Reklama
Reklama

Lepší, než jsem si uměl představit

Chceme-li získat perspektivu, která nám umožní rozumět vývoji po roce 1989 včetně česko-slovenského rozvodu, musíme se vrátit do minulosti. Kde máme hledat paralelu k roku 1989? Celkem přirozeně se vycházelo z toho, že paralelou je rok 1945. Často se mluvilo o denacifikaci, o sociálně-tržním hospodářství, jinými slovy, srovnávalo se s poválečným Německem.
Počet zobrazení: 660

Chceme-li získat perspektivu, která nám umožní rozumět vývoji po roce 1989 včetně česko-slovenského rozvodu, musíme se vrátit do minulosti. Kde máme hledat paralelu k roku 1989? Celkem přirozeně se vycházelo z toho, že paralelou je rok 1945. Často se mluvilo o denacifikaci, o sociálně-tržním hospodářství, jinými slovy, srovnávalo se s poválečným Německem. Z mnoha důvodů to byla paralela velmi zavádějící. Politici, kteří řídili obnovu světového pořádku po roce 1945, prožili krach demokracií po první světové válce a obrovskou hospodářskou krizi v roce 1929. Pro ně bylo imperativem nepřipustit podobný vývoj. V roce 1989 si na trpké zkušenosti z dvaceti meziválečných let už nikdo nevzpomněl – na Východě ani na Západě. Proto je mnohem přesnější – a produktivnější – srovnání s rokem 1918. Hranice se v Evropě tehdy poprvé začaly kreslit podle principu sebeurčení národů. Dnes se tento proces dokončuje. Rozpadala se mocnářství a vznikaly demokracie - v Německu, Rakousku, u nás, v Maďarsku, Polsku, o rok dříve dokonce i v Rusku se poprvé objevily vlády z moci lidu, nikoliv panovníka z boží milosti. Parlamenty, které v monarchiích pouze otravovaly panovníka, se staly skutečnými centry moci. Netrvalo však dlouho a demokratické režimy se začaly hroutit pod novým typem diktatury, diktatury většiny, bolšinstva. V Rusku zvítězil Lenin, v Itálii Mussolini, v Maďarsku Horty, v Německu Hitler atd. I když mezi těmito režimy byly obrovské rozdíly, všechny omezily demokratické rozhodovací procesy. Jediným státem střední Evropy, který si v podstatě demokratické rozhodování udržel, bylo Československo. Proč se jinde demokracie neudržely? Modernizace v Evropě vedla na konci devatenáctého a na začátku dvacátého století k rozšíření politického rozhodování na všechny občany. Všeobecné, tajné a přímé volební právo (včetně práva žen) se v Evropě prosazovalo v období kolem první světové války. Demokracie chápaná jako požadavek na rovný podíl všech občanů na politickém rozhodování se nezadržitelně šířila, i když v jiné podobě, než v zemi, v níž ve své moderní podobě vznikla, tedy v USA. V USA byla demokracie jedinou vládou, které se svobodní občané byli ochotni podřídit. V Evropě se naopak chápala jako nástroj na řešení sociálních otázek, tj. měla zabezpečit sociální vzestup i pro třídy, které do té doby podíl na politické moci neměly. To znamenalo jiný postoj k vládě: otcové americké revoluce dbali zejména o to, aby federální vláda nezískala příliš mnoho moci. V Evropě se od vlád čekalo řešení všech problémů, které jednotlivci nebyli schopni zvládnout. Přechod k všeobecnému volebnímu právu se uskutečnil v Evropě rozvrácené válkou. Válka následovala po 40 letech míru, což bylo v Evropě, jejíž dějiny jsou nasáklé válkami, něco zcela mimořádného. O to silněji se prožívalo zhroucení iluzí po první světové válce, v níž nová technika ve službách zabíjení ukázala dosud odvrácenou tvář „pokroku“. Takové zbarbarštění ,,vyspělé“ evropské civilizace málokdo pokládal za možné. Základní svorníky, které držely předválečné společnosti pohromadě, se po válce zřítily. Dlouho potlačované společenské změny vedly k výměně mocenských elit. Začala éra masové společnosti. Politické svobody, které si na šlechtě vybojoval liberální střední stav a které sociální demokraté vybojovali pro všechny občany, se omezovaly na občanská a politická práva. Sociální práva, tehdy „sociální