Neo-normalizace

Desaťročné jubileum Slovenskej a Českej republiky (čítať oddelene) poskytuje nesmierne množstvo podnetov na úvahy a otázky. Na začiatku to bol šok z rozdelenia, priznajme si, ktorý z kedysi úspešného projektu Československo urobil veľký otáznik.
Počet zobrazení: 939

Desaťročné jubileum Slovenskej a Českej republiky (čítať oddelene) poskytuje nesmierne množstvo podnetov na úvahy a otázky. Na začiatku to bol šok z rozdelenia, priznajme si, ktorý z kedysi úspešného projektu Československo urobil veľký otáznik. Prvé predpovede a prognózy boli katastrofické. Našťastie to bola ilúzia ako mnohé iné katastrofické scenáre v našich dejinách. Koniec koncov vstupom do únie sa mnohé hraničné témy stávajú okrajovou záležitosťou. A predsa zostáva rozdelenie súčasťou našich dejín, povedal by som aj správou o mentálnych dispozíciách a zákutiach, ku ktorým sa v dennom svetle neradi vraciame. Redakcia SLOVA preto pripravila diskusné fórum, venované vzniku oboch republík. Sme radi, že môžeme postupne uverejniť slovenské a české príspevky, ktoré už rekapitulujú veci minulé. Mimo stresu osudových rozhodnutí sa darí mysleniu. Ide nám o autentické spektrum postojov a názorov z oboch krajín a ich rozličných politických táborov. Preto nebuď, čitateľ náš, prekvapený, ak nájdeš v rámci tejto rubriky osoby a osobnosti, ktorých mená stáli nezriedka proti sebe. Nech je naším spoločným nepriateľom schopnosť zabúdať. Ostatné treba vrátiť do slov.

Martin Muránsky

Uplynulo třináct let od převratu v Listopadu 1989 a deset let od rozdělení Československa. Je to poměrně krátká doba na hodnocení, ale umožní to jednou budoucím historikům lépe pochopit naše přístupy, případně se vysmívat naší naivitě. Pokusím se proto toto období nějak pojmenovat a udělat trochu netradiční periodizaci jeho vývoje: ne prostřednictvím vládních krizí, voleb, výše zadluženosti, privatizace či HDP, ale prostřednictvím vývoje nevládního, neziskového, neboli také třetího sektoru a jeho zájmu o politické dění a prostřednictvím postojů vlád k němu.

Současné období vývoje České republiky bych nazvala novou normalizací, nebo v módním duchu, neo-normalizací.

Z období velkého nadšení ze ,,sebeosvobození“ z vlastní kolaborace s komunistickým režimem, ve kterém ještě v anestézii z euforie byly (do roku 1993) překonány největší ekonomické těžkosti, byly přijaty základní zákony a ústava a česká společnost se navrátila do jakéhosi ,,klidu budování kapitalismu“ či k systému, který je či byl v Evropě považován za normální. Obdobně to s tím pojmem ,,normalizace“ asi myslel kdysi i Vasil Biľak, jenomže ten a jeho kolegové považovali za ,,normální“ sovětský typ socialismu, který zde byl od roku 1948 do roku 1968.

