Reklama

USA: změna zahraniční politiky

Počátek dubna napoví, jaké změny do zahraniční politiky USA přinese nový prezident Barack Obama. Jak summit G 20, tak i setkání s ruským prezidentem, ale i summit NATO si vyžádají, aby Washington jasněji definoval priority a přístupy k jejich naplňování. Všeobecně se očekává změna.
Počet zobrazení: 3904
8-waihey-m.jpg

Počátek dubna napoví, jaké změny do zahraniční politiky USA přinese nový prezident Barack Obama. Jak summit G 20, tak i setkání s ruským prezidentem, ale i summit NATO si vyžádají, aby Washington jasněji definoval priority a přístupy k jejich naplňování. Všeobecně se očekává změna.

Triumf USA ve studené válce vyvolal u celé řady teoretiků, ideologů a politiků iluzi o tom, že nastupuje nové americké století. Nový Americký mír se v jejich podání stal obdobou Římského míru: bezpečné se pro ně stalo pouze to, co je kontrolované. Partnerství se změnilo v riziko, které se některým politikům a teoretikům, zvláště z konzervativního a neokonzervativního tábora, jevilo jako zbytečné.

Vojenský unilateralismus
Základem hegemonistické politiky se za vlády Georga Bushe stala vojenská strategie vyjádřená v podobě „strategie 4 – 2 – 1“ z roku 2002. Ta předpokládala, že ozbrojené síly USA mají být schopny plně ochránit Spojené státy americké, udržovat ozbrojené síly schopné „odstrašit agresi a nátlak“ ve čtyřech „kritických regionech“, tedy v Evropě, severovýchodní Asii, Východní Asii a na Středním východě/jihozápadní Asii, mít schopnost čelit agresi ve dvou regionech současně, být schopné „rozhodně zvítězit“, a to včetně schopnosti svrhnout nepřátelský režim a okupovat zemi v jednom z těchto konfliktů „v čase a v místě naší volby“.

Doktrinální myšlení i zahraniční politiku Spojených států zatím více ovládá anglosaská geopolitika než vize demokracie jako záruky míru. Transformace ozbrojených sil USA po skončení studené války je zatím ve znamení průniku do hloubky Euroasie: intervence v Afganistanu a Iráku, základny v postsovětské střední Asii, ale také v Bulharsku, Rumunsku či Kosovu a plány na výstavbu dalších základen v Česku a Polsku jsou dalšími postupovými kroky. Přístup Washingtonu k roli hegemona spojuje nedůvěru v diplomatický kompromis s právním nihilismem. To znamená, že zbývá jediná ze tří hlavních složek zahraniční politiky: důraz na význam vojenské síly. Proto pro bombardování Jugoslávie a intervenci v Iráku zdánlivě nepotřebovaly souhlas Rady bezpečnosti OSN. Formování zahraniční politiky USA výrazně ovlivňuje představa, že politické problémy mají vojenskotechnické řešení.

Vojensko-technická převaha však nestačila ani na bojištích Indočíny v sedmdesátých letech minulého století a nestačí ani dnes v Afganistanu či Iráku. Zdá se ale, že ani tyto zvýšené počty okupačních sil nejsou dostatečně velké pro zajištění vítězství. Profesor Stephen Walt z Harvard University s odvoláním na propočty RAND Corporation v lednu 2009 uvedl, že vojenský úspěch v Německu vyžadoval sto vojáků USA na tisíc tamních obyvatel. V Kosovu a v Bosně na začátku operace byl tento poměr 20 vojáků NATO na tisíc obyvatel. V Somálsku, kde operace selhala, to bylo pět vojáků na obyvatele (v Japonsku byl zpočátku stejný poměr, ale odlišný výsledek). Tyto propočty naznačují, že na rok 2010 plánované navýšení vojáků v Afganistanu, který má 32 milióny obyvatel, na 90 tisíc je nedostatečné: znamená přibližně tři vojáky na tisíc obyvatel. „K dosažení stejné úrovně vojenských sil jako v malém Kosovu – které má pouze 11-tisíc km2, ve srovnání s přibližně 650-tisíci km2 Afganistanu – budou Spojené státy a NATO potřebovat více než 600-tisíc vojáků v poli,“ napsal Stephen Walt.