otázka“, se považovala za utopii. Většina liberálů vycházela z naivní představy (založené na zobecnění jejich zkušenosti), že stačí vytvořit vhodné podmínky a každý člověk se automaticky stane zámožným. Kdysi radikální liberální strany se postupně také staly obhájkyněmi statu quo před náporem ,,proletářů“. Není divu, že liberální rétorika omílající desítky let fráze o lidské důstojnosti, volném trhu a výhodnosti mírové spolupráce se stala synonymem slabosti, kterou nová, energická masová hnutí z hloubi duše pohrdala. Filosofie sociálního darwinismu, Nietzschův titanismus, obdiv k násilí, Marxovo učení o diktatuře proletariátu připravovaly půdu pro války dvacátého století. Pro nás je zvlášť poučná geneze hnutí otevřeně odmítajících demokracii. Vycházela totiž z rozčarování z raného fungování demokracií a/nebo tržní ekonomiky. Od společností, které byly s bídou gramotné, šlo jen velmi obtížně očekávat, že v nich bude naplněn předpoklad optimálního hledání řešení společenských problémů v racionálním diskursu. Naopak, politici získávali masovou podporu mobilizačními technikami, tj. obraceli se na emoce lidí a dráždili jejich předsudky. Italský sociolog Vilfredo Pareto, který se z nadšeného stoupence demokracie stal jejím zapřísáhlým odpůrcem, jim říkal residua. Tvrdil s despektem, že demokratický politik vládne lidu prostřednictvím vlastních předsudků. To byl přesný a hluboký postřeh. Mobilizační techniky byly opravdu nebezpečné: zfanatizovaný dav dokázal páchat věci, které by jednotlivec samotný velmi pravděpodobně nikdy nespáchal. Co víc, takto provozovaná politika vytvářela nové identity, jejichž síla si nezadala s vášní náboženské víry. Atomizovaný člověk, kterého modernizace zbavila tradičních vazeb, se stával snadnou obětí mistrovských demagogů, zejména když svět kolem něj byl plný bídy, korupce, nespravedlnosti a násilí. Zvlášť markantní byly tyto procesy v zemích, jejichž mocenské elity brzdily přirozený společenský vývoj, viz Rusko nebo Německo. Teprve šílená apokalypsa druhé světové války vedla ke změně politik. Mobilizační politiky se staly nepřípustné, prosadila se ,,politická korektnost“, aniž by tomu tak někdo říkal. Politické karikatury Židů, celých sto let před tím naprosto běžné, se po holocaustu stávají absolutně nepřijatelné. Totéž platí pro zesměšňování jiných národů. K podstatným změnám došlo i v pojetí tržní ekonomiky. Jakmile se v polovině 19. století ve větší míře rozmohlo vlastnictví ve formě firem s ručením omezeným a akciových společností, při jejichž bankrotu majitelé neručili vlastním jměním, a začalo se podnikat na úvěr, objevily se masové podvody, jimž se decentně říkalo ,,spekulace“. Korupce dosahovala neuvěřitelných rozměrů. Někdy, jako v případě krachu stavby panamského kanálu, se na ožebračení mnoha občanů podílela zkorumpovaná vláda, která podvodníky kryla. Nestabilní neregulované ekonomiky podléhaly hlubším či mělčím periodickým krizím, které měly tíživé sociální důsledky. Veřejnost se začala bouřit proti podvodům, které liberální ekonomové obhajovali jako nutný doprovodný jev fungování burzy. Zejména velká hospodářská krize zasadila, jak se tehdy mnoha současníkům zdálo, kapitalismu smrtící ránu. Socialismus, zrušení soukromého vlastnictví a nahrazení chaosu trhu řádem plánu se zdálo jediným smysluplným východiskem. Proč ten tezovitý historický úvod? Abychom si uvědomili, že současný civilizovaný kapitalismus nespadl z nebe, ale je výsledkem postupné kultivace politiky, tržní ekonomiky i občanské společnosti, která trvala několik set let. Je to velmi důležité, protože u nás se rozšířil dosti absurdní předsudek, že na Západě kapitalismus funguje v podstatě jako přímý produkt křesťanské tradice. Je to nesmysl: přechod z hierarchické agrární společnosti do moderní masové demokratické společnosti s tržní ekonomikou stál