Tehdejší politici, včetně Husáka, Biľaka, Štrougala, Indry, Jakeše, Mohority, Štěpána a dalších, chtěli slovem ,,normalizace“ naznačit, že Pražské jaro 1968 bylo úchylkou či anomálií, protože za normální považovali reálný socialismus, i přesto že existoval jen necelých deset let. Až do roku 1960 se totiž mluvilo buď o ,,diktatuře proletariátu“, nebo o tzv. „lidové demokracii“. Teprve v roce 1960 se začalo uvádět, že jsme dosáhli socialismu a do zkratky názvu našeho státu přibylo jedno „S“ navíc. Dle tehdejších protagonistů politického systému, který zde byl až do roku 1968, bylo proto nutné, po invazi vojsk Varšavské smlouvy, absolvovat období jakéhosi ,,návratu“ k předchozímu, tedy k sovětskému typu socialismu. Píšu-li dnes o naší současnosti jako o neo-normalizaci, je samozřejmé, že určité asociace ve mně vzbuzuje i skutečnost, že denně z rozhlasu slyším ,,normalizační zpěváky“, a to jak Karla Gotta, tak Helenku Vondráčkovou a z televize na mne koukají tváře z ,,normalizačních“ seriálů, včetně Jiřiny Švorcové. Ale to není podstatné. Podstatné je, že ani tato ,,ideologická infiltrace komunistických myšlenek“ nikomu nevadí (pouze to někdy otravuje) a nadále trvá režim demokratický. Přestože vládu kritizujeme, tento systém je pevný a návrat k minulosti, tj. k tzv. socialismu je nemožný, i kdyby komunistická strana dostala nejvyšší počet hlasů. Přestože komunisté v této republice se nedistancovali od své minulosti, a jak na to upozornil 11. července v parlamentu Svatopluk Karásek, ,,nezřekli se metody politického násilí a nadále se hlásí, (jak prokázala KSČM na svém IV. sjezdu ve Ždáru nad Sázavou v roce 1999) k třídnímu boji a třídní nenávisti“. Nebojím se jejich návratu k moci, ani kdyby skutečně vyhráli ve volbách. Sovětský svaz neexistuje, nemají za sebou jeho mocenskou základnu, Česká republika je členem NATO a pravděpodobně vstoupí do Evropské unie. Navíc bývalí i dnešní členové KSČM jsou často přímo protagonisty v této rané fázi našeho kapitalismu, či chcete-li neo-kapitalismu. Mohorita vlastní domy a pronajímá hotely na Malé Straně, Porybný je vlastníkem novin, které se dříve nazývaly Rudé Právo a z toho má obrovské zisky, další část bývalých komunistických ekonomů působí v Hospodářských novinách, Economii a v bankovnictví. Vladimír Dlouhý a Kočárník, Bureš po krátkých i delších epizodách ve vládě jsou většinou poradci západních investorů u nás. I bývalý terorista připravující útok na RFE, kapitán Minařík je businesman a obchoduje s Ukrajinou a Ruskem, podobně jako Miroslav Štěpán nebo bývalý šéf všech svazáků Mohorita. A dokonce i estébák Zifčák, jinak Růžička, vydávající se na Národní třídě l7. listopadu 1989 za zabitého studenta, je dneska kapitalistou. Tedy odtud návrat k té minulé normalizaci, spojené s totalitárním systémem, opravdu nehrozí. Abych ale tato dvě období přece jen odlišila, budu raději dnešní stav nazývat nadále jen neo-normalizací, obdobím, které Petr Matějů také kdysi nazval ,,třetí fází transformace“.