Jak mnoho je dost?
A tak se stále vrací otázka, jak velké vojenské výdaje lze pokládat za dostatečné. Odpověď nemá ani technické, ani ekonomické či matematické řešení. Řešení rébusu, jak mohutné mají být ozbrojené síly USA, vyžaduje totiž stanovení politického cíle: je záměrem zahraniční politiky ovládnutí i dosud neovládaných částí světa, sobecké vidění zájmů USA? Nebo má být cílem zahraniční politiky kooperace s nově se rodícími mocenskými centry, jejichž ekonomická dynamika je větší než dynamika USA? Bude zahraniční politika Spojených států usilovat o to, aby 21. století bylo dobou globální spolupráce třeba na plnění Miléniových cílů OSN, nebo se stane stoletím boje o energetické zdroje a trhy?

Podle Roberta Kagana „jediné úspěšné mezinárodní uspořádání, které si Američané dovedou představit, je systém, ve kterém mají Spojené státy ústřední postavení. Američané si také nedovedou představit mezinárodní řád, který není chráněn silou, v první řadě americkou silou.“ Pro neokonzervativce je vše prosté: „Musíme podporovat kontrolu zbrojení, ale ne vždy svého vlastního. Musíme se řídit dvojím metrem.“ Při takovémto přístupu, který nedokáže rozlišit moc a vojenskou sílu, autoritu a moc či vedení a ovládání není divu, že Spojené státy v Afganistanu a Iráku prohýřily globální příležitost pokusit se vytvořit nový světový řád, o němž hovořil George Bushe st.

Vítězství ve studené válce vedlo k tomu, že někteří představitelé Spojených států podlehli iluzi, že světový politický systém lze snadno tvarovat. Přitom vsadili na zdánlivě osvědčenou metodu – vojenskou sílu. Vytvořilo se to, co by bylo možné nazvat strategický paradox současných vojenských výdajů USA. Jak píše Richard Betts, „poslední dva prezidenti USA (tedy demokrat Bill Clinton a republikán George Bush ml. – poznámka autora) přijali ve svém důsledku ambiciózní cíle předělat svět podle amerických hodnot, ale bez zvážení plné ceny a důsledků svých grandiózních vizí. Výsledkem je rozpočet, který si sedl mezi dvě židle: je vyšší, než je potřeba pro základní bezpečnost státu, ale velmi malý pro potřeby odstranit všechny hanebné vlády a skupiny všude.“ Vojenské výdaje ve Spojených státech nerostou po studené válce pouze kvůli přesně stanoveným strategickým potřebám. Je zde ještě jeden velký problém: vše neznámé je vnímáno jako nebezpečné, nejistota se snadno mění ve strach. Při všeobecné nejistotě musí vláda něco dělat, neboť je zde také obava, že veřejnost či opozice budou kritizovat její pasivitu.

Globální nula
Důležitým signálem, který by měl umožnit prognózovat, kam bude směřovat zahraniční politika prezidenta Baracka Obamy, bude postoj k myšlence jaderného odpojení. Řada bývalých prominentních politiků Republikánské i Demokratické strany dopěla k názoru, že jaderné zbraně jsou v současném světě nepoužitelné a nebezpečné. Například v roce 2007 George Schultz, William Perry, Henry Kissinger a Sam Nunn publikovali v The Wall Street Journal společný článek, v němž označili nukleární zbraně za „hrozivé nebezpečí, ale také historickou naději“. Jako zastaralé zbraně studené války jsou prý stále více „nejisté a psychicky matoucí i ekonomicky dražší než v dobách studenoválečnického odstrašování“, což dokazuje příklad Severní Koreje a Íránu. Autoři tohoto článku vyjádřili přesvědčení, že Spojené státy by v této situaci měly „intenzivně pracovat s vůdci ostatních států vlastnících jaderní zbraně a učinit cílem vytvořit svět bez nukleárních zbraní společnou snahou“. Tato výzva navázala na aktivity celé řady občanských iniciativ, mezi nimiž zazníval i významný hlas Roberta McNamary. Tato otázka se stala i tématem volební kampaně v roce 2008, přičemž se k ideji nukleárního odzbrojení přihlásil jak vítězný kandidát Demokratické strany Barack Obama, tak i poražený protikandidát z Republikánské strany John McCain.

