Láska a odpor k vlastnímu hnízdu

Snad skoro všechno, co napsal Milan Kundera, je „úplně špatně“, t. j. nepůsobí to autenticky, neodpovídá to skutečnosti, která je většinou daleko složitější, než co píše tento autor, shodli jsme se loni na podzim v desetitýdenním semináři na Glasgow University, který navštěvovali především studenti literatury z České republiky a v němž jsme rozbírali v podstatě všechno, co Milan Kundera kdy napsal, od jeho původní stalinské sbírky „veršů“ Člověk, zahrada širá (1951), až po jeho nejnovější román Ignorance (Nevědomost) (anglicky 2002).
Počet zobrazení: 1982
kundera-m.jpg

Snad skoro všechno, co napsal Milan Kundera, je „úplně špatně“, t. j. nepůsobí to autenticky, neodpovídá to skutečnosti, která je většinou daleko složitější, než co píše tento autor, shodli jsme se loni na podzim v desetitýdenním semináři na Glasgow University, který navštěvovali především studenti literatury z České republiky a v němž jsme rozbírali v podstatě všechno, co Milan Kundera kdy napsal, od jeho původní stalinské sbírky „veršů“ Člověk, zahrada širá (1951), až po jeho nejnovější román Ignorance (Nevědomost) (anglicky 2002). Přesto, domníváme se však, je Kunderovo dílo nesmírně závažné: je významným stimulem nejen k diskusi o literatuře, ale i o – autentické – skutečnosti kolem nás. A tak to taky v semináři na Glasgow University dopadalo: nesouhlasili jsme s Kunderovými zjednodušujícími bonmoty, ale nemohli jsme popřít, že Kundera nastoluje svými díly zajímavá a aktuální témata, která dokáží podnětným způsobem stimulovat diskusi a přimět čtenáře k novému pohledu na skutečnosti. I když jsou Kunderovy interpretace skutečnosti zkresleními, jsou to zkreslení, jejichž rozborem se člověk hodně naučí. Kundera hovoří apodikticky a předkládá svým čtenářům černobílou interpretaci skutečnosti. Čtenář protestuje: „Vždyť to tak není! Je to všechno daleko složitější! Proč irituje Kundera čtenáře svými ideologickými vysvětleními, které jim předává arogantně z piedestalu, jako by on rozuměl všemu nejlíp?“ Ono to je s Kunderou daleko složitější. Kundera je ve skutečnosti apoštol tvrzení, že realita není poznatelná a že všechno, co o ní můžeme zjistit, je falešné. Naše poznání je vždy jen částečné a téměř vždycky se střetává s odlišným způsobem poznání u jiných lidí a jiných kultur. Proto nikdy nedochází mezi lidmi ke komunikaci. Kunderovi hrdinové také absolutně nerozumějí světu kolem sebe. Jenže tohle právě Kundera sděluje čtenářům navzdory svým apodiktickým tvrzením. Jeho výroky v jeho literárních dílech totiž nelze myslím brát at face value, tedy jako by měly normální, všeobecně platnou hodnotu. Hlas vypravěče je v Kunderových prózách totiž pouze jednou z postav jeho textů, stejně omylnou jako všichni ostatní protagonisté, přestože jím „spisovatel“ přímo čtenáře oslovuje a snaží se ho svými četnými miniaturními esejemi, přerušujícími příběh, přesvědčit, že pravda je přesně taková, jak ji vnímá a analyzuje právě on. Není tomu tak – i hlas Kunderova „spisovatele-vypravěče“ je chybující – právě svými apodiktickými, na první pohled často líbivými, protože povrchně inteligentními tvrzeními, lze i tento hlas interpretovat jako kunderovské varování, aby si čtenář dával pozor a předkládané argumenty sám kriticky hodnotil. Protože – lidským údělem je Nevědomost. Kundera ovšem vlastně píše určitý druh propagandy nebo pedagogických esejů, snaží se nás prostě školit příběhy, vybudovanými na základě předem, apriorně