Jak by řekl Sir Dahrendorf v ,,krátké hodině právníků“ byla vytvořena ,,demokracie do nepohody“, stvrzená ústavou i zákony, které stále předěláváme. Skončilo ale také bezmezné věření spasitelům, ať již jsme za ně považovali Václava Klause s jeho tržní ekonomikou a kuponovou privatizací, nebo Václava Havla s jeho proklamací morálních principů. I zde je určitá obdoba mezi tehdejší normalizací a současnou neo-normalizaci. V té husákovské normalizaci občané a ani členové KSČ neměli ideály o svém hnutí a komunistické straně a neočekávali od komunistického režimu spásu světa či ráj na zemi. Po již zmíněném období euforie, ve kterém jsme bezhlavě a asi i zbytečně rozdělili Československo, protože jsme si mysleli, že bez něho budeme bohatší a pro Západ přijatelnější, nastala (opětně slovy R. Dahrendorfa), ,,hodina politiků“. Jejím hlavním cílem, jak napsal Petr Matějů, bylo usmířit nerovnosti, které vyvolával rodící se trh s demokratickým systémem. Ten systém zase není ideální, ale je reálný, ve smyslu jediný reálně existující. I v tom je obdoba s tehdejší husákovskou ,,normalizací“. Mnozí naši politici pohrdají zákony, které sami nedávno přijali, podporují ,,tunelování“ podniků a bank, čemuž se někdy zlomyslně říká ,,česká cesta privatizace“. Jsou-li ale dobře zapsáni v silné politické straně, obvykle se to nikdy nevyšetří a soudní proces se nekoná. Ale to za té minulé normalizace rovněž existovalo. Jenomže vládnoucí strana byla jedna. Mnozí politici v ČR v současnosti svým chováním často napodobují jediné vzory, které měli k dispozici, tedy komunistické pseudopolitiky z doby před Listopadem 1989. Včetně toho nezákonného ,,splývání“ zájmů jedinců ve státní a soukromé oblasti a cynismu, s nímž prohlašují, že se nepamatují, kteří lidé dali jejich politickým stranám milionové dary za to, že jim umožnili výhodně ,,koupit“ či reprivatizovat kdysi těmi předchozími komunisty ,,znárodněný“ majetek. Kritici současné vlády prohlašují, že právě kuponová privatizace byla největší krádeží od doby bitvy na Bíle hoře, tedy od roku 1620. Mírněji řečeno, byla to ,,forma kumulace kapitálu“. Když docházelo ke kumulaci kapitálu ve Velké Británii nebo kdysi ve Španělsku, tak postupy tehdejších conquistadorů také nebyly ,,čisté“. Dělo se to však v době stabilních monarchistických vlád! Ne pod dohledem demokratických institucí a svobodného tisku. I když občané hlasitě hubují na současné politické poměry a politici jsou pro občany zase jenom ,,ONI“, musím uznat, že v ČR fungují v zásadě demokratické instituce, existuje u nás svoboda slova a tisku a základem neboli normou, je standardní demokratický politický systém. Vládu můžete změnit, vystřídat, aniž musíte někoho popravit či zastřelit ze zálohy! To není vtip ani černý humor. Skoro sedmdesát let se to tak dělalo v SSSR a dodnes tato praxe převažuje v mnoha státech této planety.

Lidé v ČR jsou ze současného politického života znechuceni, prestiž politiků výrazně klesá, do politiky se mnoho lidí ani nesnaží vstoupit, což také odpovídá postojům typickým kdysi pro husákovskou normalizaci. K ekonomické moci, tedy mezi podnikatele, se dostává střední generace, která vyrostla za minulého režimu. Podobně jako naši politici i ona vstřebávala své vzory v době husákovské normalizace, tedy získala názor, že ,,vše se dá koupit“, včetně politiků. Velmi často jsou to děti rodičů, kteří uměli ke svému osobnímu prospěchu využívat slabosti tzv. reálného socialismu, což je morálně zdevastovalo více než přímý tlak v letech padesátých. A jejich potomci vedle peněz ,,zdědili“ (např. syn Adamcův je milionářem, nebo vnuk bývalého tajemníka ÚV KSČ Havlína, Karel Březina, byl ministrem atd.) i sociální kontakty neboli sociální kapitál, naučili se dobře podnikat a obchodovat, takže od nich návrat ke komunismu rovněž nehrozí. Martin J. Stránský napsal, že žijeme ,,pouze v postkomunistické zemi s demokratickými institucemi, které ne vždy fungují demokraticky“.