spoustu obětí uvnitř každé země. A to nemluvím o světových válkách. Vyspělé kapitalistické státy se postupně, po desítky let, metodou pokusů a omylů učily nastavovat taková pravidla společenské kooperace, která byla efektivní a vedla k hospodářskému růstu a zlepšování životní úrovně všech občanů. Po druhé světové válce se ve všech vyspělých zemích prosazují základní koncepty sociálního státu. Jenže už na konci padesátých let se začíná ukazovat, že za sociální stát se také platí: nadměrné výdaje a přeregulovaná ekonomika mohou podvázat dynamiku růstu. Bylo v jistém smyslu tragické, že pád železné opony probíhal v čase, kdy se Západ rozhodl léčit neduhy sociálního státu marketizací. A tak když opona padla, instituce jako Světová banka a Mezinárodní měnový fond podlehly šalebnému srovnání: co jiného jsou socialistické země než zbytnělé sociální státy? A řešíme-li naše problémy tím, že tam „pustíme trh“, pak v případě postkomunistických zemí to musí být pořádná koňská dávka trhu. „Šoková terapie“ byla na světě. Navíc, a to bylo ještě horší, naprostá většina západních ekonomů si vůbec neuvědomovala, že jejich ekonomiky fungují díky hustému předivu institucí, které podporují férovou spolupráci a penalizují podvody. Např. IRS, americký daňový úřad, je sice nenáviděnou, ale obávanou a mocnou institucí, která disponuje informacemi, o nichž se StB ani nesnilo. V Československu v roce 1989 daňový úřad neexistoval. Nebyl potřeba, daně odváděly přímo státní podniky. Spuštění tržních reforem do nepřipraveného institučního prostředí tak mělo katastrofální důsledky: místo civilizovaného kapitalismu se v postkomunistických zemích objevily stejné fenomény jako v zemích raného kapitalismu. Samozřejmě se stejnými důsledky: korupce, nespravedlnost a rozevírání sociálních nůžek začalo postkomunistické země destabilizovat. Konečně, svobodná politická soutěž, která v těchto zemích vznikla, se necítila vázána žádnou politickou korektností. Předválečná zkušenost ležela mimo horizont nových politických elit. A tak se neomylně opět obrátily k mobilizačním politikám. Teď konečně můžeme, alespoň doufám, s větším porozuměním, analyzovat „případ Československo“. Naivní Gorbačovův pokus reformovat SSSR „perestrojkou a glasností“, tj. bez úvah o institučním zajištění reforem, nutně vedl k rozpadu sovětského bloku. Jedině zásluhou toho se komunistické satelity mohly osamostatnit. Znamenalo to pro ně, že musely hluboké politické a ekonomické změny provádět současně, a to se společností, v níž příchod svobody vzbudil nadšení a nerealistická očekávání. Československo bylo doslova laboratorní ukázkou, že trh a demokracie nejsou něčím samozřejmým, co automaticky začne vytvářet stabilní politické poměry a hospodářský růst. Klíčovým faktorem se stal zápas o politickou moc. Z revoluce vzešlá „hnutí“ Občanské fórum a Veřejnost proti násilí, která vyhrála volby, byla nestabilní, neexistovala v nich žádná účinná hierarchie, jinými slovy, nikdo nikoho neposlouchal. Práci vlád a parlamentů to značně komplikovalo. Záhy po volbách v roce 1990 proto docházelo nejprve k zápasu o ovládnutí OF i VPN, a když se to nepodařilo, k jejich rozštěpení. Zkrácené dvouleté funkční období prvních reprezentací, které na ně mělo vyvinout tlak, aby urychleně přijaly ústavy, pak vedlo k tomu, že se z něho stala dlouhá volební kampaň. První porevoluční garnitura se v Československu formovala obdobně, jak to v těchto případech bývá: do vůdčích pozic se dostali lidé, kteří měli neformální kredit z předchozích let. Většinou to byli lidé, kteří by v „normálních“ poměrech o politické funkce nezavadili, a v politice se snažili prosazovat „obecně dobré“. Tím ovšem velmi rychle ztratili podporu společnosti. Neuměli obstát v soutěži s politiky „druhé vlny“, kteří svou politickou podporu získávali polarizací společnosti - a