Reklama
Reklama

Má nekatolíky zajímat, kdo bude jmenován papežem?

Počet zobrazení: 2268

wallerstein.jpgSamozřejmě má. Vatikán je důležitý geopolitický aktér. Tak, jako je snad pro každého na světě důležité, kdo se stane vůdcem Spojených států, Německa, Ruska, Číny nebo Brazílie, tak je pro nás všechny důležité, kdo se stane papežem. Stalin se údajně zeptal „A kolik divizí má papež?“ Ale geopolitická síla je víc než vojenská síla.

Je pravda, že papež je omezován dlouhodobými zájmy katolické církve a její historickou trajektorií. Totéž ale platí pro vůdce každého významného státu. Je také pravda, že hodně záleží na konkrétní osobě. V daných mezích může vůdce zaměřovat politiku tím nebo oním směrem.

V případě Vatikánu bylo od roku 1945 vybráno pět papežů. Volby víceméně odpovídaly očekáváním – až na jednu. Jan XXIII. byl údajně vybrán jako starý člověk, který povládne jen krátce a mnoho toho neudělá. Měl se tím získat čas na srovnání názorových rozdílů mezi kardinály. Ve své poměrně krátké kariéře ale Jan XXIII. zahájil výraznou změnu politiky Vatikánu (v teologickém i světském smyslu) tím, čemu dal na II. vatikánském koncilu název aggiornamento církve. Jeho vliv byl tak silný, že lze říci, že hlavním cílem jeho následníků bylo zmařit to, co udělal, nebo aspoň omezit škody, které podle nich způsobil.

Jistě, teologické debaty uvnitř církve, jež jsou rozmanité a nepochybně důležité, se hluboce dotýkají pouze věřících. Ale vedoucí činitelé církve na všech úrovních – ve Vatikánu, na úrovni národních struktur biskupů, místně v každé diecézi a farnosti – vyvozují z teologie světské závěry a pak se snaží ovlivňovat to, k čemu dochází v politické aréně.

Je velký rozdíl, jestli biskupové a kněží zastávají teologii osvobození nebo na opačném extrému zastávají názory Opus Dei, případně ještě víc napravo stanoviska Kněžského bratrstva sv. Pia X. Katolická církev má v různých částech světa různé množství stoupenců, kteří ale v některých oblastech představují významnou část obyvatelstva: v Amerikách, ve značné části západní a jižní Evropy, v některých částech východní Evropy, porůznu v Africe, východní a jihovýchodní Asii a Austrálii. Je to dlouhý seznam. Katolíci dnes tvoří asi 16% světového obyvatelstva; větší skupinu představují jedině muslimové, kterých je kolem 22%.

V těchto zemích představitelé církve často přímo či nepřímo podporují ve volbách některé kandidáty. Pravidelně zaujímají výrazná stanoviska k zákonům ovlivňujícím sociální mravy a míru jejich uvolněnosti. Často se vyjadřují k otázkám sociálního zajištění. A někdy zaujímají stanoviska v otázkách války a míru. Ve světosystému jako celku a určitě uvnitř mnoha zemí nacházíme my ostatní v postavách katolické církve někdy spojence, jindy protivníky.

Je jasné, že nekatolíci nemají žádný vliv na to, kdo bude vybrán za papeže. Vatikán je jednou z posledních absolutních monarchií. A má velmi zvláštní volební systém, v němž ti členové kolegia kardinálů (všichni vybraní některým předchozím papežem), kteří ještě nemají 80 let, volí v tajném hlasování podle své vůle a hlasování se opakuje tak dlouho, dokud některá osoba nezíská většinu.

Většina členů současného kolegia kardinálů mladších 80 let byla vybrána papežem Benediktem XVI. a zdá se, že jeho hlavním kritériem bylo, aby sdíleli většinu teologických stanovisek, která považoval za nejdůležitější. Podle všeho je ale mezi nimi mnoho rozdílů v názorech a důrazech, přičemž některé mohou mít významné politické důsledky. Není tedy zdaleka jasné, kdo vyjde z hlasování jako budoucí papež a jaké budou celosvětové politické důsledky tohoto rozhodnutí.

Je krajně nepravděpodobné, že dostaneme dalšího Jana XXIII. Bylo ovšem také velmi nepravděpodobné, že dostaneme prvního Jana XXIII. Ve volebním systému, který má určité strukturální podobnosti se systémem Vatikánu, totiž v čínském, jsme si vůbec nebyli jisti, a do jisté míry nejsme dodnes, jaké důsledky budou mít nedávná rozhodnutí o další sérii vůdců.

Je třeba si všimnout, že dokonce i ti prominentní katolíci, ke kterým se církev chovala nejtvrději a kteří jsou nejvíc zklamáni jejím stavem – myslím tím lidi jako je Frei Betto v Brazílii, Ernesto Cardenal v Nikaragui, Hans Küng v Německu nebo Garry Wills ve Spojených státech – se nevzdávají svého členství v církvi. Nadále se snaží o její proměnu, nebo ze svého hlediska o návrat k jejímu původnímu a pravému poslání.

My ostatní nemůžeme „nechat být“ záležitosti Vatikánu o nic víc, než záležitosti Číny, Spojených států nebo jakéhokoli jiného místa lidského snažení a potenciální společenské přeměny.

© Immanuel Wallerstein, komentář č. 348, 1.3.2013. Z angličtiny přeložil Rudolf Převrátil.

Na snímke Immanuel Wallerstein, montáž redakcia

Facebook icon
YouTube icon
RSS icon
e-mail icon
     
Reklama
Mobilné telefóny a príslušenstvo
Reklama

Blogy a statusy

Reklama
Reklama
Reklama