V první polovině let devadesátých se lidé asi opravdu domnívali, že zvolením politických stran vykonali dost pro vytvoření demokracie a že to stačí. Nevládní organizace se tehdy nezabývaly politikou! A politikům tato pasivita občanů také vyhovovala a dodnes vyhovuje. Vliv politiků umocňovaly i banky, jejichž privatizace byla dokončena teprve koncem let devadesátých, takže do té doby mohly skoro bez kontroly finančně podporovat vládnoucí politické strany. Z hlediska životní úrovně ostatních postkomunistických států však máme i nadále docela slušný ekonomický standard. Mnohé problémy, které se sice také vyskytují v ,,standardních“ západních demokratických zemích, bohužel, ještě máme v patologicky ,,zduřelé“ podobě. Přesto stát i politický režim fungují. A tak je ,,normální“ se s tím se smířit. Není tedy možné očekávat kolaps, který by rychle změnil situaci! Proto se současné postkomunistické nebo též neo-normalizační stadium vývoje společnosti prodlouží asi na delší dobu.Ta minulá normalizace trvala dvacet let. Pak byla zase transformována především vlivem změněných mezinárodních vztahů (např. nástup Gorbačova v SSSR) a také zvýšenou aktivitou občanů, kterým se tehdy říkalo disidenti. Ta dnešní neo-normalizace či třetí fáze transformace trvá zatím jen let třináct.

Původní ,,normalizace“, tedy opětovná petrifikace moci komunistů po invazi 1968, začala zhruba v roce 1970. Ale již po sedmi letech se jasně na scéně objevili její odpůrci, ,,samozvanci“, ,,zaprodanci imperialismu“ (Charta 77, VONS, Nezávislé mírové hnutí, Hnutí občanské solidarity atd.) nebo civilněji a stručněji řečeno: disidenti. Formovat se do politické strany v polovině let sedmdesátých nebylo možné, proto dělali nepolitickou politiku (což mnozí polistopadoví politici dodnes vyčítají Havlovi jako smrtelný hřích!). V podstatě to ale byla občanská aktivita, občanská angažovanost, tedy to, čemu bychom dnes řekli ,,třetí sektor“ neboli nevládní a neziskové organizace. Ty v určité formě existovaly také za husákovské normalizace. Řízeny Národní frontou sdružovali se občané v Československém Červeném kříži, ve Svazu československých nebo později českých žen, v organizacích zahrádkářů, ale také v Revolučním odborovém hnutí. Pokud se nestaraly tyto občanské organizace o politiku, byly státem za husákovské normalizace podporovány. Většinou se o ni nezajímaly, ale některé z nich, třeba ekologické hnutí, překročily tuto hranici a jejich vliv začal vadit tehdejším politickým silám. A totéž se děje i dnes!

V demokratické zemi, a tou Česká republika bezesporu je, se pochopitelně kritici stávající neo-normalizace také objevují. V prvních letech existence ČR se starali především o jim tradičně náležející aktivity, jako je pomoc marginalizovaným skupinám, ekologickému hnutí, handicapovaným či zaměřovali se na vzdělávání a údržbu památek a zlepšení občanského života v regionech. Ale již v roce 1999 se formovaly první skupiny kritiků z řad nevládních, občanských iniciativ, a ty chtěly oslovit veřejnost, upozornit na nedostatky a míchat se do politiky i bez politického mandátu. Tentokrát ale hlas těchto intelektuálů je slyšet méně, neboť se rozpouští v záplavě různých kritických i současnou dobu opěvujících hlasů i v záplavě nadávání, které je samozřejmě rovněž povoleno.

