Verše z pohledu POHLEDU

Na úvod je třeba vysvětlit, že POHLED je sobotní inzertní příloha ČSSD na dvě celostrany v (snad) nezávislém deníku PRÁVO. Vyšly v ní tyto verše:

Někde se válčí za cosi se vedou boje dějiny kráčí přes Bagdád do pokoje mihnou se ložnicí růžoví koníci …a zima se snaží v potůčcích z hor ochable skrývat rozpaky…

Marcela VESELÁ, Karviná

To, co jste si výše přečetli, je báseň pravděpodobně sociálnědemokratické básnířky Veselé (a zároveň – pravděpodobně – milující matky od plotny, jež ochable skrývá rozpaky), zveřejněná v Právu v sobotu 19. 4. 2003 na obvyklé celostátní inzertní straně vlevo dole. Ve škole nás kdysi dávno učili dělat rozbor básně. Možná, že bližší rozbor básně básnířky Veselé by vypadal takto: Někde se válčí : co je nám do toho, zase se někde zabíjí, hlavně že to není v Karviné, ty paláce toho Sadáta, pardon Saddáma jsou samé zlato, prý skoro stejně luxusní jako v Kuvajtu nebo ten Bílej dům, nám teď mají dávat plastový vokna, tak si taky polepšíme, jen nevím, kde na to vezmu.

za cosi se vedou boje: my tomu nerozumíme, každej říká něco jiného, někdy i ti samí, třeba na sjezdu naší strany a pak ve vládě, tady v Karviné se perou jen skini a cikáni, a ti od sebe jdou rozeznat, ale já naštěstí bydlím v Bílém paneláku a když Američani vyhrajou, tak nám nezvednou nájemný, říkal domovní důvěrník a ten to musí vědět je zároveň pokladníkem místní organizace a dýlerem na plastový vokna.

dějiny kráčí: stejně nemáme na nic vliv, zase si to udělají, jak budou chtít, pan předseda Špidla, když loni sliboval v Karviné, že bude „lepší příští příště lepší“, mi podal ruku a usmál se na mě tím svým lišáckým úsměvem a já si ji od té doby nemyju (a ty verše jsem psala tou podanou rukou), pak jsem ho ještě viděla běžet přes les v trenýrkách, zrovna když jeho paní předváděla na mole nové modely, tak bych to taky chtěla mít, ale ten můj se v trenýrkách nehne z kanape i když já mám postavu jak paní premiérová, ale mě nikdo na přehlídky nezve.

přes Bagdád do pokoje: tady narážíme na velice složitý (ba existencionální) výklad, který umožňuje hned několik tezí a to: ať už to tam Američani všechno rozbombardujou, ať už je pokoj, ať už to tam zase můžeme jít stavět, stavěli jsme to minule, tak proč ne zase teď, švagr tam byl tenkrát rok a za ty prachy si pak postavil barák, jen se mě nelíbilo, že tam měl hodně koberečků a švagrová se tím pořád chlubila, třeba tam potom pojede i můj starej a třeba na dva roky, museli by mu přece pořádně platit, když těm chemikům za nic dávají 3000 dolarů za měsíc, jenže ten můj nechce, že tam není pivo a švagr tam něco chytil a pak už dělal jen ve skladu a teď už tam nedělá, protože sklad zrušili i s celým podnikem, teď roznáší noviny, říkal, čte při té roznášce všechny noviny, ale to se tam nedočetl), říkal taky, že je vždycky všechny neroznese, pak ten zbytek zanese do trafiky a trafikant se s ním šábne, říkal taky, že po válce možná dostane místo ve skladu, jiný místo nechce, ve skladu je nejvíc materiálu a on už potřebuje spravit ten barák, chtěl už i prodat ty koberce, ale už byly prošoupaný, taky říkal, že až začneme obnovovat Irák, že si koupí nový, že budou levný, protože nám za všechno budou platit kobercama. Anebo: máme televizi v obývacím pokoji a kvůli zpravodajství z Iráku se musí posouvat vysílání telenovel, což je mrzuté a ty telenovely jsou přece jen lepší než besedy o Iráku, v těch besedách všichni ví, jak to dopadne, a tak to není napínavé v těch telenovelách to neví ani pan ředitel, protože nemůže vidět 987 dílů dopředu, minule říkal, že si chtěl ten poslední díl prohlédnout, aby informoval národ, jak si přála paní z Tovačova, a zjistil, že mu dali jiných 224 dílů, ale to nevadí, on slíbil, že jeho (naše) televize natočí dva „překlenovací“ díly sama a pak plynule zařadí těch 224 jiných (jen ještě v poslední minutě svého pořadu slíbil, že to příště.

