Dopisy z Vermontu

Spřátelená rodina, jež se chystá možná už příští rok do důchodu, koupila za tímto účelem ve Vermontu dům. Vermont byl pro mne dosud jen prázdným jménem. Je to státeček – 24-tisíc km˛ – co do velikosti 45 z 50 států USA, obyvatelstvo čítá 600-tisíc.
Počet zobrazení: 921
10_dopisy z vermontu_Change to WinCB-m.jpg

Spřátelená rodina, jež se chystá možná už příští rok do důchodu, koupila za tímto účelem ve Vermontu dům. Vermont byl pro mne dosud jen prázdným jménem. Je to státeček – 24-tisíc km˛ – co do velikosti 45 z 50 států USA, obyvatelstvo čítá 600-tisíc. („Bílých“ je 98 procent.) O jednom víkendu nás přátelé odvezli, abychom si prohlédli jejich budoucí „sídlo“. Po čtyřech hodinách jízdy státy Connecticut a Massachusetts jsme dorazili do vermontského městečka Brattlesboro. Ne nadarmo se Vermont označuje jako „stát Zelených hor“ – horského pásmo probíhajícího jeho územím. Je zelený všude, kam se podíváte – bílé jsou jenom jeho domy, rozeseté podél silnic a v lesích. Vesnice a městečka, jimiž jsme projížděli, se v letním slunci třpytila čistotou. Kamkoliv jsme zašli – ochutnat víno, prohlédnout si dílnu, kde vyrábějí malovaná okna, pekárnu s výbornou polévkou, farmářský trh – potkali jsme se s vlídnými a usměvavými lidmi. Vermont má reputaci „liberálního“ státu („liberálního“ v americkém smyslu – v Evropě by odpovídal skoro pojem „levice“). Občané odmítli např. povolit stavbu hypermarketu sítě Wal-Mart (vzpomněl jsem na doma, na „české“ supermarkety, které zaplevelují krajinu). Patrick Leahy, jeden ze dvou vermontských senátorů – jak asi víte, každý členský stát v USA je zastoupen v Senátu dvěma senátory – je demokrat, druhý, Bernie Sanders, je nezávislý. Ovšem Bernie Sanders je rarita. Rodiče Bernieho Sanderse byli přistěhovalci, polští Židé. On sám se před 67 lety narodil v newyorském Brooklynu, ale od roku 1964 žije ve Vermontu. Studoval na chicagské universitě (B.A. přírodních věd). V 70-tych letech se zúčastnil hnutí proti válce ve Vietnamu, pracoval pak jako truhlář a novinář. Od roku 1991 zastupoval Vermont jako poslanec (Sněmovna reprezentantů 1991 – 2007), vloni porazil jako nezávislý republikánského rivala v senátních volbách většinou více než 60% hlasů. Co je ovšem na Berniem Sandersovi neobvyklé – ba mimořádné – je skutečnost, že se označuje jako socialista („demokratický socialista“). To je ve Spojených státech neslýchané, a je to tako poprvé v dějinách Kongresu jak ve Sněmovně reprezentantů, tak v Senátu kdy se jeho člen takto charakterizuje. I kdyby nebylo upadajícího amerického hospodářství – ekonomové vedou spory jenom o tom, zda krize už nastala nebo ještě ne, případně, kdy k ní dojde Sanders si je vědom, jak obtížná je situace mnoha jeho voličů. Požádal je, aby mu o svých zkušenostech napsali. Byl zdrcen jak množstvím korespondence, tak „hloubkou utrpení“, v níž mnozí žijí. Tak třeba muž, jenž se charakterizoval jako poctivý dělník, jenž vždycky šetřil každý cent, popsal senátorovi své postavení takto: „Minulou zimu, když jsem teplotu udržoval jen tak, aby mi nepopraskalo potrubí (v ložnici netopím a vždycky je tam sotva na nule), začal jsem odprodávat svoje truhlářské nářadí, odklízeč sněhu (centy místo dolarů) a nábytek, který si předávala moje rodina od počátku 19. století – jen abych si udržel teplo. Teď jsem smutný, zhroucený a bez naděje. Jsem rád, že studená zima je na čas za námi, ale teď už zas stoupají ceny ropy. S tím už prostě dál nemohu.