mobilizačními technikami. Lze dokázat, že veřejnost v obou republikách dostávala pestrou plejádu nabídek: desítky politických stran se ucházely o přízeň voličů nejrůznějšími sliby. Přesto se v obou republikách prosadila zcela odlišná základní štěpící témata: na Slovensku to byl problém národního uvědomění a jeho symbolického i ekonomicko-politického vyjádření, v České republice zase „vyrovnání s minulostí“. Pokus Petra Pitharta získat politickou podporu v podstatě pro symetrický politický koncept, jaký prosazoval na Slovensku Ján Čarnogurský, skončil fiaskem. Proč se v obou republikách prosadila odlišná politická témata? Souvisí to s bezprostřední společenskou zkušeností. Dvacet let „normalizace“ prožívaly obě společnosti značně odlišně: zatímco česká společnost je jednoznačně vnímala jako dvacetiletí hlubokého úpadku, na Slovensku federace vedla k rozvoji: politickému, Slovensko samo řídilo celou řadu resortů, hospodářskému, protože zákon 143/ 1968 garantoval přerozdělování, kulturnímu – slovenská kultura, popová i vážná, se víc než vyrovnala české. Napomáhalo tomu i podstatně měkčí utažení šroubů, k němuž na Slovensku došlo po roce 1969. Vycházely zde knížky, které v České republice nemohly vyjít, nebyla přetržena kontinuita vývoje. Ostrý ,,pravicový“ obrat, jímž získávala politickou podporu nová česká politická elita, byl založen na obecně rozšířeném znechucení s komunistickým režimem. Důvěru získávali politici, kteří slibovali, že budou dělat všechno přesně obráceně než komunisti. A hlavně rychle: přes propast se nedá skákat nadvakrát. Místo plánu trh, regulace jsou bolševismus, soukromý vlastník je vždy lepší než stát. A celá republika pojede podle jedněch not, žádné výjimky se nepřipouštějí. Trh to vyřeší. Na Slovensku však tento kurs nenacházel odezvu, spíš byl vnímán s obavami. Zavádění tržních reforem do zcela nepřipraveného institučního uspořádání – dokonce pod tlakem mezinárodních institucí – vedlo nejprve k hlubokému propadu výkonnosti ekonomiky, který byl nevyhnutelný jako důsledek neracionálního hospodaření socialistického „plánovitého“ hospodářství. Slovensko, s uměle vytvořenou průmyslovou základnou, která byla mnohem méně konkurenceschopná než podniky v České republice jak strukturálně (zbrojní průmysl), tak efektivitou, liberalizace zasáhla podstatně tíživěji. Navíc zájem zahraničního kapitálu o investice na Slovensko byl mnohem menší než o ČR. Radikální antikomunistická rétorika spolu s tržním fundamentalismem vedly rychle k podstatně tíživějším dopadům reforem na Slovensku než v Čechách. Slovenský nacionalismus, který ožil okamžitě po Listopadu 1989, získal reálnou bázi, z níž čerpal politický kapitál. Mohl potíže Slovenska vykládat jako intriku Prahy. Nemá cenu vypočítávat konkrétní milníky na cestě k česko-slovenskému rozchodu. Jsou všeobecně známé: rozpoutání „pomlčkové války“ prezidentem Havlem, spor o kompetenční zákon, který se projednával dřív než ústavy, neschopnost dohodnout se na kompatibilním systému tří ústav, požadavek státní smlouvy a „zviditelnění“ Slovenska, hádky o přerozdělování přes federální rozpočet. Spíš stojí za povšimnutí méně známá fakta. Československo bylo v roce 1989 ústavně spíš konfederací než federací. „Tuhost“ federace zajišťovala centrální moc KSČ, ne ústava. A tak když Václav Havel poslal do Bratislavy magnetofonový pásek s projevem, v němž horoval pro „autentickou“ federaci, vyložila si to většina lidí jako povel k rozvolňování státu, protože přece ta „federalizovaná totalita“ byla tuhá. Od počátku se tak vytvořila velmi složitá situace: nové politické reprezentace, včetně Václava Havla, měly mizivé znalosti ústavního práva (jeden z místopředsedů FS v restauraci v Luhačovicích, kde se odpoledne sešli aktivisté horující pro společný stát, se postavil a prohlásil: přece by v tom byl čert, kdybychom tady