vytvořených názorů. V jeho literárním díle nedochází k postupnému prozření, k poznávání skutečnosti prostřednictvím tvůrčího procesu. Naopak, Kundera má už předem utvořený názor a ten čtenáři pak předkládá prostřednictvím příběhu, prokládaného esejistickým „vysvětlováním“ – ten příběh slouží jako ilustrace. Povšiml si toho už v osmdesátých letech Milan Jungmann ve svém eseji Kunderovské paradoxy. Neochotný návrat Kunderův nový román Nevědomost začíná rozhovorem mezi Irenou, Češkou, dlouhá léta žijící ve Francii, a její francouzskou přítelkyní, která ji vyzývá, že by několik let po pádu komunismu už snad měla alespoň navštívit Českou republiku. Rozhovor nastoluje hlavní téma tohoto nového Kunderova románu, opět založeného na proplétání obecných pojmů, motivů a témat, jako by šlo o hudební variace, téma domova a exilu a domova v exilu a exulanta doma. Irena se po tomto rozhovoru rozhodne – neochotně – se do Čech podívat. Je však návrat do rodné země možný? Kundera hned na stránce 5 své knihy podrobuje čtenáře trochu násilně pedantskému, etymologickému rozboru toho, co znamenají slova „návrat“ v různých jazycích a jak jsou spojeny s nostalgií. Existenci Čechů ve Francii nelze vysvětlit bez stručného přehledu české moderní historie, míní Kundera, a tak se nám dostává obligátního vysvětlení o letech českých osudových osmiček – trochu nevěrohodně končí přehled i osmičkovým rokem 1989. Zajímavá je však na tomto místě Kunderova variace na téma neuchopitelnosti nesrozumitelné skutečnosti: Kundera se zmiňuje o tom, že básník Jan Skácel očekával v roce 1970, že sovětské područí bude trvat tři sta let. Zemřel pak v roce 1989 jen o několik dní před tím, než se komunismus v Československu rozpadl. Všechny předpovědi jsou liché: nevypovídají o budoucnosti, ale o lidech, kteří je činí. A teď následuje typická kunderovská analytická (až dialektická) konstrukce. Poraďte si s tím, jak nejlépe umíte. Je to pravda, anebo to není pravda? Štvou vás takováto apodiktická vysvětlení? Čím je má autor podložena? Nejsou jen varováním před příliš apodiktickými hodnoceními reality? Irena má vůči Čechám nesmírně ambivalentní postoj: v noci se jí zdá typický, tzv. „emigrantský sen“, že se nějak dostala zpět na území komunistického Československa a nemůže ven, ve dne naopak se ji vybavují nádherné obrazy z české scenérie. K Čechám má tedy – stejně jako sám autor – silné citové pouto: bojí se však, že bude zraňována, protože už je jinde. Nikdo se o zkušenost ze zahraničí nezajímá A je jinde. Mezi ní a jejími bývalými blízkými v Čechách se objevuje nepřekročitelná propast. Změnila se ona, vyspěla, získala nové, nesdělitelné zkušenosti a pro své bývalé spoluobčany – přátele, i příbuzné – se stala hrozbou. To se začne projevovat ještě za komunismu, kdy má jednou možnost pozvat do Paříže na návštěvu svou maminku. Matka, přehlušená a zahlcená silnou západní zkušenosti, začne tuto zkušenost negovat vlastními, domácími, soukromými zážitky. Irena pro ni organizuje výlety po Paříži: maminka jí při tom vypráví, s podtextem soutěživosti, že ona sama byla ve Florencii... Charakteristický motiv (i sexuálního) napětí mezi (stydlivou) dcerou, dávající přednost intimitě a soukromí, a brutálně agresivní, kolektivistickou matkou, vystavující všechno bezostyšně na odiv a ničící všechno jemné, tak známý z předchozích Kunderových próz, se objevuje i v Nevědomosti, avšak získává tady novou dimenzi: podtext iritovaného nedorozumění mezi dvěma velkými