Zemřel Václav Havel
Od podzimu r. 1968 se Havel účastnil významné tiskové diskuse s autorem Milanem Kunderou o budoucím osudu a významu Pražského jara, k němuž zaujal - na rozdíl od Kundery - značně skeptický postoj.
V Husákově normalizaci se stal Václav Havel rychle zakázaným spisovatelem. Svědčil o tom, že porážka Pražského jara znamenala naprosto radikální proměnu československé kulturní situace: "Byl to konec jedné éry, rozpad duchovního a společenského klimatu, hluboký mentální předěl. Celý dosavadní svět, který jsme znali tak dobře a v němž jsme dokázali fungovat, pokojný, mírně komický svět biedermeieru šedesátých let, se rozložil. Na jeho troskách začal vznikat úplně jiný svět, krutý, pochmurný a vážný, tvrdý a asijský."
Postupně se Havel za normalizace stal jedním z nejvýznamnějších představitelů české disidentské obce. Podílel se na vzniku manifestu, hájícím lidská práva Charta 77 a působil i jako mluvčí Charty. V sedmdesátých letech se v Čechách rozšířila nahrávka jeho jednoaktovky Audience, která patří spolu s Vernisáží k nejpozoruhodnějším literárním svědectvím o étosu sedmdesátých let.
Jako čelný disident byl Havel tvrdě pronásledován a koncem sedmdesátých a začátkem osmdesátých let několik let vězněn - špatné podmínky věznění ho tehdy přivedly na pokraj smrti.
Od druhé poloviny osmdesátých let začalo být Havlovo jméno postupně známé i na Západě. Rychle se stal symbolem demokratické revoluce r. 1989 a posléze prvním československým a pak i českým prezidentem.
Zatímco v disidentském období projevoval Václav Havel odvahu, morálku a zásadovost, a stal se tak skutečně významnou osobností československého úsilí za demokracii, někteří kritikové poukazují na to, že se po roce 1989 stal výlučně politikem a podřizoval své činy a veřejné výroky v určité míře politickému oportunismu. V této souvislosti je zřejmě významná debata Václava Havla s britským historikem Timothy Gartonem Ashem ze začátku devadesátých let, v níž Ash argumentoval, že by si Havel udržel své renomé daleko bezpečněji, kdyby funkci prezidenta nepřijal a zůstal nezávislým intelektuálem. Havel tuto argumentaci odmítl.
Havlovo vidění světa zůstalo navždy - a zřejmě pochopitelně - ovlivněno jeho velmi traumatickou zkušeností z totalitního komunismu. Usiloval o mezinárodní spojenectví, aby zabránil tomu, aby se Československo/Česká republika kdy opět dostaly do područí Ruska. V tomto smyslu se spojoval s americkým politickým establishmentem, v němž viděl pro Česko záruku svobody a demokracie, podle některých pozorovatelů někdy až nekriticky. Ačkoliv byl v sedmdesátých a osmdesátých letech hlavním katalyzátorem vzniku alternativní občanské společnosti, po roce 2000 Havel nepochopil obdobné občanské hnutí, protestující proti umístění americké základny na českém území - argumentace a mentalita mladé české generace už mu byla zřejmě cizí.
Jeho film Odcházení je možno interpretovat jako sebeironické ohlédnutí nad vlastní politickou a veřejnou kariérou.
(Vyšlo na www.blisty.cz)
Foto: ČT1
Reagujte na článok
Komentáre
asi najvhodnejsim epitafom su slova z pesnicky Karla Kryla "Demokracie":
Demokracie rozkvétá, byť s kosmetickou vadou:
ti, kteří kradli po léta, dnes dvojnásobně kradou,
ti, kdo nás léta týrali, nás vyhazují z práce,
a z těch, kdo pravdu zpívali, dnes nadělali zrádce..........
Lenže odišiel prirodzenou smrťou v spánku, žiadna tragická udalosť,mal nakoniec 75 rokov a aj podľa hodnotenie jeho "družky" v disidentskom boji dnes už babičky Šustrovej bol už "životom sešlý" a v dôsledku svojho búrlivého bohémskeho života skutočne pôsobil horšie ako mnohý takmer storočný dedko.
Ten okázalý smútok za Havlom a zároveň antikomunistické zosmiešňovanie smútku okázalo plačúcich Severokórejcov za Kim-Čon-Ilom ( teda, je to prehnané, ale iróniou dramatického osudu ten severeokórejský vodca zomrel tiež cez víkend a svetové médiá viac zaujíma náhle zosnulý vodca Severnej Kóreje než exprezident na dôchodu Havel), to všetko na mňa pôsobí ako dobre zohratá mediálna komédia.
Ešte raz, je to smutné, ak zomrie človek.
Havel si ale sám môže za to, že sa ešte za svojho života stal pravicovou legendou a namiesto praktického dotiahnutia slov, že "pravda a láska zvítězí" nakoniec pre humanistov i ľavicovo zmýšľajúcich zostalo iba jeho ironizovanie, že "pravda a láska TU a TAM SNAD NĚKDY i zvítězí"...
Nuž, ako prezident ČSFR, ešte v plnej sile a autorite, sa nepostavil dopredu a nezatrhol bláznivým tvorcom na českej strane Klausovi českého kapitalizmu a na slovenskej strane Mečiarovi slovenského kapitalizmu a odstúpil protestatívne a prihlúpo.
Neskôr síce ako medzinárodná autorite odsudzoval rôzne to porušovanie ľudských práv po svete, ale nedovidel na to porušovanie základných sociálnych práv v už rozdelených republikách a už sa viac venoval svojmu súkromiu v závetrí "nastolenej demokracie"...
Nuž neviem, ako sa k nemu postaviť. Príliš pravicová legenda, aby som smútil. A príliš okázelé smútenie vo všetkých médiách a vo vysokej spoločnosti - zaváňa to tým okázalým bohémstvom, ktoré Havel ako dramatik kritizoval a pranieroval.