Umění ve zburžoazněné společnosti

Jakou úlohu hrají umělci ve zburžoazněné společnosti? Čím vlastně jsou – a čím by mohli být? Zapřemítejme krátce nad oněmi otázkami. A to zejména s přispěním myšlenek Suzi Gablikové, jež jsou obsaženy v knize Selhala moderna?. Autorka v ní totiž jedinečně břitce analyzuje příčiny uměleckého úpadku, až zahnívání, v údobí pozdního kapitalismu, přičemž nestydí se dokonce doznat k inspiraci – pro měšťákovo myšlení – „prašivým“ Marxem („Marxův pohled na kapitalistickou společnost není mému nijak vzdálený“; Gabliková 1995: 26). Suzi Gabliková současnému umění především vytýká, že je znevolněno kapitalistickým trhem a jeho establishmenem: korporacemi (vylepšujícím si renomé vydržováním určitých vybraných umělců a uměleckých akcí) a obchodníky s artefakty, tj. řediteli galerií i muzeí a kurátory, kteří kontrolují, aby se umění nikdy nevymanilo z područí kšeftaření. A když i umělci sami s chutí kolaborují se systémem, jsou konformní s jeho buržoazními hodnotami a normativy a uctívají jeho modly, je dílo zkázy dokonáno. Do umělecké branže „nastoupili profesionálové tíhnoucí k organizačnímu imperativu. Ti pociťují potřebný respekt ke všem výhodám, které poskytují oficiální kanály, a dávají najevo poslušnost vůči všem institučním postupům. Je to právě Andy Warhol, který nám ve své ‘prázdnotě‘ poskytuje pravou image umělce naší doby. Umělce nutkavě závislého na třpytu slávy a popularity, otevřeně se hlásícího do soutěže o peníze, postavení a moc,“ dí Gabliková. Dává pak slovo jakémusi kalifornskému kritikovi a výtvarníkovi, jež bychom mohli považovat za vyznání či manifest celé zpaďouřené umělecké obce: „Jistě, přál bych si říct naštvaně a pěkně nahlas, jak věci fungují, jak je to všechno šílené, nedotažené, neprincipiální, jak je to všechno pošetilé a ztupělé. Přál bych si nachcat jim do jejich ohniště. Jenže bych si také, Vaše výsosti, přál mít certifikát na výrobu uměleckých cetek pro boháče, mít skvostně zařízený ateliér s velkolepě vybaveným vinným sklepem. Buržoazně myslící umělecký byznysmen tu na sebe bezelstně prozrazuje kromě podřízenosti moci peněz i meze vlastních představ o dokonalé vzpouře. Jsme všichni umělci? Onen výtvarník by však byl asi zklamán. Postmorálně dekadentního měšťáka chtivého múzična, všelikerými prasárnami ostříleného otrlce, dnes už nesnadno vyvést z míry: nedotkne se jej, ani když mu kumštýř namočí řekněme na hlavu. Jelikož navykl si myslet tzv. pozitivně, „provokativní“ happening tohoto typu kvituje s povděkem Alespoň je jím vytrhnut z fádnosti životního stereotypu. Ten, kdo nebádá nad rozdíly danými třídní strukturou, definuje tuto situaci tak, že v postmoderní společnosti hojnosti nám nové technologie umožnily, abychom se všichni stali umělci. „Rozlišení autora a publika“ – jak registroval W. Benjamin, promýšleje psycho-sociální otřes, jenž způsobila reprodukční technika, když se „vrhla“ na umělecké dílo – „tak přestává být zásadní věcí. Je pouze funkční a může se případ od případu měnit“. Protože se umění demokratizovalo, individualizovalo a subjektivizovalo, můžeme si, hlavně díky internetu, zcela svobodně a bez jakýchkoli omezí hrát, experimentovat, tvořit, publikovat, vybírat si z nekonečné nabídky. Brání snad někdo, nebo něco, někomu – třeba i bezdomovcům – zařadit se do této narcistní, uměním překypující říše svobody? Jiní na ulici srší