mihnou se ložnicí: starej je dva roky nezaměstnanej a teď jen sedí u bedny, čumí na ty zprávy a neplní si manželské povinnosti, fandí Iráku, ale jen doma, Irák prohrává a on ztrácí mužnost, taky proto je naštvanej na ty Amíky, protože jsou to chlapi, včera jsem si četla potají náborovej leták do naší armády pro ženy, teď nad ním dumám, ale zase jsem ho schovala pod tu sošku, co jsme dostali svatebním darem – je to porcelánová klisna s hříbětem s takovým nádechem do červena.

růžoví koníci: tu sošku mám na kostnu v ložnici a pod ní své poklady, taky jsme se k sobě měli jak ti dva koníci, teď se jen rveme se starým jak dva koně a taky se cejtím jak v chomoutu, Saddám měl prej taky jezdeckej pomník a ten kůň byla kopie toho slavnýho koně, co je v Itálii od Leonarda nebo Michelangela, nebo to byl Měďnyj Vsadnik z Ruska, jak jsem o něm v kroužku vždycky recitovala, žádného z nich jsem neviděla, ale to se prej po našem vstupu do Evropy změní, předsevzala jsem si, že pak začnu jezdit po světě a všechny ty koně chci vidět, abych měla na co vzpomínat, jenom když odjedu z domu do světa tak chci aby ty plastový okna taky samy větraly, jak píšou v prospektu, domovní důvěrník říká, že když pohnu páčkou, budou ty okna samy dělat „mikroklima“, jinak mě uschnou všechny fikusy, starej je nezalije jak je rok dlouhej, v Iráku prej taky není voda a lidi se o ni perou, jakou mají žízeň, píšou, ale v televizi ukazovali jak americké firmy hasí ty ropný vrty, na každej je potřeba prej 10 milionů litrů vody a kvůli tomu natáhli potrubí až z Kuvajtu, tak proč to nenatáhnou taky k těm lidem, naše vláda tam poslala tři cisterny a nemocnici, víc prej nemůžou, jinak by nezbylo na ty ojetý letadla, co nutně potřebujeme, jak se o to hádali v televizi, prej že tam do Iráku naši nemůžou, proč by nemohli – kdo jim to zakáže, Američani nám řeknou, co máme dělat a ti tam teď velí, lidi tam teď prej rabujou a všecko kradou, je to jako v pohraničí po válce u nás, říkala sousedka, a ta to pamatuje, taky mě ukazovala tu malovanou skříň, co má v předsíni, je popsaná německy – něco jako „host do domu, bůh do domu“ je na ní, – nebo tak nějak, ale ona sama neví, přivezl ji tenkrát po válce její dědek a nadával, že zbytek mu ukradli Češi v Tanvaldu na nádraží, když šel ještě obhlídnout pilu, aby donesl psací stroj, starej taky říkal, že kolikrát se poštěstí, aby se v celým městě nesvítilo a všichni policajti utekli, že prej ten, kdo zaváhá, nežere, někde jsem četla, že se revoluce nemá blbě propást, jak ti Iráčani, prej měli diktaturu, no jo měli, ale měli taky vodu a pořádek, teď mají doma bordel a prej budou muset platit ňáký reparace, říkal ten doktor zezdola, já nevím, co to je „reparace“, já vím jen, co je to ten „dividend“ jak to vysvětlovali onehdá vpodvečer když jsem žehlila, ale ten doktor zezdola onehdá u popelnic říkal, že Američani chtějí, aby všichni, co s nima neválčili proti Iráku by měli Iráku odpustit dluhy – my prej taky, ale pan Svoboda říká, že právě teď nám Irák všecko vrátí, prej je pan Svoboda jak ňákej Francouz tygr Clemenceau, co chtěl po té první válce tolik, že kvůli tomu byla ta další, tenkrát prej všichni chtěli všechno zaplatit a pak se to nějak zvrtlo a od té doby si svou válku musí prej zaplatit ti, co do ní jdou – aby nebyla zase další – říkají dneska Francouzi i Němci a ti to přece musí vědět, říkal doktor, když umejval auto, má starýho Opela a americký by prej nechtěl ani zadarmo říká, nechtít nic americkýho to prej teď bude ten trend Evropy, říkal taky, to my bychom chtěli třeba i nějaký starý americký, říkal zase můj starej a jestli to ta sjednocená Evropa fakt tak myslí a bude brzdit přísun starejch americkejch věcí k nám, tak můj starej bude v referendu proti vstupu, auto potřebujeme, protože v okolí už nejsou žádný obchody, jen čtyři supermarkety dva kilometry daleko, jo psala dcera z Ameriky prej už tam zůstane, že si našla dobrý místo – prodává buráky s různou polevou v jednom nákupním středisku a vydělá si 900 dolarů – bože to je skoro 30 tisíc našich korun a dolar jde pořád nahoru, denně to sleduju v novinách, když holka skončila vysokou, chtěla být učitelkou, teď psala, že chodí s afroameričanem a že u něho bydlí, jak se to dozvěděli místní cikáni, tak mě navštívili a chválili, že vždycky věděli, že holka není rasistka, při té příležitosti mě nabídli na prodej koženou bundu z Itálie a že mě nabrousí nože, ptali se taky, jestli holka posílá domů dolary, já řekla, že zatím ne a oni na to, že je to škoda, pak už šli a zapomněli mě vrátit ty nože na nabroušení, tak tady teď sedím a civím na ty růžový koně.

