K mediální diskusi o odborně i eticky pochybené knize
rámik V českých kníhkupectvách sa v januári objavila kniha Petra Bakalářa Tabu v sociálních vědách, ktorá nemá v knižnom a vedeckom prostredí Českej republiky obdobu. Vydalo ju pražské vydavateľstvo Votobia. Napriek tomu, že má kniha niektoré formálne znaky vedeckej práce, v skutočnosti zmienené „tabu“ v jej názve znamená, že sa autor usiluje dokázať, že spolu s fyzickými rozdielmi medzi ľudskými rasami existujú aj rasovo podmienené intelektuálne rozdiely. Na knihy podobného druhu treba reagovať vecnou argumentáciou, ukázať, že vedecký názor o rovnosti všetkých rás nevychádza z nejakých apriórnych predpokladov, ale je výsledkom dôkladného vedeckého bádania, a tak dokázať neopodstatnenosť rasistických argumentov. Publikácia naplnila prianie autora i vydavateľov: vzbudila dlho nevídaný rozruch. Kniha vyletela na prvé miesto v rebríčku „náučných“ publikácií, pripravuje sa už jej druhé vydanie. Nie všetci kníhkupci a distribútori však o takýto bestseller stoja. Na autora, ktorý sa vo svojej knihe „usiloval nešetriť nikoho“, už boli podané prvé trestné oznámenia. (MaNe a pg) Na konci ledna vyšla v nakladatelství Votobia kniha dvaatřicetiletého psychologa Petra Bakaláře Tabu v sociálních vědách. Tři hlavní témata rozvedená na třech stech stránkách – genetické rozdíly mezi rasami, sociální strategie židů a eugenika – vyvolaly diskuse o politické korektnosti a odborných kvalitách knihy. „Je to zvláštní: zvolíme prezidentem Klause a vyjde taková, patrně rasistická a antisemitská kniha! Je to tady asi divoce postkomunistické. Čeká nás biblických 40 nebo 50 let bloudění po poušti, než dojdou naše děti do „země zaslíbené“? Díky pozornosti, které se tak publikaci dostalo, se velmi dobře prodává. Za první týden přes čtyři tisíce výtisků. Na vědecky se tvářící dílo jde o neobvykle vysoký náklad, většinou u nás nepřesahuje tisíc kusů. Zajímavé je sledovat kladné (např. Knížák a Vlastenecká fronta), rozpačité (Reflex-Halada, Putna) i většinou odmítavé (Kamín, Mahler, Pačes a další) recenze a názory na hodnoty knihy. Zejména Duel na Radiožurnálu (Kamín, Bakalář) a Síto na ČT 2 (Mahler, Gál, Halada, Bakalář) ukázaly, jak obtížné je diskutovat před laickou veřejností odborné kvality této práce. Je zřejmé, že odborné argumenty nejsou snadno srozumitelné a jejich chápání vyžaduje dost předběžných znalostí z oboru sociologie a psychologie. Pro oba obory je navíc charakteristické, že nové poznatky a názory se dostávají na veřejnost se značným zpožděním (až desítky let). Pokusy o hodnocení odborných kvalit knihy v médiích tak končí (rychlo)školením a po chvíli přerušením nutně zdlouhavého, a přes veškerou snahu v zásadě těžko pochopitelného výkladu. Domnívám se, že by asi bylo lépe počkat na hodnocení knihy odbornou veřejností a o výsledku informovat veřejnost laickou. To však může trvat poměrně dlouho a takový výsledek asi přijde „s křížkem po funuse“. Možná, že po detailním prozkoumání věrohodnosti pěti set pramenů a způsobu jejich interpretace už bude rozebráno druhé či třetí vydání této publikace. Vzhledem k diskutabilní politické rovině knihy je to docela pravděpodobné. Domnívám se, že práce nebude psychologickou a sociologickou obcí přijata nějak zvlášť příznivě. Už při zběžném čtení se objevují vážné výhrady. Pokusím se alespoň telegraficky některé nastínit pro ty čtenáře, kteří mají dost trpělivosti a zájmu: 1. Historickými asociacemi (nacismu, Norimberských zákonů, holocaustu, pogromů, otrokářství apod.) zdůvodněný a zcela pochopitelný požadavek zvýšené odpovědnosti při zpracování tématu zdaleka ještě neznamená tabu. Autor tuhle záměnu (nenápadný významový posun) většině posuzovatelů obratně vnutil. Nevím zatím o nikom, kdo by na to poukázal. Mám za to, že název knihy je první mystifikací autora a nakladatelství. 