Vstup občanských iniciativ do politiky, tedy do nepolitické politiky, tj.do aktivit bez předběžného zformování se do politické strany, začal na jaře 1999 tzv. Dřevíčskou výzvou, ve které nezávislí ekonomové upozorňovali na nebezpečí vlivu státu na banky a na spojení velkých politických stran s ekonomickou mocí. Současně se v té době, také na jaře 1999, formovala skupina intelektuálů, nezávislých žurnalistů, právníků a známých osobností z kulturního světa (vesměs nestraníků), která později v létě 1999 vystoupila na veřejnost pod názvem Impuls 99. Dělali a dosud dělají (Impuls 99 stále existuje) chyby typické pro všechny intelektuály. Ti bývají iniciátory, podněcovateli, ale všední, každodenní politická práce je již ,,nebaví“. A tak se stoupencům Impulsu 99 nepodařilo vytvořit kritické hnutí širšího dosahu, které by vyvolalo na centru nezávislé lokální iniciativy. Mnohé lidi zklamalo, neboť se nechtělo změnit v politickou stranu, ale pouze zůstat skupinou, která by dávala podněty ostatním, vytvářela platformu pro diskusi, případně psala zasvěcené analýzy současnosti. Jejich nástup byl provázen těžkou averzí ze strany politiků. Když chcete dělat politiku, založte si napřed politickou stranu, projděte „ohněm politického boje“, křičeli na ně již etablovaní, institucionalizovaní politici, a tím jim (podobně jako kdysi Chartistům) udělali nepřímo reklamu. Přes všechnu snahu Impuls 99 oslovil občany jen krátce a jeho vliv je spíše akademický. Podařilo se mu ale jedno významné: prosadit do opovrhovaného Senátu jednoho nezávislého senátora (Václava Fischera). Popularita tohoto kroku, toho, že občané pochopili, že je může reprezentovat i někdo, kdo není členem nějaké politické strany, byla tak vysoká, že v následujících podzimních volbách 2000 všechny politické strany stavěly za sebe do Senátu kandidáty, kteří nebyli členy jejich stran. Tím se podařilo – dosud to není doceněno – narušit ,,novou normalizaci“, prorazit hegemonii velkých politických subjektů a ,,nezávislí kandidáti“ jsou od té doby ,,hitem“ všech politických stran. Význam tohoto impulsu (a také znechucenost ze zinstitucionalizované politiky) se projevil v praxi ve volbách do Senátu, kdy jasně byli preferováni ,,nezávislí“ kandidáti. A totéž se opakovalo i při volbách v roce 2002, a to jak vysokými preferenčními hlasy nezávislých do Sněmovny, tak do Senátu.

Třetím pokusem torpédovat ,,neo-normalizaci“ bylo neočekávané hnutí bývalých studentů, kteří k desátému výročí (1999) listopadové ,,sametové revoluce“ vystoupili vůči politikům a jejich politikaření s výzvou Děkujeme, odejděte! K odchodu vyzvali především Václava Klause a Miloše Zemana. Heslo bylo jednoduché, a tak ohlas byl značný. Poprvé od listopadového převratu se na Václavském náměstí zase sešly desetitisíce lidí a během pár týdnů tuto výzvu podepsalo l40 000 občanů. Výzva Děkujeme, odejděte! mohla sezvat lidi na náměstí, avšak nemohla se stát programem pro politickou stranu. Byla to jasně politická, spontánně občanská iniciativa a současně i poselství pro představitele opoziční smlouvy, že jejich pozice není tak stabilní, jak si dosud představovali.

Čtvrtým pokusem upozornit naše politiky, že tato nová normalizace lidem vadí, byla shromáždění kolem krize v České televizi, o Vánocích 2000. Došlo k opakovaným demonstracím na podporu zaměstnanců zpravodajství ČT a proti tehdejší Radě ČT, která byla sestavena dle dohody politických stran. Opakovaně se o vánočních svátcích tisíce a tisíce lidí denně shromaždovaly před budovou zpravodajství České televize, kde byli tzv. ,,vzbouřenci“. Dvakrát se na jejich podporu, (tedy na podporu veřejnoprávní, vlastně vládní či státní, což je zdánlivý paradox!) naplnilo Václavské náměstí až 90 000 lidmi. Paralelně s tím se sešly tisíce občanů na náměstích dalších čtrnácti měst v republice. A do Rady pro ČT si občané prosadili svoji iniciativou jiné lidi, než navrhoval establishment.

Neo-normalizační politici se začali trochu bát! Najednou bylo vyřešeno několik soudních procesů s tzv. tuneláři bank, do vězení šlo několik významných představitelů ekonomických podvodů (bývalý ministr financí Svoboda apod.), byly znovu připomenuty ,,nedořešené“ ekonomické kauzy. Konečně byl parlamentem schválen ombudsman (JUDr. O. Motejl) i jeho náměstkyně (Anna Šabatová) oba kdysi navrhováni i prezidentem Havlem, a proto představiteli opoziční smlouvy jednoznačně odmítáni. I to se podařilo prosadit pod tlakem nevládních, občanských, ale o politiku se starajících iniciativ.