osobitostí, zosnovávají kreativní akce i reakce, a oni se tam jenom potácejí, spí nebo žebrají. Mohou si za to sami, že jejich život je tak fádní a bez espritu… Pro zburžoazněnou kulturu je totiž příznačné, že neotevírá „třináctou komnatu“ kapitalismu, tj. vyhýbá se obnažování sociální nespravedlnosti a exkluze, natož pojmenovávání konkrétních viníků, kteří profitují z hubení a hanobení člověka a přírody. Toto jsou skutečná tabu pro buržoazní životní prózu i umění. Nechť klidně klade politické otázky – pokud budou měšťácky jalové, zcestné a slaboduché, vůbec to nevadí. Opět můžeme být svědky zhmotňování „ducha“ buržoazie v mýtotvorných figurách, nyní tedy v uměleckých výtvorech, kde politično nemusí být tabu. Hlasité, avšak vágní spory kolem „špinavosti“ politiky a poťouchlosti byrokracie, dokonce i přiznání některých hrůzných externalit na okrajích kapitalistického ráje, však vždy neutralizuje jejich následné odlehčování, lyrizace, estetizace, a zejména pojímání coby výron nedějinné, netřídní a imanentní energie. Novátorství pouze formální Buržoazní pojetí existence, které nalezneme v institucích ekonomických, politických, vojenských, náboženských nebo občanských, se prostě nemůže neodrazit ve struktuře uměleckého žánru a jeho protagonistů. Jde venkoncem o automatismy uvnitř homogenního prostředí. Jak by ve „fešácké“ odnoži kapitalistické společnosti – múzickém mikrosvětě – smělo být prvotním hybatelem cosi jinačího než kšeftaření? Že by jeho mrzačící moc nebyla sto proniknout do vztahů tohoto sociálního pole? Ale kdeže. Buržoazní umění je uměním buržoazní společnosti, a proto se nesužuje nedostatkem etiky, smyslu a pravdivosti, ono si vystačí s financemi napumpovaným, po sté převařeným „magičnem“ či postmoderním pastišem neschopným opozice, bez okolků uplatňované komodifikace, ustavujícím estetiku podbízivosti (Fredric Jameson). Formální novátorství, l´art pour l´art, anebo independent subkulturní alternativa fungují jako obměňované revitalizační homeopatikum, jež je bez větších komplikací zakomponováno do kulturních vzorců poměšťáčtělé společnosti coby jakýsi koeficient pekuniárně podvázané negace, v posledku kapitalismu prospěšné. Cloumá pak módními spády – těmito věčnými návraty nového, kde i to zaručeně nezávislé bývá „vlajkou, pod níž pluje zboží, které nemůžeme deklarovat, protože jméno ještě chybí“ (Benjamin) – tak, aby produkty plynně esteticky zastarávaly a spotřebitelé neustrnuli, nýbrž „rozvíjeli se“ a dychtili po novostí honosících se komoditách a destinacích. Jako se střídají roční období, transformují se na uměleckém poli postojů a pozic výpovědi a rozepře mezi soupeři o slávu – na tom není nic špatného. Často jde o intergenerační neshody, kdy nápady překrvené, hbité a dravé mládí podrazí nohy ochablé senilitě – která zařetězena do kruhu šablonovitosti provádí repetice a variace téhož – a nepřipouští si nebo ani netuší, že posléze i ono zestárne a příběh si zopakuje v opačné roli a gardu. Nastupující generace upřímně opovrhuje „vypelichanými, plesnivějícími moudry“, jimž nerozumí – a ani rozumět nechce – a krok po kroku si buduje kariéru na entitách, v nichž tápou jejich protivníci, které chtějí odstavit od prestiže, sesadit z lukrativních „židlí“ a „klubovek“ a zaujmout jejich místa. Technologické vlnění navozuje napětí ve společnosti a ze strkanic konfliktů sociálních aktérů v sociálním poli