společenskými skupinami: Čechy, kteří nikdy neopustili Československo, a Čechy, kteří žijí v zahraničí. Není možné se dvakrát vrátit do téže řeky: v důsledku okolností je Irena během návštěvy v Praze nucena koupit si konfekční, „socialistické“ letní šaty. Oblékne si je a zhrozí se, jak se svým vnějškovým vzhledem vrátila mezi typické, domácí, české „soudružky ženy a matky“. Fiaskem skončí i její schůzka s přáteli z minulosti. Přivezla jim krabici dobrého francouzského vína: oni však necitlivě? dávají přednost pití piva (zatímco ona si vyčítá, že byla netaktní, když do jejich domácího prostředí přinesla něco tak kvalitního a odlišného, jemuž oni nerozumějí). A teprve když jsou její domácí čeští přátelé pivem už podnapilí, vrhnou se na francouzské víno a buransky, bez ocenění jeho kvalit, ho zkonzumují. Nikdo se nezajímá o její zahraniční zkušenost. Neposlouchají ji, nikdo se na nic neptá. Tato zkušenost je mimo životní zkušenost jejích pražských přátel, a tak je tedy neviditelná a nesdělitelná. Propast mezi Čechami a světem Toto je snad nejdůležitější téma Kunderovy Nevědomosti: konstatování, že mezi malým, domácím českým prostředím a vnějším světem existuje – navzdory globalizaci – až nepřekonatelná, obrovská propast – a že vnější svět je pro domácí Česko neviditelný. Vyjadřuje Kundera svým románem frustraci z toho, že se v souboji o interpretaci světa mezi domácími Čechy a Čechy se zahraniční zkušeností nepodařilo zahraničním Čechům zvítězit a nadřadit jejich – bezpochyby v mnohém širší – zkušenosti domácím zkušenostem z české kotliny? Ale co Kundera čekal? Když už nic jiného, domácích Čechů je většina a pro ně je autentické to, co zažívají oni sami, se všemi chybami i úspěchy, stejně tak, jak to zažívají lidé kdekoliv jinde. Bylo by sice asi krásné, kdyby „domácí“ Češi dokázali pochopit zkušenosti „zahraničních“ Čechů, protože by to možná urychlilo jejich proces integrace do vnější společnosti – ale co dělat, když to není možné? Jak napsal ke Kunderově Nevědomosti jeden britský kritik – vždyť Češi žijící v ČR nemají povinnost poslouchat lidi, kteří zažili něco jiného než oni sami. Jinou variací na historii exulantského odcizení je příběh jiného „neochotného navrátilce“ Josefa, s nímž se Irena náhodně (náhoda hraje u Kundery vždycky velkou roli, jako by podtrhovala, jakými neorientujícími se cizinci jsme všichni v realitě) setká na letišti v Paříži. Josef se těžce potýká s traumatem minulosti i s tím, že se naprosto změnil. S hrůzou čte svůj vlastní deník, který psal jako adolescent – co má společného s tímto nedospělým, krutým frackem, který masochisticky terorizoval a manipuloval svou dívku? Pocit hrůzy a trapnosti nad vlastní minulostí je další typické kunderovské téma. Kundera sám, zřejmě z pocitu trapnosti, orwellovsky přepisuje vlastní minulost. Nedovoluje publikaci svých raných děl, které napsal v Československu, a v rozhovorech na Západě svůj život v Československu do roku 1968 přestylizoval, že je k nepoznání. Donedávna ve svých knihách tajil i svůj životopis. Trapnost nad vlastní nezralou minulostí je, přirozeně, spojena s motivem stárnutí a dozrávání – často však stále trochu křečovitého, obáváme-li se, že nad námi minulost převládne, a tak ji musíme přepisovat, anebo sami autoritativním, konečným způsobem interpretovat, aby se jí po naší smrti proti nám nezmocnil někdo jiný. Stylem a atmosférou připomíná líčení Josefova příjezdu do svého „malého rodného města“ pesimisticky intenzivní