…a zima se snaží: taky se dívám z okna, je tam hnusně, aprílové počasí, už přestali topit, ta firma, co se stará o topení v našem paneláku, prej přestala platit teplárně a tak ta teplárna topení vypnula, ale my jsme jí nepřestali platit a platíme i v létě, prej aby se to rozložilo v čase, říkal domovní důvěrník a ten zná financování, protože je pokladník místní organizace, v obecních novinách to primátor ovšem dementoval a aby byla příští rok záruka topení, schválilo zastupitelstvo, aby byl novým ředitelem té firmy přes teplo bratr starosty, jako že záruka toho tepla a tepelné pohody pro všechny lidi v domě, ten jeho bratr je už taky předsedou místního fotbalového klubu a na schůzi říkal, že ty zálohy na teplo se vloží do eseróčka jedné realitní kanceláře, co vede jeden bejvalej emigrant z Německa, no a ten za ně nakoupí nové hráče pro místní fotbalovej klub, ta realitka, jim vyřídí obecní byty, které sežene taky ta realitka protože to má dobrý na radnici, ti hráči se pak příští rok výhodně prodají jinam, tím vznikne zisk a navíc po nich zbydou ty obecní byty, které ta realitka taky výhodně prodá a tím se zaplatí její práce na celé transakci, kdyby se to prý nepovedlo tak radnice má plán, jak vstoupit majetkově do toho fotbalového klubu, takže se nemůže nic stát a navíc na konci bude město vlastnit a ovládat jak tu firmu přes teplo, tak fotbalovej, když to dobře dopadne poteče příští rok teplá voda i v neděli večer, jen musí ti noví hráči dávat góly, teď koukám z okna a zima se fakt snaží, dám si deku přes kolena, starej šel na fotbal.