vzejdou inovované stylové i mocenské konfigurace, čerstvé vystřídá uvadající, svěží iluze nahradí iluze ošumělé. Vezměme si nynější jiskření mezi pojetím kultury. Ten, kdo zasvětil celý život meditacemi nad klasiky filosofie a literatury a přísahá na západní umělecký kánon, bude opovrhovat vtipnými parafrázemi, kompoziční rafinovaností a neotřelostí. A dokonce i kritickým podáním akčních nebo pornografických, nejlépe pedo-sado-gay scén, natož výjevy z Harryho Pottera, ozvláštněnými něčím nedořečeným, tajemným, jímž se – jak náležitě usuzuje – zpravidla zakrývá jalovost. „Psychoanalytická“ generace, která pitvala nitro člověka, míjí se s generací „mcluhanovskou“, pro niž jsou média sama dostatečně nosným poselstvím a vlastně jediným úkolem pro myšlení hodným pozoru – vše ostatní má za nepodstatnou, sekundární, otřepaně konstantní výplň. Progresivními elektronickými technologiemi odkojenou mládež „zlaté éry“, aplikující žánrově zmixovanou, klipovou, kyberneticko-dynamickou play-stop-replay estetiku, nezajímá nitro člověka, ani statická, pomalá, lineární a formálně čistší estetika starců. Interpretuje si kulturu po svém – z jejího úhlu vhledu ta odcházející obstarožní není vysoká, ušlechtilá a hluboká, nýbrž snobská a plytká – správně předpokládajíc, že i tu se jako obvykle jen umně zakrývá ona zmiňovaná jalovost. Strávil-li někdo moře času u počítačových her – probíhal v nich labyrinty chodeb, přeskakoval průrvy, metal kozelce, vrhal se střemhlav z útesů, prolétával nekonečnými prostorami a přitom střílel po všem, co se kde šustlo – není zkrátka schopen nemilovat film Matrix. Jak zjistili rutinéři každého pokolení, v umění není až tak důležité mít co závažného říci: stačí to málo, jež vylíhne se v hlavě, vyjádřit řemeslně zdatně, rafinovaně, prokomponovaně a vnitřní prázdnotu obtěžkat efektními symboly a zastřít magií vágnosti slepenou ze slov či obrazů – a pendrek záleží na tom, zda v diskursu vysoce neb nízce kulturním. Je úsměvné, když rivalové na uměleckém kolbišti, ať už patří k jakémukoliv generačně spřízněnému okruhu, vesměs nereflektují, že společenské bytí modeluje jejich vědomí; domnívají se, že bytujíce mimo vnější vlivy nalezli tu pravou „oříškovou“, ontologickou a nadtřídní Pravdu z nejpravdivějších, přezírají skutečně ožehavá a bolestná témata nynější doby a hrají si se svými oblíbenými (moderními nebo postmoderními) hračkami mimo realitu či okrašlují a velebí moc. Kapitalistický trh a art-marketing pak stejně všechny generační i negenerační tenze vrchovatě zužitkuje a vydoluje z nich, co se dá. Ti, jež zaměstnává kumšt, nechť se jenom činí v produkci „uměleckosti“, respektive stylu, designu a reklamy (básníci, výtvarníci, hudebníci, fotografové, divadelníci, filmaři, designéři, architekti, umělečtí kritici a jim podobní přec jsou svými dispozicemi k tomuto přímo určeni, v reklamně-kulturních revue svých žánrů nedělají koneckonců nic jiného) – jak říkával Ladislav Klíma, dávají „hovnu pěknou formu“ – a zbytečně do hloubky nepřemýšlejí o ostatním. Dobrý byznys je beztoho taky uměním, ne-li tím největším, jak za tento typ umělců vyřkl Warhol. Dokud lidé budou lidmi, pudově je to táhne ke klanění hmatatelné kráse zlatého telete. Notabene, otevírají-li se bez ostychu této sekularizované modifikaci modloslužebnictví stavidla, jsou-li v ní masy „vzdělávány“ a k ní podněcovány, jak se děje v