Politické rozpaky Baracka Obamu

Nelze říci, že by byly velmi úspěšné. Situace se každý den a nejrůznějšími způsoby stávala čím dál tím neurovnanější a Spojené státy nad ní neměly kontrolu.

Obama je svým přesvědčením a osobností, celou svou bytostí centrista. Usiluje o dialog a kompromis mezi „extrémy“. Jedná uváženě a významná rozhodnutí činí s opatrností. Dává přednost pomalé, spořádané změně - změně, která neohrožuje základní systém, jehož je nejen součástí, ale pomazanou ústřední postavou a nejmocnějším hráčem.

V této roli dnes všude naráží na překážky. Přesto se dál snaží, aby ji hrál. Zřejmě si sám říká: co jiného můžu dělat? Výsledkem je, že jiní hráči (včetně těch, kdo byli kdysi jeho podřízenými spojenci), se proti němu pohrdavě a nestoudně bouří a prochází jim to - což dále zmenšuje Obamovu moc.
 

Čoraz neposlušnejší spoluhráči

Netanyahu má řeč ke Kongresu USA, který nadšeně a bez konce aplauduje jeho nebezpečným a sobeckým nesmyslům, jako by byl novým vtělením George Washingtona. Byl to doslova políček do tváře Obamy, i když ten už ve svém vystoupení před AIPAC (American-Israel Public Action Committe, Americko-izraelský výbor pro veřejnou akci - pozn. překl.) de facto odvolal svůj nesmělý pokus o navržení hranic z roku 1967 jako základu řešení problému Izraele a Palestiny.

Saudská vláda dala velmi jasně najevo, že udělá vše, co bude v jejích silách, aby obránila existující režimy arabského světa, a je rozhněvána Obamovými příležitostnými ústupky jazyku „lidských práv“. Pákistánská vláda říká Obamovi zcela jasně, že pokud se pokusí jednat s ní tvrdě, má pevnějšího přítele v Číně. Vlády Ruska, Číny a Jižní Afriky daly Obamovi zcela zřetelně najevo, že pokud se Spojené státy pokusí vyvolat akci Rady bezpečnosti proti Sýrii, nebudou mít jejich podporu a pravděpodobně ani nezískají prostou většinu hlasů – což je ozvěna Bushova neúspěchu s druhou rezolucí o Iráku roku 2003. V Afghánistánu vyzývá Karzáí NATO, aby přestalo s útoky bezpilotními letouny. A Pentagon pociťuje tlak na stažení z Afghánistánu z toho důvodu, že je to příliš nákladné.


Latinsko-americká lekcia

Jestli si někdo myslí, že slabost USA je výlučně záležitostí Středního Východu, ať se podívá na Honduras. Spojené státy fakticky podpořily převrat proti teď už někdejšímu prezidentovi Zelayovi. Hondurasu bylo kvůli tomuto převratu pozastaveno členství v Organizaci amerických států (OAS). Spojené státy pak bojovaly ze všech sil o obnovení plného členství Hondurasu se zdůvodněním, že už byl oficiálně zvolen nový prezident. Latinskoamerické vlády to odmítaly, protože Zelayovi nebyl povolen návrat a nebyla stažena všechna falešná obvinění proti němu.

Co se ale nestalo? Kolumbie (údajně nejlepší přítel USA v Latinské Americe) se dala dohromady s Venezuelou (údajnou latinskoamerickou nemesis USA) a obě společně dohodly s honduraskou vládou, která je teď u moci, Zelayův návrat za Zelayových podmínek. Ministryně zahraničí Clintonová reagovala na toto faktické odmrštění diplomacie USA jen pokusem o úsměv.


Neriadená strela Spojené štáty

Navíc má Obama v Kongesu USA potíže také s válkou v Libyi. Podle Zákona o válečných pravomocích měl Obama právo poslat vojáky do Libye pouze na 60 dnů. Jejich další nasazení vyžaduje výslovné schválení Kongresem. Šedesát dní už uplynulo a v Kongresu se zatím nic neudálo. Prodlužování libyjské akce je jasně nezákonné, ale Obama není schopen získat pro ni podporu. Nicméně v ní chce dál pokračovat. Účast USA přitom může eskalovat. Takže Obama může ničit, dobro ale činit nemůže.

Mezitím se Obama soustřeďuje na to, aby byl znovu zvolen. Je docela pravděpodobné, že se mu to podaří. Republikáni se posouvají stále víc doprava a nepochybně to politicky přehánějí. Jakmile ale bude opětovně zvolen, bude mít prezident Spojených států ještě míň moci než dnes. Svět se žene prudce kupředu. Ve světě s tak mnoha nejistotami a nepředvídatelnými aktéry jsou, jak se ukazuje, nejnebezpečnější „neřízenou střelou“ Spojené státy.

© Immanuel Wallerstein, komentář č. 306, 1.6.2011. Z angličtiny přeložil Rudolf Převrátil.

Medzititulky Slovo

Na fotografii: Autor Immanuel Wallerstein – montáž redakcia