2. Auschwitz-komplex existuje u menšiny víceméně osobně postižených nebo přecitlivělých lidí. Rovněž u menšiny lidí se k tématu naopak žádné takové asociace nevybaví (nebo nemají přiměřený emocionální a mravní náboj), což je také psychická porucha. U většiny lidí se asociace vybaví, ale psychicky je neparalyzují. Jde o normální, emocionálně i mravně zralou reakci, kterou se autor snaží zaměnit za Auschwitz-komplex a tak ji psychiatrizovat. (Auschwitz = Osvětim) 3. Jednostranný výběr pramenů je zřejmý a poukazuje na něj několik recenzentů. Jak už jsem zmínil, podrobné dokazování bude zdlouhavé a jsem zvědav, zda si odborná veřejnost jejich dlouhý seznam rozebere tak, aby na každého, kdo se ujme této nevděčné a málo honorované práce (služba veřejnosti) připadl přiměřený díl. Takový účelový výběr svědčí o možné předpojatosti autora, což je evidentně nevědecké. Autorovi například naprosto nevadí, že jeden z pramenů, které používá na svých www stránkách, je psychologií dávno odmítnutý (psychologizující biolog Konrád Lorenc). Používá jej zcela vědomě a zřejmě vůbec nechápe, že dostatečným důvodem jeho uvedení rozhodně nemůže být fakt, že žádný jiný pramen nenašel (asi dobře ví, že u laické veřejnosti mu to snadno projde). 4. Extremistická (jednostranně geneticko-fyziologická) interpretace pramenů dává nutně extremistické závěry. Takový extrémně biologický, ale i extrémně environmentalistický (vliv prostředí) pohled není v současné psychologii akceptován. Korektní autor si dnes něco takového ovšem nedovolí (viz např. Koukolík a Drtilová – Vzpoura deprivantů), i když má podobnou „krevní skupinu“ a česká psychologická škola z takového pohledu už tradičně vychází. Nicméně vůdčí duchové psychologie (Freud, Adler, Jung, Fromm, Salivanová) a nejúspěšnější psychoterapeutické metody (psychoanalýza) vycházejí spíše z vlivu prostředí. Opačný pohled (behaviorismus, redukcionismus) ale slaví úspěchy u laické veřejnosti v populární publicistice (Lorencova kniha – Takzvané zlo – vyšla česky ještě v roce 1992 – z odborného hlediska neuveřitelné, viz např. Fromm – Anatomie lidské destruktivity). 5. Jediná definice IQ (ne inteligence, tam je to ještě horší), na níž se psychologové dokáží shodnout, zní - IQ je to, co měří testy IQ. A co vlastně měří, to je stále předmětem dohadů. Rozhodně to ale nebudou fyziologické, natož genetické faktory (fyziologie se od začátku a průběžně vzájemně ovlivňuje s prostředím a nelze je zkoumat odděleně měřením koncových projevů). Je to asi jako snažit se zkoumat nitro atomu z vůně květin. 6. Jak se tvoří IQ testy, je psychologům většinou dobře známo a nelze předpokládat, že to autor knihy neví. Pokud na měření skóre IQ přesto založil své dohady o rozdílnosti ras, svědčí to o vědomé nekorektnosti, což při jeho přístupu k věrohodnosti pramenů (viz. 3) nepřekvapí. Porovnávání IQ skupin z různého kulturního prostředí je zvlášť problematické. Kliničtí psychologové ostatně používají IQ a jiné testy jen jako orientační a příliš na ně nespoléhají. To je pravděpodobně autorovi také známo. 7. Autor (přitlačen ke zdi) v debatách často uniká poukazem na to, že v knize jde jen o citáty pramenů a ne o jeho názor. Jeho alibi je ovšem poněkud oslabeno příliš jednostranným výběrem citátů, jen málo zpestřeným něčím odlišným. Taková tendenčnost bude asi důvod, proč má jeho kniha takový ohlas (nejen) v extremistických kruzích. Mám-li vyslovit závěr a doporučení, zatím bych ušetřil bezmála 300 korun a vyčkal bych s nákupem na verdikt odborné obce. Do té doby lze trpělivě čekat na výpůjčku v knihovnách. Tuším ale, že to je pro veřejnost doporučení příliš racionálního chování a že zvědavost je silnější. Úryvky z knihy Petra Bakaláře Tabu v sociálních vědách