povídku Ať staří mrtví ustoupí mladým mrtvým z Kunderových Směšných lásek. V mnoha ohledech se mi zdá, že ve svých posledních třech románech (Pomalost, Identita a Nevědomost) se Kundera do určité míry vrací k Směšným láskám jako ke zdroji umělecké inspirace. Smutný hnus nad vlastním národem „V srpnu 1968 provedla ruská armáda invazi do země; po několik týdnů řvaly ulice ve všech městech hněvem. Země dosud nikdy nebyla natolik domovem a Češi natolik Čechy. Opilý nenávistí byl Josef připraven se vrhnout proti tankům. Pak byli státníci země zatčeni, odvezeni pod dozorem do Moskvy a donuceni podepsat provizorní kompromis, a Češi, stále ještě rozhněváni, se vrátili do svých příbytků. Asi o čtrnáct měsíců později, v den dvaapadesátého výročí ruské říjnové revoluce, vnucené zemi jako státní svátek, (...) přijel Josef svým automobilem do města svých rodičů. Ve městě zpomalil: zajímalo ho, kolik oken bude potaženo rudými vlajkami, které v tomto roce porážky nebyly ničím jiným než signály podrobení se. Vlajek bylo víc, než očekával: možná je lidi vystavovali navzdory svému skutečnému přesvědčení, možná z opatrnosti, možná z určitého mlhavého strachu. Avšak přesto jednali dobrovolně, nikdo je nenutil, nikdo jim nevyhrožoval. Zastavil před domem své rodiny. V horním patře, kde bydlel jeho bratr, vlála obrovská vlajka, odporně červená. Josef velmi dlouho seděl v autě a přemýšlel o ní; pak zapnul zapalování. Cestou domů se rozhodl emigrovat.“ (str. 67-68) Odpor a nedůvěra jsou tedy oboustranné a nepřekročitelné. Přitom emigrující Josef nejede do zahraničí jen proto, že by předpokládal, že by tamější lidi nebyli schopni kolaborace s cizí mocí. Jenže jede do země, o níž předpokládá, že se nedostane do cizího područí, a tak její občané nebudou vystaveni takové situaci jako Češi. Je to porážka. V románu Nevědomost je ještě mnoho jiného, dál typicky kunderovského, tak, jak jsme to rozebírali v úvodu tohoto článku: podnětné, ale sporné. Mnoho motivů se v Kunderových pozdních knihách týká nezastavitelného míjení času, stárnutí a zkušenosti. Tyto motivy v Nevědomosti sílí. Je to kniha starého muže, muže, který dosáhl určité, možná iritující, neurotické a jen dílčí, ale přece jen moudrosti. Kromě toho, nesporně profesionální mi připadá Kunderův literární styl. Umí psát. Západní kritici mají pravdu, že dvě, jak tomu u Kundery také bývá pokaždé – trapná erotická dobrodružství, jimiž kniha končí, jsou vlastně v celém díle dost neústrojná. Avšak ta kniha nějak skončit musela – postelový závěr je o něco víc uspokojivější, než by byl závěr nijaký. Avšak v erotice nespočívá síla Kunderovy knihy. Mnozí západní kritikové namítají, že je tato Kunderova kniha příliš pedantská a příliš nepřesvědčivě esejistická. Už mu nepřijímají jeho aprioristickou metodu, kdy si předem utvoří na věci vlastní názor, a pak o nich dělá svými příběhy a eseji pedagogické přednášky. Jak jsme však řekli na začátku: Kundera, jako apoštol nepoznatelnosti světa, činí pouze pokus aproximovat k pravdě. Předkládá svá pozorování jako provokace. A ty provokace sice nejsou nutně „pravdou“ (jako celou pravdou není nikdy nic), ale navzdory všemu, čím Kundera čtenáře nadzvedává a štve (záměrně?), jsou pozoruhodným materiálem k zamyšlení. (redakčne krátené)

Článok bol uverejnený v denníku Britské listy, www.blisty.cz

Facebook icon
YouTube icon
RSS icon
e-mail icon

Reagujte na článok

Napíšte prosím Váš text.

Blogy a statusy

Píšte a komunikujte

ISSN 1336-2984