ty kompetence nenapsali. Podotýkám, že to je práce na několik týdnů pro velmi zkušené právníky). Slováci intuitivně cítili, že jim uspořádání ve FS, kde mohli zablokovat prakticky každý zákon, o ústavních nemluvě, dávalo silnou vyjednávací pozici. A myšlenka, že by parlament, kde se bude skutečně vyjednávat, neměl mít v ústavě ustanovení, která tam mohla být jenom proto, že se je nikdo neodvážil využít, jim byla zcela cizí. Slovenská vláda i poslanci SNR projevovali upřímnou snahu ,,vzít věci do svých rukou“, být zodpovědní za osud Slovenska. Chtěli tím také vyrazit z rukou karty nacionalistům, kteří otevřeně mluvili o samostatnosti od počátku. Ale i reálná politicko-ekonomická situace je vedla do konfliktu s federací: na Slovensku byla od počátku reforem podstatně vyšší nezaměstnanost. Slovenská vláda však nemohla dělat žádná fiskální ani monetární opatření, což jsou běžné nástroje. Neměla k tomu kompetence. Zpětně viděno byla velká chyba, že se připustily úpravy ústavy ,,per partes“. Několikeré změny kompetencí v krátkém čase po „pomlčkové válce“ vzbudily v české veřejnosti značnou nelibost. Čeští politici, kteří se chtěli se Slováky dohodnout, začali vypadat jako slaboši, kteří ustupují nátlaku. Polarizace se celkem snadno dala zařadit do schématu „vyrovnání s minulostí“: Slovensko je kryptokomunistické, vyřeší to lustrační zákon. Bohužel, zbytky VPN po oddělení HZDS uvěřily této iluzi a začaly koketovat se spoluprací s „pravicovou“ ODA, která si prosazováním „unitárního státu“ osedlala koně českého nacionalismu. Občanské hnutí, které jako jediný politický subjekt v ČR mělo propracovanou slovenskou politiku – chtělo skutečně založit federaci na principu rovný s rovným – nemělo na Slovensku partnera. Vládní KDH nebylo spolehlivým partnerem – z aktů Jána Čarnogurského bylo zřejmé, že chce v budoucnosti mít samostatné Slovensko, pouze nechce riskovat zakládat nový stát na zelené louce bez důležitých vlastních institucí, např. státní banky. Proto tvrdošíjně požadoval duální uspořádání, aby se v budoucnosti dala mašlička, jíž byly oba státy svázány, lehce rozvázat. Zbytková VPN zase nechtěla mít s OH, které odmítalo lustrační zákon, nic společného. Shrňme: Rozdílné sociálně-politické podmínky při vstupu do reformy způsobily, že v průběhu prvních dvou let se Slovensko a ČR začaly vyvíjet po odlišných trajektoriích. Spolu s důsledky mobilizačních technik, které oba „silní“ hráči, Václav Klaus a Vladimír Mečiar, použili pro získávání voličské přízně, to znamenalo, že na Slovensku a v ČR nebylo možné vyhrát volby s kompatibilním politickým programem. V obou republikách se přitom vytvořila zjitřená atmosféra, v níž by snaha o dohodu vítěze voleb v roce 1992 poškodila. Přitom Václav Klaus se osobně nepodílel na rozjitřování protislovenských nálad. Naopak, při projednávání rozpočtu na rok 1992 se jako jediný čelný český politik postavil proti snaze Petra Pitharta a české vlády snížit přerozdělování na Slovensko o 5 mld Kč. Podporoval ho v tom paradoxně klub Občanského hnutí, ODS v ČNR byla radikálně proti. Klaus byl přesvědčen, že Mečiarovy řeči o mezinárodně-právní subjektivitě Slovenska jsou jen předvolební rétorika. Věděl, že na Slovensko putuje každý rok přes federální rozpočet 30-35 mld korun, a nedovedl si představit, že by o ně nějaký politik chtěl přijít. Jeho priority při povolebním vyjednávání byly jasné: pevná federace; samostatné státy; konfederace. U Mečiara byly obrácené: konfederace či spíš unie podobná Rakousku-Uhersku; samostatné státy; pevná federace. Když Václav Klaus pochopil, že Mečiar se na Slovensko nechce vrátit bez „hvězdičky“ na mezinárodním nebi, začal jednat o samostatných státech. Je třeba poznamenat, že v žádném z jednání, která se v letech 1990-92 se slovenskými politiky vedla, nebyla otázka mezinárodně-právní subjektivity