se mu však podařilo je získat, mohl se tedy bez ohledu na očekávaný závěr – počtem delegátů jak Montana s 24 a Jižní Dakota s 23 nemohly už zvrátit předchozí vývoj, ba vlastně ani ovlivnit konečné výsledky – prohlásit vítězem nominačního procesu. Konečný výsledek pak vypadal ve středu ráno takto: Barack Obama 50,9 procent delegátů proti Hillary Clintonové 45,3 procent, v počtu pak Obama 2154 proti 1919, přitom 389 superdelegátů na straně Obamově, 282 na straně Clintonové. Pro senátorku nastala těžká, trpká chvíle. V projevu na závěr kampaně, který pronesla ve svém senátorsky domovském New Yorku, svému rivalovi sice blahopřála, ale dalšího souboje se (ještě) nevzdávala. Ovšem v tu chvíli ji nejenom média, nýbrž i valná část veřejnosti (s výjimkou jejích skalních voliček a voličů) „odepsala“a převážná část vedení její vlastní strany na ni naléhala, aby svou kampaň skončila. Hillary Clintonová konečně uznala, že prakticky není jiné východisko. V sobotu 7. června pak ve Washingtonu poděkovala tisíců svých voliček a voličů a blahopřála senátoru Obamovi k vítězství. Slíbila, že jej bude ze všech sil podporovat. Bystří pozorovatelé si všimli, že svou kampaň ovšem neskončila, jenom ji „pozastavila“ – což jí jednak umožňuje i nadále shromažďovat finanční podporu (dluh její kampaně je okolo 20 milionů dolarů, z toho její vlastní půjčka představuje 11 milionů), jednak pro případ, který nelze vyloučit, byť se v tomto okamžiku zdá málo pravděpodobný – že by senátor Obama z jakéhokoliv důvodu nominace nedosáhl, byla by Hillary Clintonová okamžitě k dispozici. Druhá kampaň Oba dosavadní demokratičtí rivalové jsou si vědomi, že má-li jejich strana vyhrát na podzim prezidentské volby, musí – i když situace je pro republikány všeobecně nepříznivá — představit kandidáta, jenž svým programem i svou osobou dokáže přitáhnout k volebním urnám dostatek příznivců. Přitom souboj obou demokratických uchazečů ukázal, jak hluboký je příkop mezi jejich tábory uvnitř strany. Oba čelí naléhavé povinnosti sjednotit stranu kolem jedné osobnosti. Tento důvod činí jejich spolupráci naprosto nutnou a oba to nejenom chápou, nýbrž ve svých projevech a od nynějška i činech zdůrazňují. Zejména Barack Obama už před úterkem začal zaměřovat svou kampaň proti svému republikánskému protivníkovi, senátoru Johnu McCainovi. Ten také v první reakci vůči nyní pouze jednomu demokratickému kandidátovi vyjádřil svoje potěšení – už proto, že média, která se věnovala souboji dvou demokratů mnohem více než jemu, nyní soustředí svou pozornost hlavně na jasné protipóly republikánů a demokratů. Jedna kampaň skončila – vzhůru do té druhé! Autor je publicista
