USA v 21. století nevyhrály žádnou válku, kterou začaly

Počet zobrazení: 4784

o._krejci_480.jpgPro některé radikály je momentální situace na východě Ukrajiny vysněnou cestou, jak dostat na hranici s Ruskem vojáky ze zemí NATO, poukazuje v rozhovoru pro Prvnizpravy.cz profesor Oskar Krejčí.


PZ: Z Ukrajiny přicházejí zprávy o porušování příměří, dokonce narůstání případů střelby na pozice protivníka. Hovoří se o přípravě útoku povstalců na Mariupol, který by měl otevřít cestu k propojení Ruska s Krymem po souši. Stále zůstáváte optimistou v otázce míru na Ukrajině?

Příčiny, které byly u kolébky dohody v Minsku, trvají. Ty základní jsou dvě: hroutící se ekonomika Ukrajiny a nemožnost zvítězit na vojenském poli.

PZ: Moment – když mluvíte o základních příčinách dohody, jsou i nějaké „nezákladní“?

Samozřejmě. Především lidské ztráty. Ty pracovníci OSN naposled propočetli na 6 tisíc zabitých. A je tu i drama uprchlíků z válečných oblastí. Podle Agentury OSN pro uprchlíky je to od loňského února přibližně 980 tisíc běženců v rámci Ukrajiny. Dalších 600 tisíc uprchlo do zahraničí, především do Ruska, ale i do Běloruska, Moldavska, Polska, Maďarska a Rumunska. Přibližně 5,2 milionů civilistů je ve „válečné pasti“ jen v Doněcku – od loňského dubna žijí v podmínkách války.

Tato čísla jsou sice pro humanisticky orientované lidi zásadní, ovšem pro většinu politiků jen ilustrativní.

PZ: Proč podle vás ukrajinská ekonomika nutí státníky k dohodě o míru?

Rezervy Ukrajiny tvořily na začátku letošního roku 7,5 miliardy dolarů, dluh se přiblížil 70 miliardám dolarů. Mluví se o letošní minimální potřebě 15 miliard dolarů na splácení dluhů. Přičemž rezervy dále klesají a dluh narůstá. Ukrajinská platební neschopnost se stává zřejmou i politikům. Nemluvě o tom, že reálná potřeba ekonomické investiční pomoci Ukrajině dosahuje několika set miliard dolarů, má-li se ukrajinská ekonomika dostat do pozice udržitelného rozvoje. A tyto peníze nemá ani Západ, ani Rusko. Musí být vytvořeny dlouhodobě příznivé podmínky pro západní i ruské investice. To však není v podmínkách války, korupce a vlády oligarchů možné.

V této situaci Mezinárodní měnový fond a další věřitelé diktují Ukrajině jako základní léčbu úspory. To zákonitě vyvolá sociální nepokoje na Ukrajině a s velkou pravděpodobností další mohutnou emigrační vlnu, tentokrát motivovanou sociálně. Pak snad i někteří radikální politici ve Varšavě pochopí, že s válečným ohněm není radno si zahrávat.

PZ: V uplynulých dnech se znovu rozehrálo již notoricky známé divadlo kolem dodávek ruského plynu na Ukrajinu. Opět zasedli představitelé Ukrajiny, Ruska a Evropské unie ve snaze vyhnout se přerušení dodávek. V čem je příčina?

Dohody stanoví, že Kyjev jako nevěrohodný partner musí za dodávky platit dopředu. Jenže zaplacené množství již bylo téměř dodáno. V této situaci „někdo“ zastavil dodávky plynu z ukrajinských tras do povstaleckých oblastí. Rusko tam začalo dodávat plyn přímo. Tím samozřejmě vznikla záminka pro tvrzení, že tato kvóta se do dodávek na Ukrajinu nepočítá.

Tyto trapné hry jsou poměrně srozumitelné. Pro Evropskou unii je zásadní, zda Kyjev opět nezačne brát plyn z dodávek určených Unii a jdoucí přes Ukrajinu. Nemluvě o tom, že někdo za plyn bude muset Gazpromu zaplatit.