Na jaře roku 2000 se aktivisté z různých občanských iniciativ, kteří nechtěli pouze přihlížet tomu, co dělají zvolení politici, založili Fórum pro změnu politické kultury a za necelý další rok, na jaře 2001 vystoupili již s jasně formulovanou Brandýskou iniciativou. Přes úsilí některých z nich se neetablovali v politickou stranu, ale podstatně ovlivnili volby v následujících letech, neboť systematicky prosazovali a podporovali nezávislé kandidáty před kandidáty náležejícími k politickým stranám. Jednoznačný úspěch měly tyto občanské, ale na politiku orientované iniciativy v roce 2002. Podstatně ovlivnily prosazováním nezávislých kandidátů složení Senátu, ale i Poslanecké sněmovny. A přesně tyto občanské, formálně nepolitické, tedy k žádné politické straně nenáležící, ale na politiku orientované iniciativy se snaží ovlivnit nadcházející volbu prezidenta a hlavně ovlivnit lidi před referendem o vstupu ČR do Evropské unie. Již se na to připravují. Vláda totiž, podobně jako kdysi vláda za prezidenta Husáka, (která podepsala helsinské dohody, ale pak je nechtěla plnit) by byla nejspokojenější, kdyby se občané této republiky o politiku nestarali a zajímali se pouze o svoje zahrádky a chalupy, podobně jako to bylo za té skutečné normalizace.

Závěr: Vím, že označení neo-normalizace pro současnost je v ČR, vzhledem k jeho historickému původu pro mnohé pejorativní. Já ho osobně za pejorativní nepovažuji. Tím, že ho používám pro situaci v ČR z konce let devadesátých a přelomu tisíciletí, nechci vytvářet dojem, hrozby nějakého návratu k bývalému komunistickému režimu! Naopak! Demokratický systém se zde již tak zavedl, že můžeme změnit opakovaně vládu, aniž je tím narušena kontinuita demokracie. Neo-normalizace vlastně svědčí o stabilitě nového, polistopadového establishmentu, který se po deseti letech v ČR upevnil, ale i opevnil, a proto opětovně musí být vyrušován občanskou neposlušností. Veškeré další proměny této společnosti budou mnohem, mnohem pomalejší než dosud. Budou také vyžadovat více každodenní, drobné práce a více trpělivosti jak ze strany politiků, tak ze strany občanů. Každá stabilita, a tedy i neo-normalizace má svoje plus i minus.

A druhý závěr, který činím: Je-li normální přijmout tuto petrifikaci či neo-normalizaci jako existující, reálný stav demokratického systému a doklad jeho stability, tak je obdobně ,,normální“ se bouřit proti této neo-normalizaci a protesty nepřenechávat jenom členům parlamentu. Na počátku let devadesátých jsem se obávala příliš nahlas tu novou demokracii kritizovat. Bála jsem se možného zvratu. Ale nyní je současný demokratický režim již tak silný, že demonstrace občanů a jejich protesty zde nevyvolají návrat komunistů, nezvrátí kolo dějin, jak by řekli marxisté, ale pouze upozorní politiky, že musejí jednat jinak a počítat s občanskou opozicí. Proto je třeba občanské iniciativy, které se zajímají a angažují v politických otázkách podporovat, povzbuzovat a uvolňovat pro ně prostor. Samozřejmě je nutné počítat i s dalším odporem ze strany již etablovaných politických subjektů. Angažovaní neposlušní občané totiž vstupují na jejich hřiště, podobně jako kdysi vstupovali do politické arény tzv. disidenti. Protože je v ČR demokratický systém, nepovažuji za vhodné označovat nesouhlasící lidi za disidenty, ale za občanskou opozici, která má právo na svoji existenci v každém demokratickém státě. A dokonce je důkazem, že v takovém státě demokracie funguje! V každém demokratickém státě jsou politicky aktivní občané profesionálním politikům na obtíž, ale na rozdíl od našich politiků, tamti již vědí, že tyto občanské aktivisty musejí snášet s úsměvem na rtech. Ti naši to zatím nevědí, ale také se to naučí a pochopí to, protože perspektivně tyto občanské iniciativy nezařazené do stranických manšaftů budou mít stále větší a větší vliv. Již proto, že doba, kdy lidé byli členy politických stran je za námi a počet členů politických stran klesá i ve státech, ve kterých nebyl jejich demokratický vývoj přerušen. Občané jsou voliči. A na voliče mohou mít vliv – a také mají – i ti,co nemají žádnou stranickou knížku.

