(Buržoazní) moc a jazyk

Obrovská akcelerace technologického pokroku, a na ni napojené mocenské metamorfózy, působí fascinujícím, až ochromujícím dojmem. Historický a dialektický materialismus, který je protilátkou vůči substancionalismu a formalismu, umožňuje si povšimnout, že exogenní i endogenní transformace moci neznamenají, že by se měnila její nejvlastnější podstata; v mnoha ohledech ona i její osidla ostávají nadále stejnými a v hlubší struktuře dějin neměnnými.
Počet zobrazení: 964
14-m.jpg

Obrovská akcelerace technologického pokroku, a na ni napojené mocenské metamorfózy, působí fascinujícím, až ochromujícím dojmem. Historický a dialektický materialismus, který je protilátkou vůči substancionalismu a formalismu, umožňuje si povšimnout, že exogenní i endogenní transformace moci neznamenají, že by se měnila její nejvlastnější podstata; v mnoha ohledech ona i její osidla ostávají nadále stejnými a v hlubší struktuře dějin neměnnými. Byť se vyvíjejí komunikační systémy a mediální stádia (návazně potom i koncepce) kultur (Neil Postman například rozlišuje tři základní historické kulturně-mediální éry: orální, tištěného slova a televizní; Jean Lohisse hovoří o fázích mluvenosti, psanosti, masovosti a (digitalizované) netvarovosti; pro Melvina L. Defleura a Sandru J. Ballovou-Rokeachovou jednotlivé dosavadní epochy charakterizují: signály, mluvení, psaní, tisk, masová média a počítače), moc každopádně vždy jako svého nejmocnějšího prostředku užívá jazyka – respektive mýtu a ideologie, které jsou jazykem generovány. Aby toho dosáhla, musí zotročit diskurs, jenž – slovy povolaného znalce Michela Foucaulta – „není pouze tím, čím se projevují boje nebo systémy nadvlády, ale i tím, pro co a čím se bojuje, je mocí, které se snažíme zmocnit“. V té nejobecnější a potenciální rovině „moc (libido dominandi) […] skrývá se v každé naší promluvě“, zabudována v jazyce je „přítomná i v nejjemnějších mechanismech společenského styku“, protože „každý jazyk je třídění a […] každé třídění má charakter útlaku“, napsal neméně kompetentní Roland Barthes, který pak jinde dále rozvíjí konsekvence moci: „Byli jsme svědky toho, že většina vyhlašovaných osvobozování […] promlouvala diskursem moci: oslavovalo se odkrývání toho, co bylo potlačeno, aniž by si přitom někdo uvědomil, že se tím jinde utlačuje něco jiného“. (Barthes sice hovoří o bouřlivém máji 1968 ve Francii, jeho postřehy však lze aplikovat na každá mocenská střídání stráží – i to naše malé polistopadové – kdy místo starých mýtů zaujaly mýty nové, které skutečnost skrze jazyk neméně deformují a vyprazdňují.) Čím vším sílí (a vládne) moc K epochální postmoderní krizi vyprávěnek a metanarací – jak tvrdil Jean F. Lyotard – tak docela nedošlo. Sociální hry, rozepře a přetlačování o moc pokračují. A malý počet „velkých“ mytických a ideologických příběhů s „velkými“ hrdiny a obětmi byl suplován adekvátně zvětšeným počtem „malých“ mytizujících a ideologizujících storry s „malými“ hrdiny, ale také vůbec ne „menšími“ obětmi. A práve jejich exploatací moc sílí, a jejich dřinu, vystrašené pohledy, ponížení, sténání, slzy a krev spaluje na odvrácené straně své mašinérie. (Nezápadocentricky naprogramovaná reflexe registruje, že postmoderní doba není bezkonfliktní a že k ní patří i do bestialit ústící sváry; obyvatelům Západu zvyklým na „první cenovou skupinu“ se to tak třeba nejeví, ale bída, hladomory, popravy, mučení, genocidy a války po té druhé světové, ba ani po „studené“, z povrchu zemského nevymizely). Též řeč žertvy je mocí umlčena a na saturovaném kapitalistickém trhu, kde nadprodukce balastu a nemravnosti rozmělní hloubku komunikace, na ni nikdo ani nevzpomene. Přesycena je i bezedná formální pluralita diskursů, avšak má v sobě navíc zakódovánu nevyhlášenou, ale kategoricky závaznou a nepřekročitelnou mez: nevyvratitelnou bezalternativnost globálního kapitalistického systému. A tak, při veškeré své diverzifikovanosti a ironičnosti, tato provázaná pluralita opět legitimizuje nároky moci. Umlčený hlas M. Foucault, který se celým svým dílem zasazoval o osvobození periferních diskursů by užasl, kam až dospěla transformace moci v pozdně kapitalistické společnosti. Ostatně sám i vyjádřil tušení, že unitární, nebo jinak taky pravdivostní diskurs může být vybudován i z menšinových lokálních vědění. Ortodoxní partikularismus a „nadtřídnost“ množiny fragmentarizovaných sociálních hnutí, o kterých zde již byla řeč, má totiž pod kůží silný unitární magnetismus zdůrazňující sekundární emancipaci a individualizaci. A z návyku na bezpečí sociálního státu je pak rovněž poznamenán nevnímáním primárního osvobození člověka, daného jeho hmotným zajištěním. A protože k patřičně zburžoazněnému partikulárnímu a regionálnímu – hojně zdobenému kultivovaně deviantními nebo folklórními ornamenty – se nyní přistupuje s ohledy a porozuměním, emancipovat na tomto úseku už téměř ani není