v potůčcích z hor: to mě jen tak napadlo jak se stmívá, vzpomněla jsem si na povodně, to jsme se všichni měli nějak víc rádi, i starýho to vzalo, nás sice voda nevyplavila, ale když byl starej nezaměstnanej přihlásil se na radnici a oni ho dali do městskejch hlídek, aby se nekradlo a nerabovalo jak v Iráku, chodili po třech ještě se dvěma a měli hlídat, měl, jak říkal, velký pravomoce – taky mu to šlo líp v posteli, nějak to spolu musí souviset, proto ti manažeři pořád chodí do bordelu, co je u nás přes park, voni mají moc pravomocí a tak taky mají pořád asi na to chuť, no a prachy na ten bordel mají asi taky, říkala to sousedka, co tam uklízela, měla to dobrý, byla na podpoře a platili jí na ruku, to u starýho ve fabrice ke konci už neplatili vůbec i když lidi dělali a nic nebylo jistý, některý ženský pak šly do toho bordelu dělat a říkaly, že to, co mají mezi nohama, je největší jistota, starej chodil tenkrát z fabriky nasranej a říkal, že „jistota je kulomet“, prej jim to tak říkali na vojně, jak říkám revolucionář hubou, tak se tak dívám z okna a psát o tom potůčku mě připadá romantické a třeba já bych do toho bordelu dělat nikdy nešla, to radši budu psát básničky, ale starýmu je číst nedám, vždycky píšu až když umyju nádobí, to jako by pak – jak já říkám – přišly na mě můzy, jo ti manažeři z radnice parkujou u nás v ulici a přes park pak chodí pěšky, proto tam taky funguje veřejný osvětlení líp než jinde ve městě, včera se tam našly ty moje nože – ale už nabroušený.

ochable: už se ani netěším na sobotu a neděli, cítím se tak nějak „ochable“, dcera nepíše, starej nejde a teď praskla žárovka, co u ní píšu ty básně, musím počkat až vychládne, abych ji mohla vyšroubovat, potmě se mi toho honí hlavou hodně, tak asi bylo těm lidem v Bagdádu, když nešlo světlo, nechodila pošta a chlap někde v zákopu, už mě skoro nic nebaví, domovní důvěrník říkal, ať s ním jdu na schůzi, že tam je spousta takovejch a že mě budou říkat sestro, moje sestra umřela na rakovinu, jak mohla ta žárovka prasknout, vždyť jsem ji nedávno vyměňovala – místo 100W jsem dávala 60W, starej, když šel na pivo, vždycky říkal, ať neprosvítím, cítím se ochable, může být rakovina v rodině dědičná?, někdy prej ano, napíšu básničku do novin, už mám v hlavě další báseň, pošlu ji do Washingtonu Rumsfeldovi, ať vidí, že nám osud planety není lhostejný, jen sestry říkaly, jestli bude znít stejně i v angličtině, já ji pošlu dceři, ať ji přeloží a pošle do Washingtonu tam od nich, jedna sestra říkala, že má strach, aby pak dceru nevyhostili, že teď tam platí zákon a s tím nejsou žádné žerty, pak jsme se usnesly, že to napíšeme samy a podepíšeme „sestry z Karviné“, jen nevím jestli tam ve Washingtonu budou vědět, kde je Karviná.

skrývat rozpaky…: to jsem dělala celý život, ale musím to překonat, čtu svoji báseň v nejčtenějším tisku na největší inzertní straně, a navíc bude jaro rozkvetou kaštany, pak třešně, modří ledňáčci budou mít mladé ve staré díře na břehu, zeleným stromům posílí kořeny, kmen i koruna a když zvednu hlavu na blankytném nebi uvidím bílé pruhy kondenzovaných plynů, budu se cítit bezpečně, vím, že všichni naši zemi ochrání: před teroristy Amerika, před Amerikou Evropská unie, před Evropskou unií naše vláda, před naší vládou naše demokracie, před naší demokracií naše noviny – neotisknou nic, s čím by nesouhlasili – a když, tak v inzertní příloze, za tu neručí, skočím se pomodlit do kostela a cestou odhlásím to předplatné novin, odpoledne se pak dám do toho vyrejvání plevele.

Jsem plně připravena na jaro, léto, podzim a zimu (i moje zahrádka). Vaše Veselá M.

Uverejnené v Britských listoch na www.blisty.cz Redakčne krátené