Perspektivně tedy budou mít stále větší vliv v této zemi občanské iniciativy vzniklé ,,zdola“, angažující se ad hoc třeba jen v krátkém časovém úseku, ale svoji angažovaností posunující celkově politický život a jeho kritéria. Je tedy pravděpodobné, že v blízké budoucnosti se občané z nevládních organizací, z obecně prospěšných organizací již nebudou starat – k velké lítosti našich politiků – jenom o handicapované minority, ale i o politiku. Budou v opozici, aniž budou muset mít strach, že se jejich aktivitou naruší demokratický systém a že se sem vrátí dřívější poměry. To samozřejmě umožňuje i dalším občanům zbavit se stále u nás trvající, někdy až patologické přepolitizovanosti, neustálých diskusí o politice a umožní to mnohým klidně se věnovat zase jenom a jenom své vlastní profesi.

Já osobně opravdu nemám strach, že by zde padl demokratický systém a považuji těch deset let za dobře využitý čas pro postavení základů, pro další vývoj. Zvrat nehrozí a krachy a ostudy v západních, tzv. fungujících demokratických republikách, také existují. Berlusconizace není náš vynález, i jinde mají svoje mediální magnáty, kteří ovlivňují politiku více než zvolení členové parlamentu.

Současný neo-normalizační systém v ČR a jeho instituce a různé ,,pojistky“ demokracie jsou u nás již tak silné (ke škodě opozice, ale i k prospěchu a stabilitě státu), že demonstrace ani jiná přímá opoziční hnutí občanů nemohou narušit základní orientaci státu, ale mohou demokratický systém ovlivnit. Podle mne jedině kladně! Lidé pochopili, že ,,vyjít do ulic“, demonstrovat, stávkovat a vůbec projevovat občanskou neposlušnost je v demokratickém státě ,,normální“. Takže zcela uzavřenému politikaření politiků bylo snad již odzvoněno. Neo-normalizace probudila či ,,vyprodukovala“ již i občanskou opozici či občanskou neposlušnost, a to je také normální!

V samotném závěru uvedu srovnání vývoje našeho státu: po prvních deseti letech od vzniku Československa v roce 19l8 bylo celé hospodářství ohroženo světovou hospodářskou krizí a Hitlerem, číhajícím za hranicemi. Dnes nic takového nehrozí.

Za deset let po konci druhé světové války, tedy v roce 1955, byly statisíce lidí již znovu v emigraci a tisíce politických vězňů v českých koncentračních táborech a stovky jich zemřely na popravištích, kvůli své občanské neposlušnosti. V průběhu deseti let po roce 1968 se konalo devět velkých politických procesů a odchod do exilu pokračoval. Za třináct let po Listopadu 1989 a za deset let od ustavení České republiky sice zase již nadáváme na naše politiky, ale nahlas, veřejně a ve vězení nikdo nesedí pro svoje odlišné politické názory či náboženské přesvědčení.

To všechno jsou přednosti současné neo-normalizace!

Facebook icon
YouTube icon
RSS icon
e-mail icon

Reagujte na článok

Napíšte prosím Váš text.

Blogy a statusy

Píšte a komunikujte

ISSN 1336-2984