“ Jiný 55-letý muž označil svou situaci jako „děsivou“. „Nežiji od výplaty k výplatě. Žiju ode dne ke dni.“ Nemá žádné úspory, napsal. Benzinovou nádrž plní vždycky jenom do čtvrtiny a nemůže si už dovolit kupovat ty potraviny, které by chtěl. Z každé věty tohoto dopisu bylo možné vycítit, jak si je pisatel vědom možného konce. Ptal se sám sebe, jak dlouho ještě může vydržet. „Ceny benzinu se denně šplhají výš a výš. Jsem prostě unavený. Čím tvrději pracuju, tím je život tvrdší. Pracuju denně 12 – 14 hodin a vůbec to nepomáhá.“ Pracující matka se dvěma malými dětmi zase napsala: „Někdy máme k večeři vločky a tousty, protože to je všecko, co máme.“ Jiná žena se svěřila: spolu s manželem – oběma je 65 – jedí „jenom dvakrát za den, abychom ušetřili.“ Jiná žena se pokoušela dva roky o prodej svého domu. Řekla o sobě, že „je napjatá k prasknutí“. „Leckdy v neděli už nejedu do kostela, benzin je totiž pro tuto jízdu příliš drahý.“ (Tu třeba vsunout: americká civilizace je už počátku 20. století postavena na ropě a autu – ve Vermontu, který jinak jako málokterý stát Unie má i veřejnou autobusovou dopravu, je řídkost osídlení taková, že bez auta tu můžete sotva existovat – a bydlíte-li mimo obec, pěšky se do kostela sotva dostanete). Jak krásný je „stát Zelených hor“ v létě, tak krutá může být zima. (A loňská taková byla.) Ceny jiného otopu neustávají stoupat, mnozí se proto „vrátili“ k dříví. Matka devítiletého syna senátorovi napsala: „V únoru nám došlo dříví, spálila jsem nábytek jídelny po matce. Chtěla bych si pořídit některou z vašich vlajek a na Kapitolu (sídle Kongresu, pozn.) ji pověsit hvězdami dolů. Není pochyb, že naše země je v bídě.“ Senátor Sanders – nezávislý, který však téměř vždycky hlasuje s demokraty – odmítá tvrzení Bushovy vlády, že ekonomika je v podstatě silná – tvrzení, jež administrativa neustává opakovat. Skutečnost je taková, že pracující Američané jsou tvrdě postihováni. Sanders poukazuje na to, že za posledních sedm – osm let pozbyly miliony Američanů zdravotní pojištění, přišly o důchody a velice se zadlužily. Během této doby poklesl průměrný roční příjem pracujícího Američana zhruba o 2400 dolarů. (Poznamenejme, že tento příjem činí ve Vermontu 36 670 dolarů proti 38 611 za celé USA, tj. 95 procent.) „Američané pracují mnohem déle než kterýkoli jiný národ v průmyslovém světě. Předčíme dokonce i Japonce“ řekl senátor. Navzdory této tvrdé práci – a mimořádnému pokroku techniky a růstu produktivity – ztrácí americká střední třída půdu pod nohama. Stále pravděpodobnější se ukazuje možnost, že budoucí generace pracujících bude mít nižší životní úroveň než současná. Dopisy senátoru Sandersovi dávají nahlédnout do reálného života obyčejných lidí v ekonomických podmínkách, které usnadňují život velmi bohatých. Jak to vyjádřila ve svém dopise žena ze středního Vermontu, která uvedla, že ona i její manžel jsou třicátníci s vysokoškolským vzděláním a dvěma dětmi. „Jsme zmateni, že nikdy neuspějeme, ale vždycky budeme jenom šlapat, abychom se uživili.“ Vermont není zrcadlem, je jenom střípkem Ameriky – hloubku potíží prostých Američanů však přesto dopisy odrážejí.

Facebook icon
YouTube icon
RSS icon
e-mail icon

Reagujte na článok

Napíšte prosím Váš text.

Blogy a statusy

Píšte a komunikujte

ISSN 1336-2984