PZ: Jsou ohroženy Česko a Slovensko?

Ne. Česko a Slovensko, ale také Německo, přestaly loni odebírat ruský plyn přes Ukrajinu. Přešly na ruské dodávky prostřednictvím potrubí Severního potoku.

To je jen další ukázka sebevražedného chování Kyjeva. V roce 1998 Evropa odebírala z Ruska 95 % plynu přes Ukrajinu. Loni to bylo pouze 40 %. Dochází k diverzifikaci tras, a to mimo jiné i proto, že chování Kyjeva je nevyzpytatelné.

PZ: Nejen Kyjeva.

Máte bohužel pravdu. To, co předvedla bulharská vláda zablokováním projektu Jižní potok, je učebnicová ukázka pohrdání zájmy vlastního státu. Výsledkem bude výstavba Tureckého potoku, který povede z Ruska do evropské části Turecka. Podle dostupných informací by tudy mělo jít více plynu než Severním potokem do Německa. A Sofie díky tlaku z Washingtonu i vlastní zbabělosti přijde o tranzitní poplatky a bude muset žádat o dodávky z nové trasy. Skvělý příklad iracionálního chování v politice – a to nejen bulharské vlády, ale i Evropské komise.

PZ: Pojďme ale zpět k problematice války na Ukrajině. Jak jsem již upozornil, stále se mluví o přípravě útoku povstalců na Mariupol a pak směrem na Krym.

Ach jo... Mezi Mariupolem a Krymem je to po souši přibližně 300 kilometrů. Doněckou oblast a Krym odděluje celá Záporožská oblast a polovina Chersonské oblasti. V otevřeném terénu. Nelze směšovat propagandu a strategii. Tedy, neměla by se směšovat…

PZ: Dobře, ale stále se střílí.

Cesta od války k míru v situaci, kdy žádná strana v boji nezvítězila, je bezesporu velmi obtížná. Na obou stranách existují poměrně významné skupiny i jedinci, kteří jsou přesvědčeni, že vojenského vítězství lze dosáhnou. Nemluvě o tom, že vzájemná nedůvěra mezi povstalci a Kyjevem je obrovská, emoce jsou vypjaté.
Když se ale kancléřka a tři prezidenti v Minsku dohadovali o míru, jistě velmi dobře věděli, že dohoda bude porušována. Minská úmluva má smysl jen tehdy, když na ni zúčastněné strany budou trvat i ve chvíli, kdy bude porušována. Když se střílí. A když se budou řešit dílčí problémy jako dílčí, ne jako selhání celku. Jen pak může zvítězit diplomacie nad válkou.

Je nutné ukazovat i pozitiva. Nejen negativa, jak činí některá česká média, především ta veřejnoprávní, která jen obtížně zakrývají přání, aby mír selhal. A pozitiva jsou – výměna zajatců, stahování těžké techniky…

PZ: Obě strany si ale stěžují, že druhá strana techniku jen přesouvá a připravuje se na jarní či letní ofenzivu.

Přirozeně, jen naivní člověk by očekával něco jiného než takováto prohlášení. Je proto nutné posílit monitoring. To ostatně říkají němečtí i eurounijní diplomaté – zvýšit počet pozorovatelů OBSE na dvojnásobek. Když tito pozorovatelé dodají důvěryhodné zprávy o snahách ošidit minské úmluvy, pak musí znovu nastoupit diplomaté.

Znovu opakuji: zajistit mír je obtížnější než válčit.

PZ: Kyjev ale chce na linie sporů mírové sbory.

Pro některé radikály je to vysněná cesta, jak dostat na hranici s Ruskem vojáky ze zemí NATO. Pro umírněnější politiky je to propaganda: vyslání mírových sborů schvaluje Rada bezpečnosti OSN po souhlasu obou stran sporu. Nemluvě o tom, že v Radě bezpečnosti má Moskva právo veta.

Prof. Krejčí: Ukrajina je výsledkem strategické slepoty Západu

Skutečný zlom bude, až zasednou představitelé Kyjeva a povstalců nad projekty ústavní reformy Ukrajiny. Nad takovými, jako byl například návrh politických reforem, který v sobotu Kyjevu předali zástupci samozvané Doněcké lidové republiky.