kapitalismu. Inflaci umění a „estetizaci“ bohaté buržoazní společnosti – pochopitelně korespondující s fenoménem individualizace – můžeme rozumět i tak, že jde o formu kompenzace vlastní bezobsažnosti, jež dovedla spotřební vnímání k opovržení vším „neestetickým“, „nekrásným“. Katalytická pandemie zdesignělého umění stravuje v pozdním kapitalismu každou entitu. „Nikdy předtím nebylo tak těžké vyhnout se estetickým zážitkům“ (Hobsbawm). Suzi Gabliková soudí, že „došlo k drastické expanzi ‘uměleckého světa‘ – nyní se uměním, coby jeho tvůrci nebo konzumenti, zabývá více lidí než kdy předtím“. Ale třebaže tento zvláštní, umělý svět už není elitářskou výsadou a těžko hledat pozdně buržoazní osobnost, již alespoň nenapadlo, že by mohla vyprodukovat nějakou tu uměleckou výpověď, je to tak, že zůstává rozdíl mezi volnočasovými aktivitami všeho druhu a vyděláváním na živobytí. A z tohoto pohledu je podle ní „věnovat se umění je dnes spíše luxusním zaměstnáním“. Nenastane z ničeho nic, že se v jedincích v tak vysoké míře počnou projevovat obsesivní a narcistní exhibicionistické disposice a touhy po sebevyjadřování. Podle jedné statistiky z roku 1993 se, jak uvádí Sloterdijk, každý pátý mladistvý Němec pokládá za umělce či považuje životní formu umělce za nejvíce hodnou úsilí. A jak jinak, než v rámci umění chápaném jako dobrodružství buržoazní svobody, tzn. privilegia boháče, možnosti odlišit se od ostatních, ať to stojí co to stojí. A že profesí umělce je vůbec schopno se uživit tak zbytnělé procento členů společnosti, taky není hojně k vidění. Co je asi za tím? „Neobyčejná expanze vyššího vzdělání nabízela více příležitostí k zaměstnání a vytvořila trh práce pro muže a ženy s nedostatečným talentem pro obchod a podnikání“, sarkasticky komentuje Eric Hobsbawm kontext bezprecedentního rozmachu uměleckého živlu a pokračuje: „Nekomerční kreativní umění chránily akademické platy, granty a seznamy povinné četby, a mohlo tudíž doufat, že nebude-li nezbytně rozkvétat, tak alespoň pohodlně přežije“. Do stejného ranku patří i pozvednutý, spravedlivě rozhořčený veřejný hlas umělců české provinience, kteří se ze strachu před devalvací svého symbolického i finančního kapitálu vžili a pasovali do role zachránců národní kultury. Najednou je jim dobrý onen nepadnoucí, z módy vyšlý dres se lvíčkem na prsou, a oni, v něm nasoukáni, rezolutně požadují pro vlastní činnost exluzivitu nadtržních podmínek a socialistických výhod, v podstatě „komunismus“ pro elity. Druhým se však nestydí na každém kroku vnucovat kapitalismus; nemluvě o tom, že se považuje za normální, když se v médiích neumělecká produkce oficiálně prezentuje jenom v placeném reklamním prostoru, kdežto propagace umění nikolivěk, neboť je jakoby bez ekonomických konotací. Výroba či spotřeba uměleckých hrátek se stručně řečeno neobejde bez disponibility finančními prostředky, ať děje se tzv. „na koleně“, natož na globálním kapitalistickém trhu ve všech těch velkohubých modalitách vysokorozpočtových orgií múz. Mocenské elity platí – nebo zařídí aby byly hrazeny z veřejných prostředků – eskapády charity nebo umělců, musí však být jejich oslavou: „Moc se zdobí humanitou a výdělkářská společnost kulturou. Kulturou ‘parasitů‘, náležitě zhodnocenou bursami a vyčíslenou penězi a vystavenou ve svatostáncích umění“ (Šafařík 1992) – dnes pak už spíše nesvatých kunst-stanicích, protože