Slovenska na jednacím stole. U sklenky vína po jednání se dalo slyšet ledacos, ale u stolu se vždy hovořilo o společném státě. Václav Klaus stál před jinou agendou, požadavkem na konfederaci. Rozhodnutí, které tehdy udělal, bylo racionální a jedině možné. Volná konfederace v pojetí HZDS nebyla životaschopná. Důkaz? Podíváme-li se odstupem, co se tehdy vlastně dojednalo, tak se z velké části slovenské požadavky naplnily. Slovensko získalo mezinárodně-právní subjektivitu, přitom celní a měnová unie byla de facto soustátím. Kdyby Slovensko bylo schopno dodržovat stejnou makroekonomickou politiku jako ČR, mohla unie vydržet a skutečně, pak by rozdělení státu téměř nikdo nepoznal. Jenže Slovensko ji schopné dodržovat nebylo; přinejmenším nikdo nevěřil tomu, že by to zvládlo. A tak trvala necelé dva měsíce a ČR to stálo téměř miliardu dolarů, kterou za pokus udržet společnou měnu zaplatilo. Nikdo to Klausovi nevyčítal, ani velkorysé rozdělení majetku federace, ke kterému tehdy došlo. Právem. Kdyby se Václav Klaus zachoval jako hokynář, vztahy mezi Čechy a Slováky se mohly na generace zhoršit. Takto se stalo, co asi málokdo čekal. Rozdělení proběhlo bez nenávisti. Naopak, ukázalo se, že jakmile se skutečně prosadilo uspořádání ,,já pán-ty pán“, vztahy se zklidnily. Po rozdělení mělo Slovensko pochopitelně v ruce kratší konec provazu. Kromě politické a ekonomické transformace muselo ještě budovat základní instituce samostatného státu – od zahraniční služby přes armádu až po státní banku. Zvládlo to opět lépe, než se dalo čekat. Ani problémy s mezinárodním uznáním, jimiž někteří čeští a zahraniční politici Slováky strašili, se nevyskytly. K tomu ovšem notně přispěl zvolený způsob rozdělení státu. Mělo být referendum? I když argument, že rozdělení bez referenda podkopalo důvěru veřejnosti v demokratickou politiku, je závažný, myslím, že referendum by situaci ještě zhoršilo. Je pravděpodobné, že by žádná republika nehlasovala pro odtržení. Jenže Klaus s Mečiarem by se „vůli lidu“ nepodrobili - neschopnost dohodnout se na uspořádání státu by referendum neodstranilo. Nakonec by se Československo stejně rozdělilo, jenže v křečích a za cenu ještě větší frustrace veřejnosti. Další vývoj obou republik byl podobný. Podle scénáře vynucovaného MMF ani jiný být nemohl. Rozdíly, které nepochybně existovaly, byly vyvolány odlišnými výchozími podmínkami. Ekonomická reforma Václava Klause spočívala na elegantním triku, jímž se vláda pokusila vyvázat ze zodpovědnosti za její průběh. Spolehla se na rozdání majetku a privatizaci na úvěr. Hned po volbách 1992 Klaus přestal vyjednávat o vstupu solidních zahraničních investorů – např. Mercedesu do výroby nákladních aut, Siemense do Škody Plzeň, AEG do ČKD Praha atd. Vstup zahraničních, zejména německých investorů byl nepopulární, a navíc dávali Klausovi dost nepokrytě najevo, co si o jeho přednáškách z Adama Smithe myslí. Spustil se tím proces, jemuž se dnes říká „česká cesta“, tj. česká cesta výroby multimilardářů z ničeho. Jak známo, to není možné. Ve skutečnosti se multimiliardáři vyráběli plundrováním majetku podniků, jejichž řízení se dokázali zmocnit ve tmě, kterou jim vláda ,,zhasnutím světel“ vytvořila. Vladimír Mečiar byl na Slovensku přímočařejší. Nezdržoval se oklikami, rozdal majetek přímo ,,po známostech“. Kvalita vlastnických vztahů, která z transformace vzešla, byla v obou případech skoro stejně bídná. Mečiarův přístup měl jednu výhodu: nezanechal po sobě tak extrémní množství špatných úvěrů v bankách. Proto byla sanace slovenského bankovního systému podstatně levnější. Česká republika měla z ekonomického hlediska tři zásadní výhody: geografickou polohu a pracovní i podnikatelskou kulturu, která je větším lákadlem pro zahraniční investory. Zatřetí adekvátnější strukturu průmyslu, která dokázala transformační šok vstřebat