Reklama
Reklama

Už absolutní rutina

Nad novou „erotickou detektivkou“ Michala Viewegha, kterou jsem v úterý přečetl během dvou a půlhodinové cesty autobusem z Brna do Prahy, mě napadla historka, která se vyprávěla o scénáristech amerického televizního seriálu Dallas. Ti se totiž prý po napsání mnoha desítek pokračování tohoto absurdně schematického, a zřejmě proto celosvětově nesmírně úspěšného seriálu velmi nudili, a tak v poslední fázi výroby těchto pořadů prý záměrně vzájemně soutěžili o to, kdo napíše nejpitomější a nejschematičtější pokračování ve snaze zjistit, jak extremní hloupost jim diváci ještě sežerou.
Počet zobrazení: 1060
11kniha1-m.jpg

Nad novou „erotickou detektivkou“ Michala Viewegha, kterou jsem v úterý přečetl během dvou a půlhodinové cesty autobusem z Brna do Prahy, mě napadla historka, která se vyprávěla o scénáristech amerického televizního seriálu Dallas. Ti se totiž prý po napsání mnoha desítek pokračování tohoto absurdně schematického, a zřejmě proto celosvětově nesmírně úspěšného seriálu velmi nudili, a tak v poslední fázi výroby těchto pořadů prý záměrně vzájemně soutěžili o to, kdo napíše nejpitomější a nejschematičtější pokračování ve snaze zjistit, jak extremní hloupost jim diváci ještě sežerou. Podobný přístup, zdá se mi, zaujímá k české veřejnosti Michal Viewegh, který ví, že si dámy v České republice koupí ve větších počtech jeho knížky, dnes už ať napíše snad cokoliv. Tak snad taky zkouší, jak velká hloupost mu ještě projde. Je známo, že do značné míry je inspirace Vieweghova psaní autobiografická. V současnosti je však pro Viewegha „tvorba literárních děl“ už takovou rutinou, že z nich normální život skoro úplně zmizel. I autobiografické prvky se zdají být už jen zbytkové: v Případu nevěrné Kláry (Petrov, Brno) budou zřejmě jen cynikové spekulovat, že žárlivé záchvaty „úspěšného komerčního spisovatele – čtyřicátníka“ nad velmi pravděpodobnou nevěrou své dvacetileté partnerky jsou možná inspirovány skutečnou Vieweghovou nejistotou, pramenící z toho, že je jeho současná manželka o tolik mladší než on. Knihu zaplňuje tedy dobře napsaný banální příběh jako z lifestylového magazínu: „úspěšný komerční spisovatel – čtyřicátník“ navštíví pražského soukromého detektiva, údajně proto, že se chce od něho informovat o jeho práci pro potřeby svého nového románu. Brzo z něho však v zoufalství vypadne, že intenzivně podezírá svou partnerku Kláru, že je mu nevěrná. Najme si soukromou detektivní kancelář, aby mu to potvrdila. Hlavní hrdina knížky, bývalý policista a psycholog, soukromý detektiv dr. Pravda se však zachová podivně. „Komerční spisovatel – čtyřicátník“ je mu sympatický, a tak před ním skrývá veškeré důkazy – nejprve nepřímé – o Klářině nevěře. Ujišťuje nešťastného autora, sžíraného žárlivostí, že je všechno v pořádku. Spisovatel se mu vděčně – a poněkud nepřesvědčivě – odmění tím, že ho i Kláru, studentku čínštiny, pošle na zájezd do Číny. Tam se samozřejmě detektiv s Klárou sexuálně sblíží, avšak zrada!, spisovatel poslal zároveň s nimi na zájezd další soukromé detektivy, aby to zdokladovali, a po návratu z Číny detektiva Pravdu úspěšný spisovatel rituálně zabije. Hluboce stereotypní, i když relativně čtivý příběh, má jeden zajímavý rys. Viewegh má smysl pro hravost. Ve většině svých knih, a velmi silně v této poslední, si hraje s textem a metatextem, s realitou a metarealitou: téměř kunderovsky plete čtenáře hádankami ohledně toho, jaký vztah je mezi autorem a jeho fiktivními postavami. Během celého románu vede (fiktivní? skutečný?) komerční autor literárních bestsellerů dialog s detektivem