PZ: Každý, kdo sleduje americké politiky a tisk v USA, však cítí, že tlak na dodávky zbraní Kyjevu nepovoluje. Například Andrij Parubij, jeden z komandantů Euromajdanu a dnes místopředseda ukrajinského parlamentu, neustále vyzývá USA, aby dodaly Kyjevu zbraně...

Jo Parubij, to je ostrý hoch. Ve čtvrtek vyzval Evropskou unii, aby uvalila „tvrdé sankce vůči vládě České republiky“ za údajné dodávky zbraní do Ruska…
 
PZ: To je trochu politický folklór, ale reálná možnost toho, že někdo bude hledat vítězství na Ukrajině prostřednictvím dodávek amerických zbraní Kyjevu, existuje.

Samozřejmě. Otázkou je, zda lze takto dosáhnout vítězství pro obyvatele Ukrajiny.
 
PZ: I v Česku ale snadno nalezneme politiky, kteří v dodávkách zbraní Kyjevu vidí jediné řešení situace.

Pomineme-li servilnost některých českých politiků vůči radikálům ve Washingtonu, pak základem takových úvah je představa, že vítězství USA je i naše vítězství. Kus pravdy na tom bezesporu je. Česko je blízký spojenec Spojených států. Lze se tudíž domnívat, že by se podílelo na některých výhodách plynoucích z toho, co lze nazvat Pax Americana – Americký mír.

Jenže… Dokážeme vyjmenovat války, které v 21. století Washington inicioval. Vynechejme Ukrajinu. Určitě je to válka v Afghánistánu (2001) a v Iráku (2003). Lze také přičíst intervenci v Libyi (2011). A podněcování bojů v Sýrii plus bombardování islámských extrémistů na území tohoto státu bez souhlasu vlády v Damašku.
Kterou z těchto válek Spojené státy vyhrály? Žádnou…

PZ: Prezident George Bush ale 1. května 2003, tedy 40 dní po začátku intervence, oznámil, že válka skončila.

To sice řekl, ale boje pokračují dodnes. Odhaduji, že ve zmíněných válkách zatím padlo 500 až 600 tisíc lidí. A konce nevidět. My se můžeme jen dohadovat, zda příčinou toho, že tyto války made in USA ne a ne skončit, je neschopnost, nebo záměr.

PZ: Jaký úmysl by mohl být za neukončenou válkou?

Politická snaha udržet se v pozici globálního lídra. Třeba i prostřednictvím šíření chaosu z otevřených válečných ohnisek do rozsáhlých oblastí. Nebo zajistit odbyt zbraní a zdůvodnit vývoj zbraní nových. Motivů lze vymyslet mnoho. Ale zdůrazňuji: jde jen o odhad, jednu z možností. Informace o konkrétním rozhodování v Bílém domě chybí. Množná je lepší nehledat důvody nekonečných válek v protikladu „neschopnost versus záměr“, ale v jejich jednotě – hledat propojení, poměr mezi neschopností a neochotou.

Podstatné v této souvislosti je však něco jiného: posilování vojenské přítomnosti USA na Ukrajině je, vzhledem k dosavadním zkušenostem, jen a jen cesta k nekonečné válce.

Opravdu chceme mít na hranicích Evropské unie nový Afghánistán?

(Jiří Kouda, prvnizpravy.cz)
Uverejnené so súhlasom prof. Oskara Krejčího

Facebook icon
YouTube icon
RSS icon
e-mail icon

Reagujte na článok

Napíšte prosím Váš text.

Komentáre

Obrázok používateľa Peter Zajac-Vanka
#1
Peter Zajac-Vanka
09. marec 2015, 15:29

K doplneniu témy, ktoré sa podarilo profesorovi Krejčímu na TA3, už len dodám: tak jest!

viď http://www.ta3.com/clanok/1057285/24-hodin-vo-svete-z-5-marca.html

Pozrite na videu TA3 od 1:45 do 14:50 min.

Blogy a statusy

Píšte a komunikujte

ISSN 1336-2984