s poloviční nezaměstnaností než na Slovensku. Kdyby Klaus pokračoval v nastartované privatizaci a opřel se o solidní zahraniční kapitál, Česká republika měla reálnou šanci zvládnout transformační manévr bez větších potíží a dosahovat 6-8 percent temp růstu HDP. Bohužel, výroba „domácích velkokapitalistů“ nemohla skončit jinak než vážným otřesem ekonomiky a obrovským rozšířením korupce. Z vnitropolitického hlediska měla Slovenská republika také tíživější situaci. Zůstaly jí dvě výrazné menšiny, Maďaři a Romové. Stačí si jen představit, co by se dělo v ČR, kdyby u nás žilo 1,2 mil Němců, aby bylo zřejmé, o jak citlivý problém se jedná. Stranický systém byl na Slovensku roztříštěnější než v ČR, což opět odpovídá polarizaci společnost podle více os. Zatímco v ČR převládá a dominuje sociální konflikt, na Slovensku je doplněn i o konflikt národnostní mezi Slováky a Maďary, v menší míře i o konflikt mezi stoupenci Slovenského štátu a Slovenského národního povstání. Vnější pozorovatel sledoval s obdivem, jak tyto obtíže slovenská společnost zvládá. V obou zemích se po volbách 1992 vítězné politické reprezentace pokoušely ,,přitáhnout otěže“. Václav Klaus odmítal veřejnoprávní rozhlas i televizi, nechtěl regionální samosprávu, odmítal samosprávné komory atd. Když se mu rozhlas a televizi nepodařilo podřídit vládě, alespoň se je snažil ovlivnit prostřednictvím vedoucích osob. Co dělal Ivan Mjartan na Slovensku, dělal Václav Musílek v ČR, i když asi ne tak šikovně. Zatímco slovenští intelektuálové a značná část publicistů se pustila do zápasu o demokracii proti Vladimíru Mečiarovi, který si říkal o ,,etickou samoregulaci“ novinářů, Václav Klaus byl nadšenými a málo kritickými novináři doslova hýčkán. V době, kdy v reformě dělal nejhrubší chyby, byla vážná kritika jeho politiky v tisku či v televizi prakticky vyloučená – připouštěly se pouze polemiky politických odpůrců, které byly zesměšňovány jako „výmysly levičáků“. Svobodná Evropa tehdy dokonce cenzurovala překlady ze zahraničních novin, pokud Klause kritizovaly. Na Slovensku tak zrála „občanská společnost“ mnohem rychleji než v ČR. Stála také proti nebezpečnějšímu protivníkovi – u nás k tak masivnímu zneužívání tajných služeb skutečně nedocházelo, o politických vraždách nemluvě. Ovšem nejen společnost, ale i politika. Přes roztříštěnost a volatilitu stranického systému nakonec na Slovensku došlo pouze k jedněm předčasným volbám. Považuji to do jisté míry za zázrak – řídit čtyři roky vládu složenou z desítky politických stran, což v minulém volebním období předvedl Mikuláš Dzurinda, vyžaduje neobyčejnou politickou schopnost. V posledních volbách se už strany, které v česko-slovenském sporu viděly smysl své existence, do parlamentu nedostaly. Slovenská politika, přes neobyčejnou citlivost maďarské otázky, kterou, bohužel, přiživovala i Orbánova vláda v Budapešti, je nesrovnatelně věcnější než v časech před dělením státu. Už ji nepálí, že se někteří čeští politici ke Slovensku chovali jak k „nedomrlému mladšímu bratrovi“ (citát Fedora Gála). Řeší sice složitější, ale v principu stejné problémy jako politika česká: vstup do EU, nezaměstnanost, obrovskou korupci. Jako my se Slováci musí naučit žít v demokratické společnosti s tržní ekonomikou. Každá země, která přecházela od autoritativního režimu k demokracii, přitom prožívala podobně tristní zkušenosti jako my. Když se dnes, po deseti letech, dívám na cestu, kterou obě země prošly, a při vědomí, kolik set let trvalo zcivilizování demokracie třeba v USA, říkám si: je to lepší, než jsem si dokázal představit. Za hodně ovšem vděčíme tlaku EU. V jiném mezinárodně-politickém prostředí bych takový důvod k optimismu zcela jistě neměl. -

Facebook icon
YouTube icon
RSS icon
e-mail icon
     
Reklama
Reklama
Reklama

Blogy a statusy

Reklama
Reklama
Reklama
Reklama