dr. Pravdou a často ho upozorňuje, že je Pravda pouze fikcí, výplodem spisovatelovy imaginace, takže má autor právo ho beztrestně zabít, což - jak „autor“ předesílá hned na začátku knihy, na jejím konci také skutečně udělá. Toto hraní s realitou ve vztahu k fikci dodává jinak banálnímu příběhu humor a určité napětí: tak se člověk docela zasměje, když se na str. 136 (fiktivní) spisovatel svěřuje (fiktivnímu) detektivovi, že celý právě se odehrávající příběh spisovatel zároveň píše jako román a „už mám 130 stránek“. Jako by to bylo v této chvíli poctou Ludvíku Vaculíkovi a jeho Českému snáři, který snad poprvé v české literatuře takto balancoval na rozhraní mezi skutečností a fikcí. Toto balancování má možná přece jen trochu vážný podtext: jsou-li totiž celá historika Klářiny nevěry, její milenci, detektiv Pravda, který s ní nakonec spí, i zaměstnanci jeho kanceláře, stejně jako jeho dvě další milenky, jen výplodem autorovy imaginace, nic z toho, co kniha líčí, se tedy vlastně vůbec nestalo. Zdálo by se tedy, že kniha skutečně není ničím jiným než produktem horečnaté nejistoty samého Viewegha, že mu jeho mladá partnerka „musí být nevěrná, jiné to vzhledem k jejich věkovému rozdílu být nemůže“. Žádný skutečný vztah totiž ve Vieweghově světě neexistuje, existuje jen sex. Nikdo, kdo je zdravý, mladý a při smyslech, přece nemůže ve věku kolem dvaceti zůstat jen při jediném partnerovi... Ergo: Viewegova nejistota, ergo: jeho nový román, jímž bude jistě znovu oslňovat (bohatší) ženy v domácnosti..., nebo aspoň ty, kteří by jimi chtěly být... První romány Michala Viewegha trpěly špatně zkonstruovanou strukturou. Autor neuměl svá díla pořádně dokončit. První jeho román, Báječná léta pod psa, byl příliš ztraumatizován Vieweghovou zkušeností z komunismu. Výchova dívek v Čechách se ke konci strukturně rozpadá. Pevnější strukturu dokázal Viewegh vytvořit až od Účastníků zájezdu, jenže už tato kniha navzdory zábavným a humorným pasážím nabrala trend směrem k banálnosti. Jak na to poukazuje Petr Bílek z pražské FFUK, Vieweghovy knihy jsou k ničemu, protože nic neobjevují a nic nezpochybňují – jen v čtenáři potvrzují jeho vnímání stereotypní, virtuální reality „lifestylových“ časopisů. Proto tedy snad i taková Vieweghova citlivost vůči nejrůznějším značkám výrobků; nevadí, že se k nim v některých dřívějších knihách staví trochu ironicky (v „Kláře“ se dovídáme o zvlášť technologicky dokonalých kalhotách od firmy Marks and Spencer). Viewegh je na jedno brdo. Je to pořád totéž: dívky a ženy souloží s muži nejrůznějších generací. Občas se vyskytnou detektivní motivy, občas si autor trochu zahraje s napětím mezi realitou a fikcí. Kniha je nahony vzdálena jakékoliv současné české realitě, ale je čtivá. Vnucuje divákovi jednoduché vidění světa, takové, jaké mu nabízejí lifestylové časopisy na křídovém papíře. Čtete-li Viewegha, „jste jedním z nás“. Máte správný „životní styl“. Bavíte se (hloupostmi) a patříte k té správné vrstvě české společnosti. Lifestylové magazíny prosazují virtuální žebříček hodnot na základě historického dědictví protestantské kulturní a pracovní etiky, podle něhož jen lidé, kteří „patří do naší skupiny krásných lidí“, vytvořené podle virtuálních, arbitrárně daných zásad, budou spaseni. Je s podivem, že se toto v podstatě protestantské vidění světa tak úspěšně chytá v bezbožeckých, případně katolických Čechách.

Uverejnené v internetovom denníku Britské listy www.blisty.cz

Facebook icon
YouTube icon
RSS icon
e-mail icon
     
Reklama
Reklama
Mobilné telefóny a príslušenstvo
Reklama

Blogy a statusy

Reklama
Reklama
Reklama
Reklama