Romové se téměř ve všech zásadních kritériích blíží spíše negroidní než europoidní rase (Romové v České republice, 1999), (Bereczkei, 1993): vysoká fertilita, nižší sex ratio, nižší porodní váha, vyšší dětská úmrtnost, nízké rodičovské investice, struktura rodiny (např. velké množství nemanželských dětí), rychlé dospívání, časná sexuální reprodukce, horší zdravotní stav, kratší průměrný věk, vysoká kriminalita, nízké vzdělání, nízká pracovní morálka, osobnostní struktura (impulzivita, neschopnost odložit uspokojení, způsob trávení volného času). Jde o to určit poměr, v jakém se na uvedených faktorech podílejí geny a v jakém prostředí. Romové jako celek pravidelně v testech IQ skórují v pásmu subnormality. Rozdíl mezi průměrem romské a neromské populace se vysvětluje odlišným prostředím, jiným žebříčkem hodnot (vzdělání není ceněno) atd. Je nepochybné, že prostředí, ve kterém Romové žijí, nepřispívá k rozvoji toho, co inteligenční testy měří. Na druhou stranu se zdá nepravděpodobné, že by rozdílné prostředí bylo jedinou a dostačující odpovědí. Je možné, že se na intelektovém deficitu podílejí i biologické faktory. Antisemitské spisy byly často charakteristické přeháněním a lživostí (např. obviňování z rituální vraždy). Fakt, že kritika byla zveličována, by neměl zastírat skutečnost, že mnohdy měla reálný základ. Charakteristické například je, že stížnosti na Židy jsou prakticky stejné na různých místech a v časově velmi vzdálených obdobích. Nejčastější stížnosti, které figurují v antisemitických náladách na celém světě, jsou tyto (Anti-Semitism, Worldwide, 1994): disproporční ekonomický, politický a kulturní vliv, negativní osobnostní charakteristiky (ochota účastnit se nevybíravého vykořisťování Nežidů a židovská neloajalita vůči Nežidům). Hypotézu o nižší inteligenci Romů podporuje i skutečnost, že mají pravděpodobně menší mozky. Bernasovský a Bernasovská (1999, s. 38, 57—59) zkoumali rozsáhlý vzorek romských dětí ve věku 1—5 let a uvádějí, že mají v porovnání s neromskými dětmi na Slovensku menší obvod hlavy. Rozdíl byl, s výjimkou jednoročních chlapců, statisticky významný. Zkušenosti se vzděláváním dospělých Romů (rekvalifikační kursy) shrnuje Šišková (1998): Další specifický rys, který je charakteristický pro velkou skupinu Romů, je nízká schopnost generalizace. Pokud jsme říkali obecné teoretické vstupy na počátku každé nové látky, pozornost byla velmi nízká, resp. i když se účastníci snažili, model jako by nepochopili. Až konkrétní jednání je přivedlo k poznání předkládané informace. Olejár (1972, s. 103) uvádí, že většina odborníků poukazuje na disproporce mezi jejich poměrně dobrou, někdy až vynikající schopností řešit přiměřené, běžné, praktické životní situace — hlavně v souvislosti s dosažením vlastního prospěchu — a mezi abstraktním úsudkem, kde zpravidla selhávají. Velkým problémem je motivovat Romy ke vzdělávání. Klíma (1988) uvádí, že nemají větší potřebu poznávat cokoli, z čeho není aktuální zisk.. Vliv Židů ve světě kultury a umění je tak disproporční, že vyšší IQ Židů se zdá nedostatečným vysvětlením. Je proto pravděpodobné, že roli hraje skupinová spolupráce (MacDonald, 1998a, s. 51). Antisemité věřili, že Hollywood, kde mají Židé dominantní zastoupení, rozšiřuje podvratné ideologie, po druhé světové válce zvláště komunismus. Pravdou je, že mnozí radikální židovští scenáristé tyto snahy měli, ale vzhledem k politickému tlaku Nežidů (tehdy ještě silné lobby konzervativců a jiných nežidovských amerických elit)k nebyli ve svých snahách příliš úspěšní (Ceplair a Englund, 1980). Židovskou moc v současném Hollywoodu popisuje MacDonald (1998a, s. 54) takto: - Židé řídí všechna hlavní studia - 60 % hollywoodské filmové elity má židovský původ Kuras (1999, s. 207) uvádí, že 80 % hollywoodských producentů a 30 % holywoodských režisérů a scenáristů jsou Židé. Židovská média mají velký vliv na utváření americké kultury. Podhoretz (1995) popisuje židovská média jako „kulturně nihilistická“ a poukazuje na nedostatek tradičních kulturních hodnot. Uvádí, že židovští intelektuálové a židovské organizace zesměšňují křesťanskou víru a podkopávají její sílu (např. tím, že se zasazovali za ničím neomezenou distribuci pornografie). Židé si od levicových hnutí slibovali společnost bez antisemitismu. Převládající ideologií mezi židovskými levicovými aktivisty bylo, že porevoluční společnost ukončí antisemitismus, protože ukončí třídní konflikt a zmizí typická židovská zaměstnání. Pocit mravní superiority a altruistické motivace v těchto levicových hnutích byl často sebeklamem — tj. nešlo primárně o to, aby byla třídní spravedlnost, ale o to, aby se Židům žilo bezpečněji.