co. Všichni žijeme ve světě historicky podmíněných relevancí, také Foucault ocitl-li by se v kontextu současného mohutnění socio-ekonomicko-ekologické rozporuplnosti a divadla nových forem znevolňování, jistě by jím byl zasažen a tematizoval by (snad?) jinou formu utlačování. Nemohl by si nevšimnout, že nynějším skutečně marginalizovaným hlasem je umlčený hlas chudiny tohoto světa. A taky, že myšlení, jež je mocí napadáno, degradováno, diskvalifikováno nejdůsledněji, stalo se podle nové vylučovací doktríny jediné vědění, které „slyší“ a konsekventně reflektuje onen hlas chudých: marxistické vědění provádějící třídní analýzu rozporů kapitalismu. Žertvou se nyní stal třídní diskurs; třídní vědomí a vědění o fundamentální nespravedlnosti ve společnosti, dané vztahem k prostředkům produkce, vyštval unitární, buržoazní diskurs do jakéhosi ideového „leprosária“ a z teorie moci byly odstraněny třídně založené socio-ekonomické relace. V pozdním, postmoralistním kapitalismu stalo se přijatelným, že člověkem a společností třesou „Freudovy“ pudy a „Nietzscheho“ vůle k moci, avšak důsledně jsou z ní ex-nominovány a exkomunikovány „Marxovy“ třídní spády. Akceptace lží veřejností Pro dnešek se proto jeví adekvátnější genealogie zápasící s ahumánními ekonomickými, sociálními a kulturními důsledky síťově rozprostraněné buržoazní moci, a tedy ne pouze té, která přichází „shora“. Foucaultovo chápání genealogie jako antivědy, jež podporuje vzpouru „podrobeného vědění“ a dává mu „schopnost opozice a boje proti nátlaku“, proti jařmu pravdivostního diskursu, přizpůsobené do buržoazna se vyvinuvší společnosti, v níž povodeň kapitalistické globalizace odplavuje sociální stát, však platí dál – jen jaksi obrací priority: pro houstnoucí davy zahnané do bezvýchodné nouze přestává být problémem číslo jedna dejme tomu utlačovaní některých odstínů jejich identity nebo trápení zvířat. Oproti zlaté éře, v níž M. Foucault působil, a jíž byl ovlivněn, se k otázce moci totiž přiřazují navracející se otazníky masové nezaměstnanosti, pauperizace a chudoby, které v jeho době, jakoby vyřešeny, „spaly“. Herbert Marcuse již na konci 60. let minulého století rozkryl jednorozměrnost buržoazní společnosti – platné i v ne-řádu pluralitní postmoderny –, v níž se „definicí […] pojmů ve smyslu sil, které modelují platné univerzum řeči, znemožňuje nalézt výraz pro skutečnost, že panující druh svobody znamená rabství a panující druh rovnosti z vnějšku ukládanou nerovnost. […] Že politická strana, která pracuje na obraně a růstu kapitalismu, je označována jako ‘socialistická‘, despotická vláda jako ‘demokratická‘ a fraškovité volby jako ‘svobodné‘, to jsou dobře známé jazykové – a politické – znaky, které existovaly dávno před Orwellem. Relativně nové je to, že veřejné a soukromé mínění tyto lži obecně akceptuje a zakrývá jejich příšerný obsah. Rozšíření a efektivnost tohoto jazyka je svědectvím triumfu společnosti nad rozpory, které jsou jejím obsahem; jsou reprodukovány, aniž narušily sociální systém“ (Marcuse 1991). Stigmatizace levicových pojmů Quasidiskurs moci svým – ač barevnějším a individualizovanějším, v úhrnu přesto znovu sjednocujícím – jazykem předkládá a oktrojuje, formuluje a determinuje své buržoazní „pravdy“; schvaluje, které teze jsou tzv. udržitelné a které nikoliv, a asimiluje nebo eliminuje odlišnost, neshodu a nejčastěji třídní konfliktnost. Moc buržoazie, jež se nejvyšší měrou podílí na formování světa, poté i rozhoduje, které definice jsou vyhlášeny za adekvátní a jeho odrazu odpovídají; konstituuje svou sémiotiku a clonou svých obrazů, slov, gest a melodií „reálnějších“ než realita překrývá skutečnost, dusí ji jak lavina – a nakonec dokoná její substituci; takto se buržoazní řád zmocňuje veřejného i privátního sémantického pole. Levicově zavánějícím slovům (např. sociální nebo systém) pak diskurs konstruovaný mocí udělí pejorativní a stigmatizující přídomek – např. lasiččí (Friedrich A. Hayek) –, a protože je u „kormidla“, nepřipouští si, že sám rovněž běžně nakládá s lehce zneužitelnými pojmy, s nimiž sympatizuje: např. trh či řád (Hayek 1995). Načež z titulu své moci může oponenty rovnou – aniž by byla nucena s někým o čemkoli polemizovat – diskvalifikovat a třeba prohlásit, že „s komunisty se nemluví“; hotovo, padla klec. Proč by se měla moc zdržovat hovory s těmi, kdo se zastávají bezmocných? A už vůbec moc nemá o čem hovořit s bezmocí. Bývalé mocenské elity starých konjunkturalistických normalizátorů vystřídaly nastupující mocenské elity nových konjunkturalistických normalizátorů; s protisystémovými živly – v minulém režimu to byli disidenti, dnes jsou to třeba komunisti – nemají mocní proč hovořit: kam by došli, kdyby diskutovali s narušiteli mocensky ustavené „pravdy“.

Facebook icon
YouTube icon
RSS icon
e-mail icon

Reagujte na článok

Napíšte prosím Váš text.

Blogy a statusy

Píšte a komunikujte

ISSN 1336-2984