Smířeni s válkou? I v médiích?
V březnu „slavila“ válka v Iráku páté výročí. Výročí bylo vzpomenuto, ale nijak mimořádně, přestože s výjimkou války ve Vietnamu jde o nejdelší americkou válku posledních sta let – a s výjimkou druhé světové války také nejdražší. Index výzkumného programu Project for Excellence in Journalism, jenž sleduje také mediální zpravodajství, vykázal, že válkám v Iráku a v Afghánistánu byla v polovině května věnována pouze 3 procenta všech televizních, rozhlasových a tištěných zpráv – zatímco ještě v září minulého roku to bylo 25 procent. Čím je tento stav způsoben? Mnozí se domnívají, že tak rozsáhlou nepozornost (lhostejnost, můžeme říci) vyvolává skutečnost, že veřejnost je unavena zprávami o „bojových“ výsledcích, dalším důvodem je prý i rozhodnutí médií mnoho válečných zpráv nepřinášet, citován je ovšem i záměr vlády informace z obou válčišť kontrolovat. Omezování zpravodajství Mark Jurowitz z uvedeného výzkumného programu je přesvědčen, že je v tom jistá ironie: „K omezení zpravodajství vedl úspěch posil“ (čímž míní posily vyslané do Iráku loni v létě) „a pokles násilných střetů. Ukazuje se, že lidé si také ujasnili svůj názor na tuto válku, navíc k tomu přistoupily další problémy – hospodářství, volby – a ty vstřebaly všechen kyslík.“ Ovšem menší počet bojových akcí zdaleka neučinil z Iráku bezpečnější místo – už vůbec ne pro americkou armádu. Rok 2007 byl v pětileté historii této války nejkrvavější: padlo přes 900 vojáků. Letos v dubnu jich „zahynulo“ 52, duben byl tedy letos nejkrvavějším měsícem. Do poloviny května představovalo toto číslo 18 mrtvých. Nejméně zpráv z Iráku přinášejí americké televize. Poté, co vloni v září generál David Petraeus vysvětloval v Kongresu, co znamenaly „posily“, klesl průměr 30 minut, věnovaný do té doby týdně zprávám z Iráku, na minuty čtyři. Pozoruhodný je rovněž fakt, že když televize CBS vyslala do Iráku svou – spíše konzervativní a velice kritizovanou – moderátorku večerních zpráv Katie Courikovou, aby reportovala přímo z místa (také o posilách), vykázala televize i zpravodajka neobyčejně nízkou sledovanost – nejnižší za posledních 20 let. Velice zklamáni byli rovněž hollywoodští producenti, kteří věřili, že veřejnost se bude o filmové ztvárnění války mnohem více zajímat. Pro média stále atraktivní? Některá média nicméně věnují válce více místa. Např. přímo na titulní straně Los Angeles Times v neděli 25. května jsme mohli číst kroniku o Kaliforňanech padlých v Iráku a v Afghánistánu, Washington Post zase otiskuje sérii Tvář padlých a představuje tak válku na osudech jednotlivců. The New York Times vyslaly počátkem jara do Iráku redaktorku Alissu J. Rubinovou. Letěla ve velkonákladovém C 130 spolu s vojáky – ale vzadu v letadle byla i rakev. „Byla bych ráda věděla,“ napsala Rubinová, „proč vlastně voják padl. A třebaže jsem ho neznala, přepadla mne melancholie, jak let pokračoval, byly tu s námi náhle přízraky a vzpomínky na tuto ztrátu.“ Bill Keller, výkonný redaktor newyorských Timesů, odpověděl emailem na dotaz, proč válka, která stála dosud přes 4 tisíce životů a na penězích více než 1 bilion dolarů, ztrácí na sledovanosti. „Je to chladný a smutný výpočet: diváci a čtenáři se přestávají o válku zajímat – ať už proto, že je rozčiluje platit za benzin přes 4 dolary za galon“ (tj. 3,78 litru) „ a že už mají vypovězenou hypotéku, nebo proto, že je válečné zpravodajství unavuje.“ Keller však dodal, že jeho deník ve zprávách o válce pokračuje – pro něj jde o mlčky uzavřenou smlouvu se čtenáři. Jiní redaktoři zpravodajské části médií se však už rozhodli jinak – možná i s ohledem na klesající výnosy a omezené rozpočty zpravodajských redakcí. Tvrdí, že názory na válku natolik „zkostnatěly“, že jenom nemnozí lidé chtějí vědět víc. Zvláště, když v podstatě se v této „věci“ nic nemění. Mrtvé ctíme, ale neukazujeme Pentagon jako vůbec vláda ve Washingtonu sice nepřestávají zdůrazňovat, jak hrdý má být americký lid na bojující ženy a muže v uniformách, pro reportéry a fotografy ve válečných zónách platí však stále striktnější pravidla, podle nichž mají reportovat o „běžném“ životě vojáků. Jakoby heslo znělo: mrtvé ctíme, ale moc je neukazujeme. Staráme se o raněné, ale chcete-li s nimi o jejich oběti hovořit, potřebujete jejich písemný souhlas. S klesajícím počtem zpravodajů a fotografů roste snaha více je kontrolovat. Vypravuje o tom třeba Ashley Gilbertson, známý fotograf na volné noze (jeho fotografie otiskl Newsweek, Time a The New York Times, často také vystavoval), autor reportáží shrnutých do knihy s názvem Whiskey Tango Foxtrot. (Mimochodem, knihu o 260 stranách s 230 barevnými fotografiemi, vyšlou vloni na podzim, považuje generál Zinni za nejlepší svého druhu o Iráku.) „Mnozí kolegové,“ říká Gilbertson, který se do Iráku v červnu chystá už pošesté, „to prostě už vzdali, protože to došlo tak daleko, že si myslí, že se nedostanou k ničemu ´užitečnému´ – což já naprosto chápu.“ Přesto, dodal, v létě, kdy „posily“ mají skončit, chce být u toho, aby mohl reportovat, co bude následovat. Sláva i důsledky pro všechny V pondělí 26. května slavila Amerika tzv. Memorial Day – vzpomínku na všechny, kdož bojovali – a bojují – v jejích válkách. Kořeny těchto oslav sahají až do občanské války 60. let 19. století. Vznik svátku je připisován generálu Johnu A. Loganovi (jenž mj. hájil myšlenku armády jako sboru dobrovolníků – jíž jsou USA vojska dnes. Socha generála Logana na koni stojí ve Washingtonu na místě jeho jména, Loganově okruhu.) Tento generál varoval už ve své době, že slávu i důsledky války mají sdílet všichni bez rozdílu. Současně varoval před „nebezpečím, že by vědomí o vojenských záležitostech bylo omezeno pro poměrně malý počet občanů, představujících vyvolené jedince, kteří by drželi ve svých rukou osud země.“ Generál Logan mluvil obecně, jeho slova jsou však jako ulitá na současné americké války. Autor je česko-americký publicista, časť roka žije v USA medzititulky: Slovo