Cílovou metou zahraniční politiky USA by mělo být vytvoření režimu zákazu jaderných zbraní, režimu efektivní úplné jadrné kontroly. To je jediná cesta, která zaručí nepoužití jaderných zbraní. Daalder a Lodal navrhují čtyřstupňový plán k vytvoření takového režimu, který počítá i se složitostmi cesty k bezjadernému světu při získávání souhlasu Tel Avivu a Moskvy. Připomínají, že Čína a Indie jako jediní mezi jadernými mocnostmi mají jako oficiální linii nepoužití jaderných zbraní jako první. Jejich plán počítá s výchozí iniciativou Washingtonu: „první krok na cestě k nule je prostě uznání, že se politika jaderných zbraní Spojených států musí změnit“.

Svět vzájemné závislosti
Obrovská vojenská síla USA zůstala i při hegemonistickém postavení Spojených států amerických stále limitovaná jednak co do velikosti, jednak politickými možnostmi svého užití. I při odmítnutí idealistických představ o možné kooperaci je zde realistické upozornění, že kooperace je nutná. Potřeba kooperace totiž vyrůstá z logiky mocenské rovnováhy. Moc každého státu má čtyři hlavní složky: ekonomiku, vojenskou sílu, prestiž a kvalitu vlády. Spojené státy zvítězily ve studené válce ve chvíli, kdy jejich relativní ekonomická moc byla nejnižší od 2. světové války, nacházely se ve stavu vojenské rovnováhy se Sovětským svazem a jich prestiž se po vietnamské válce jen obtížně zvedala. Vítězství ve studené válce přineslo velké změny – prestiž USA se dramaticky zvedla, vojensky se staly bezkonkurenční mocností a ekonomicky mohly čerpat z divoké privatizace ve východní Evropě a na území bývalého Sovětského svazu. Všechny tyto faktory však počátkem 21. století prodělaly další změnu.

Zajištění bezpečnosti Spojených států – a to jak energetické, tak i vojenské – může přinést pouze kooperativní politika, opírající se o poznání nevyhnutelné vzájemné závislosti států. Tak jako skutečná vojenská bezpečnost není v převaze, ale v respektu před možností vzájemného zaručeného zničení, tak také skutečná energetická bezpečnost je možná jen při vzájemně výhodných dohodách. Už proto, že jediné známé řešení problémů s dodávkami energií představuje jaderná energie. Ta ovšem obsahuje až do úplného jaderného odzbrojení jiné bezpečnostní riziko.

Dopad ekonomické globalizace na mocenskou rovnováhu ve světovém politickém systému je jiný, než očekávali liberálové a konzervativci, věřící v udržení či dokonce prohloubení hegemonie USA. I zpravodajské služby USA se ve své nejnovější prognóze vývoje Global Trends 2025 domnívají, že svět budoucnosti bude multilaterální. A přestože Spojené státy v tomto časovém horizontu prý zůstanou nejmocnější zemí, jejich specifická váha se sníží. Autoři této studie očekávají více změn než kontinuity, přičemž podíl BRIC na globálním HDP bude větší než původních států skupiny G-7. Ne náhodou se první ze čtyř scénářů budoucího vývoje v této prognóze nazývá Svět bez Západu. Také přechod k formátu G 20 při hledání východisek ze současné globální hospodářské krize naznačuje, že dochází k zásadním změnám.

Potřeba kooperace
Největším testem hegemonie USA nebude růst moci několika center globalizovaného světa, ale jejich další osamostatňování. To bude mít celou řadu podob, počínaje ústupem od dolaru jako platidla a rezervní měny, až po vytváření svébytných ekonomicko-politických struktur jako je šanghajská organizace spolupráce či BRIC. Bude se vytrácet možnost vývozu problémů i nepřiměřeného zisku nadnárodních korporací, což spoluvytvářelo národní bohatství Spojených států.