programová orgiasticko-narkotická „nezávislost“ a „úletovost“ v adiaforizovaných časech táhne a dá se na ní vydělávat, dokonce i budovat umělecká kariéra. Státem blahobytu zplozený nekomerční postburžoazní kreativec s múzickými sklony a spády má plnou hlavu nápadů a domnívá se, že finance k jejich uskutečnění je mu povinna vydat společnost. S vyděračským heslem „kultura nesmí zahynout“ se pokouší najít sponzory svých „výjimečných“ projektů, bez nichž by podle něj, a několika málo souputníků s ním spřažených, lidstvo zakrnělo v primitivismu. Bez grantů a stipendií dnes jednoduše není umělce: jeho obrazotvornost bez nich vysychá a chřadne, plodnost odumírá. Kým jiným je potom více, než soukromým podnikatelem v žánru alternativy, který se v úvodu kariéry sice nesnaží za každou ceny dostat do peněžního zisku (protože je dotován), symbolický kapitál však střádá „korunku ke korunce“; vypočítavě špekuluje, co by se dalo podniknout, čím by se zviditelnil na „uměním“ saturovaném trhu, jak by se proslavil – nu, a v neposledku i finančně zajistil. Krásným příkladem „alternativní“ ekonomické podnikavosti jsou vznikající obdoby byznys-center a multifunkčních nákupních středisek: „independent“ umělecká centra soustřeďující ateliéry, galerie, kavárny, kluby, workshopy, dále též výtvarná, poetická nebo nahrávací studia, plochy pro velkorozměrné instalace, techno-párty či třeba veřejné produkce umělců, designérů neb architektů jakéhokoliv stylového „vyznání“. „Dokud budou peníze jediným nedvojsmyslným kritériem úspěchu, budou samozřejmě triumfovat normy života ovládaného penězi. Snaha být stále bohatší zůstane svrchovanou hodnotou, zatímco jiné hodnoty budou slábnout a slábnout“, varuje Suzi Gabliková. Jak zastavit tento úpadek? Gabliková jako východisko navrhuje „rekonstituovat morální vůli“: uvědomit si, že umění nemá pouze estetické, ale i morální proporce, a „pochopit, že to, co nám uniká, je smysl pro meze“, zvláště, když se boření konvencí stalo postburžoazním normativem. Opíraje se o mravní výzvu obsaženou v knize Původ ctnosti od Alasdaira MacIntyrea odsuzuje chtivou nenasytnost naší doby, jež coby výchozí konstanta prostředí formuje každého jedince: uspokojení v kapitalistické společnosti měří se výhradně bohatstvím, mocí a slávou. Zkrátka úspěšností, která jaksi nejde dohromady s míněním, že netřeba mít víc než potřebuji, neslučuje se s pěstěním lásky k pravdě nebo ctností zdrženlivosti, soudnosti a rozumného omezení osobních zájmů. Proti splavu soudobého amorálního a v podstatě lživého umění troufá si Gabliková deklarovat: „Jsme všichni tím, čemu se plně oddáváme, což také motivuje naše chování. Nevěřím, že umělec předává svým divákům, publiku smysl. Jediné, co jim může předat, je modelový příklad osobního odevzdání, závazku, hledání hodnot a pravdy. Rozpoznat pravdu není věcí talentu, ale charakteru umělce“. (V drsně poetické zkratce Ivana Diviše: „Talent bez statečnosti je jak dort s polevou z hoven; je to naděje, která odvedla jen zradu; jsou to nezáslužnost a darovanost, které dovedly podat jen ampuli s luminalem a neudělaly na tomto světě nic, naprosto nic“). Se zbytkem tvůrci pomohou technologie, řemeslná zdatnost v umění totiž díky nim ztratila primát už dávno. Naleznou však v sobě umělci odvahu vzepřít se kritériím a motivacím zburžoazněné společnosti? Autor je publicista Redakčná úprava a medzititulky Slovo