Svět se změnil…

V pondělí 3. února jsem se rozloučil se svým pohodlným domem v Adelaidě a moje žena mně odvezla na letiště. Tam mi hned zabavili nůžky na manikuru, to se dnes nesmí do letadla brát. Ještě mi mírně vynadali, měl bych prý vědět, že po 11. září se svět změnil. To ano, pomyslil jsem si, a taky blbost začala bujet po světě. Z Adelaidy jsem letěl do Darwinu, kde jsme přistáli v 11 hodin ráno a můj let na Timor se společností NorthAir navazoval až ve 4 odpoledne. Těšil jsem se, že si z letiště zajedu do města a dám si pivo s několika přáteli. Nebylo to možné. U přepážky odmítli vzít moje zavazadla, prý až po druhé hodině odpoledne. Úschovnu na letišti nemají a poradili mi, abych své kufry nikde nenechával bez dohledu, jinak by je bezpečnostní služba odtáhla a odstřelila. Nesmím se ničemu divit, musím chápat, že po 11. září je svět jiný. Neúspěšná byla moje logická argumentace, že z hlediska bezpečnosti přece nehraje roli, zdali přijmou moje zavazadla v 11 hodin nebo ve dvě a že kdybych měl v úmyslu vyhodit letiště do povětří, tak bych tam svůj kufr nechal a rychle zmizel, ostatně kontrolují můj pas a ví, kdo jsem zač. Já vám rozumím, říkal letištní zřízenec, jenže nařízení je nařízení, já o tom nerozhoduji, tak to vymysleli naši šéfové. Ano, náš svět řídí neviditelní šéfové a s těmi se argumentovat nedá, neb nejsou k mání. Tak jsem si šel dát pivo, jenže jeho nemravná cena mi zkazila chuť. Čím to je, že na letišti takové samozřejmé věci stojí vždycky mnohonásobek normální ceny? Musím však hned přiznat, že tak špatné to na světě ještě není. Když jsem dával svá zavazadla u přepážky na váhu, zjistilo se, že mám hodně kilogramů navíc. Mladý úředník se na mně usmál a řekl: „Jedete pomáhat na Timor, já to trochu přehlédnu, šéfové to sice nemají rádi, ale pro jistotu napíšu méně.“ A tak jsem nedoplácel nic. Také když jsem kupoval svůj přenosný počítač a domluvil cenu, tak jsme s prodávajícím zavedli řeč na téma mé cesty. I on řekl: „Jedete pomáhat lidem na Timor, v tom případě musím změnit cenu.“ A řekl si o padesát dolarů méně. Ještě dodám, že onen obchodník byl uprchlík z Iráku, kde byl pronásledován pro svoje náboženství Bahai. Ano, na světě jsou nápomocní lidé, ne však na vedoucích pozicích, tak se mi to alespoň jeví. Po čtvrté hodině jsme nasedli do letadélka a začali se zvolna třepotat směrem severozápadním. Velkou útěchou bylo, že na palubě mi dávala letuška pivo zadarmo. Při jejich cenách letenek si to klidně mohli dovolit. Let byl tedy příjemný a po nějakých 80 minutách letu nad mořem se pod námi objevily hory, byli jsme nad ostrovem Timor. Na obloze byly kupole mraků, typické pro tropické oblasti. Pod námi rozeklané kopce, polovyschlé řeky a občas nějaká vesnička, cesty skoro žádné. Přehoupli jsme se přes hřebeny a začali sestupovat na letiště v hlavním městě Dili. Přistání bylo hladké. Po vystoupení z letadla na mne dýchla horká a dusná atmosféra Dili. Hned mi bylo jasné, že tady se pěkně ohřeju. A nemýlil jsem se. Na letišti mně očekávala Jan (tedy nikoliv Honza, nýbrž žena, jejíž jméno se vyslovuje Džén) a domorodý tlumočník jménem Frances. Usednout do klimatizovaného auta bylo velmi příjemné. Nejprve mně odvezli do kanceláře Internews v budově na pláži. Z okna výhled na malebný ostrov Autaru. Jan mně také potěšila zprávou, že na začátek mají pro mně ubytování v hotelu Turismo. Tam už to bylo skorovnější. Pokojíček bez klimatizace, jen s větrákem na stropě, ale byla tam koupelna i evropský záchod. Také mně pozvala na večeři do restaurace na pláži, kde jsme si dali čerstvé ryby a popili dobře chlazená australská vína. Začátek tedy nebyl špatný, i když jsem věděl, že takhle to dlouho nevydrží. Ostrov Timor je mladíček, starý jen nějakých 8 milionů let. Vznikl následkem posunu australského kontinentu směrem k Ásii. Nachází se jihozápadně od Nové Guinei a jeví se jako součást Indonézského souostroví, není však sopečného původu, jako třeba nedaleký ostrov Bali. Je v tropické oblasti jižně od rovníku. Jeho dramatický původ způsobil, že je to ostrov převážně kopcovitý, nejvyšší hora je vysoká téměř tři tisíce metrů. Dle domorodých bájí je ostrov zkamenělým krokodýlem, a svým tvarem vskutku krokodýla připomíná, hlavně při pohledu z letadla. Na několika místech kolem ostrova jsou bohaté korálové útesy. Půda je tu chudá a neúrodná, vedle tropických rostlin rostou tu i blahovičníky jako v Austrálii. Ví se, že Timor byl obydlen nejméně 15 tisíc let, ale možná i mnohem déle. Většina obyvatel je východoasijského typu, připomínají Indonézany nebo Malajce. Jsou tu však i lidé z nedaleké Papui, tedy černí a rasově odlišní. Jak tu po ta tisíciletí žili nikdo přesně neví, jejich báje jsou historicky asi tak přesné jako ta naše o praotci Čechovi. Ví se, že v tom hornatém terénu žili v izolovaných komunitách, vzájemný styk byl totiž stížen nesnadným hornatým terénem. A tak se stalo, že podobně jako na Papui-Nové Guinei, i zde vzniklo hodně odlišných jazyků. Dnes tu stále ještě používají 19 živých řečí. Dá se předpokládat, že po tisíce let žili si tu lidé skromně sice, ale pokojně v ústraní od velkého světa. To se změnilo v 16. století, kdy část ostrova zabrali Portugalci, které sem přilákaly lesy cenného santalového dřeva. (Pokračovanie v budúcom čísle) Článok bol uverejnený v internetovom denníku Britské listy www.blisty.cz