Jako velký problém se ukáže, že současný model spotřeby v USA, který se stal vzorem pro všechny ostatní státy světa, nelze z důvodů omezených zdrojů a možností ekosystému planety globálně rozšířit. Zároveň je zřejmé, že život amerických středních vrstev na dluh má ještě další problematický rozměr: individuální vnitrostátní půjčky od osobních kreditních karet až po hypoteční úvěry, ale též zadlužování bank i státu v zahraničí. To vše se pro budoucnost stane velmi problematickým. Za této situace se současná úroveň spotřeby v USA bude jevit jako nezasloužené privilegium, které lze udržet jen silou. Silou, která se v nových poměrech může ukázat buď jako sebevražedná, nebo nedostatečná. Na pořad dne se tak může dostat nutnost restrukturalizovat životní způsob středních vrstev v USA. Tento velice bolestný proces může vytvořit nebezpečný tlak na zahraniční politiku Washingtonu. Udržení hegemonistického postavení USA v podobě, v jaké bylo po skočení studené války, je méně pravděpodobné než nástup nějaké podoby multilateralismu. Zdá se, že obyvatelé Západu, a to včetně USA, mají před sebou pouze několik desetiletí na to, aby světu dokázali, že nejsou pouze potomky barbarských kolonizátorů. Aby ukázali, že se jejich politika neopírá o hrubou sílu, ale o humanistickou kulturu a úctu k mezinárodnímu právu.

Aby Spojené státy americké dostály svým častým přísahám oddanosti demokracii a lidským právům, musejí být v nadcházejícím období více multilaterální než unilaterální, realističtí v analýze a kolektivisticky idealističtí v cílech a zůstat intervencionisty do té míry, aby si nepodlomili domácí souhlas. A jestliže je nejvíce očekávání od prezidenta Baracka Obamy spojeno s představou, že bude klást větší důraz na multilateralismus, jsou tyto naděje nedostatečné. Nestačí se pouze dovolávat mezinárodních organizací. Multilateralismus, a to i mezi přívrženci Demokratické strany, existuje ve dvojí podobě:
– Multilateralismus jako zavržení unilateralismu coby metody prosazování unilaterálně stanovených cílů, tedy při zachování sobeckého pojetí národních zájmů. V takovémto případě jsou alianční spojenci a mezinárodní instituce používáni jako účelně vybrané nástroje k dosažení egoistických cílů.
– Multilateralismus, který chápe národní zájmy USA jako součást všelidských zájmů. V tomto případě není globalizace ztotožňována s amerikanizací, ale například s naplněním Miléniových cílů OSN. Odpovědné vůdcovství Washingtonu je zvláště důležité v situaci, kdy limitované možnosti planety i krize spotřeby ukazují na nutnost pozměnit americký model způsobu života.

Spojené státy americké jsou výjimečná země. Jako stát se však ve světovém politickém systému chovají standardně v duchu zákonitostí mocenské rovnováhy. Výjimečné nejsou svým chováním, ale svojí mimořádnou mocí. Současná legitimita hegemonistického postavení USA je založena právě na této moci, nikoliv na idejích či mravnosti. Opírá se o politické, nikoliv o právní či morální uznání. Ostatně, pro všechny státy platí, že i když hledají spravedlnost, zřídka dosahují něčeho více než ochrany vlastních zájmů.

Analýzu vydalo združenie Res Publica v rácmi projektu Pro a Proti, redakčne krátené Text je ukážkou z novej knihy Oskara Krejčího: Zahraniční politika USA (Professional Publishing 2009)

Facebook icon
YouTube icon
RSS icon
e-mail icon

Reagujte na článok

Napíšte prosím Váš text.
CAPTCHA
This question is for testing whether or not you are a human visitor and to prevent automated spam submissions.
     
Reklama

Blogy a statusy

Reklama