Pokleslé divadlo

Česká publicistika v hlavním proudu médií stále ještě preferuje rozhovory s politiky a jejich přímé reakce před analýzami a komentáři odborníků. Zejména nejsledovanější publicistické formáty v České televizi a na Primě jsou v podstatě tribunami politiků, kteří si na svou účast v nich zvykli a v podstatě bezostyšně považují za povinnost vedení redakcí a dramaturgů zvát je do těchto debat. Dělají si statistiku a ti nejvlivnější s nejlepšími styky ve sdělovacích prostředcích se chlubí před méně frekventovanými kolegy, kde všude už byli a kam že to příště zase půjdou. Jak by existoval nějaký jízdní žvanivý řád s přesnými příjezdy do té či oné televizní stanice. Funguje to tak dokonale, že není výjimkou, pokud se politik před kamerou i sám objedná pro další debatu slovy: „Až se tady zase sejdeme za pár měsíců, tak...“. Nebo kdy vyčte moderátorovi, že „zde již dlouho nebyl“. Tato koncepce, v západoevropských televizích o poznání skromnější, má svůj původ v časech velké důvěry veřejnosti v nové politické činitele. Tyto časy nastaly bezprostředně po listopadu 1989. Tehdy se nové tváře v politice staly doslova přes noc vítanými hosty obývacích pokojů téměř všech domácností v zemi. Postupně veřejné obliby ubývalo, ale média i nadále přistupují k těmto lidem jako k důvěrné a blízké společnosti, jíž zůstávají atributy něčeho, co je naše a co patří k nám. Mezitím se lidé, dlouhodobě etablovaní v politice, od obýváků veřejnosti dokonale osvobodili a zabydleli svůj vlastní zájmový prostor, jenž se s životy ostatních lidí nikde a nijak neprotíná. Snad pouze v oblasti daní a v době, kdy je třeba volbou rozhodnout, kdo momentálně bude u moci a kdo chvíli v opozici, než se to zase otočí. Média místo, aby na tuto „emancipaci“ politiků reagovala tím, že jim odejme privilegovaný prostor zplozený krátkým časem lásky, obdivu a důvěry, zakonzervovala iluzi, že politik a občan jsou na jedné lodi. A tak jsme, jako čtenáři či diváci, denně nebo alespoň velice často svědky toho, jak politici parlamentních stran dostávají celé strany deníků nebo dvouhodinové důležité vysílací časy k tomu, aby se dělali nesrovnatelně kvalitnějším zbožím, než ve skutečnosti jsou. Sám za sebe se přiznám, že se konkrétně na diskusní pořady v některé české televizi dívám jako na jistý druh pokleslé zábavy a seriózní analýzy jakýchkoliv politických projevů v nich nehledám. Zajímá mě především několik aspektů. Hodnotím míru drzosti, s níž ten či onen politik lže. Oceňuji schopnost kličkovat a unikat otázkám. Hodně bodů připisuji umění přenést argumentaci do zcela nesmyslné roviny a v ní rozvíjet eskamotérství slov postrádajících jakýkoliv význam. Baví mě vyslovovat šeptem amen za každým dojemným projevem loajality k vlasti a občanům. Prostě, nacházím v těchto debatách poněkud zvrácené uspokojení nad tím, že v českém divadelnictví po vymření velkých hereckých generací posléze vyrašila odnož pokleslého divadla trpasličích forem. Prevzaté z internetového denníka Britské listy, redakčne krátené Viac na www.blisty.cz